PhDr. Ladislav Nezkusil

* 1921

  • „Než jsme odjeli, než jsme nastoupili do vlaku, tak jsme zpívali národní hymnu. Tenkrát byla zakázaná – Kde domov můj. A co je zajímavý, četníci, co tam byli, dbali na pořádek, bylo jich asi osm. Tak stáli a salutovali. Tak jsme si řekli: ‚No hoši, dobrý.‘ Získali u nás respekt.“

  • „Mainz byl rozbitej úplně, to bylo asi nějak přes milion město, a zničený. Říkali tenkrát, že to mělo čtyřicet tisíc mrtvejch a asi osmdesát tisíc bez přístřeší. Když se hovořilo o těch náletech, tak se obyčejně řeklo – nálety rozbořily baráky, vypálily město, ale ono to bylo velice složitý. Třeba stalo se, že vypálili město, ale my jsme třeba, škola, co jsme bydleli, zůstala neporušená, ale netekla voda, nešel proud, nebylo možný uvařit něco. Že jsme jedli studenou stravu. Kdo byl zraněnej, tak nemocnice rozbitý, plný lidí. Todle všechno souviselo s tím zničením toho města. Zakouříno všude, když se táhl vítr, tak jsme říkali: ‚Je cejtit uzený maso.‘ Jako když jsme na vesnici udili, když se dělaly zabijačky.“

  • „A ještě za tmy jsem se dostal do městečka [Smidary] a obešel jsem to, aby mě nikdo neviděl, a hnal jsem po silnici k Vinarům. Tam jsem potkal jednoho hocha, s kterým jsem chodíval hrát. Říkám si: ‚Pane jo, to je zle.‘ Jel někam s koňma. Sloužil u sedláka za války, jinak to byl dělník. Chodil do fabriky do Skřivan. On mě nepoznal. A já jsem si říkal, dělá, že mě nepoznal, aby něco neřekl, neukec se, že někoho potkal. Tak mu říkám: ‚Jarko, já utíkám z Reichu.‘ – ‚Jé, to seš ty, Láďo, jak to vypadáš? Dyť ty seš kost a kůže. Já jsem tě vůbec nemohl poznat. Nechceš kus chleba?‘ Jsem říkal: ‚Ne, já už budu brzy doma. Nezdržuj mě, ale nikomu neříkej, že jsi mě potkal.‘ Tam ze silnice byla odbočka a polní cesta, kterou jsem šel už na dům. Tam jsem se dostal na stráně, strání jsem přeběhl. Po louce jsem utíkal domů, říkal jsem si: ‚Ještě není moc světlo, budu mít štěstí, nikdo mě neuvidí.‘ Protože my jsme bydleli, naše hraničilo s tou loukou. Tak jsem tam přiběhl, a dveře zavřený. Tak jsem zkoušel na ten háček, jestli to otevřu. A táta šel zrovna kolem a říká: ‚Vidím chlapa, asi budeš mít hlad, viď?‘ Já říkám: ‚Jo, mám hlad.‘ Teprve mě poznal, že jsem to já, tak mně otevřel. Obejmuli jsme se. Já jsem přiběhl do světnice, máti zrovna chystala kafe k snídani. Prostě málem z toho byla vedle. Tak mně nalila taky kafe, tak jsem si nalil kafe, vzal kus chleba a lehl jsem si. Říkal jsem: ‚Musím spát na přístodolku, aby mě tady nikdo neviděl.‘ – ‚Ale nikam, tady si lehni a my tě zapřeme, nikoho sem nepustíme.‘ Tak jsem spal asi den nebo ještě přes den.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 26.07.2013

    (audio)
    délka: 03:02:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve válce trpěli hlavně nevinní

Ladislav Nezkusil
Ladislav Nezkusil
zdroj: autor Martin Reichl

Ladislav Nezkusil se narodil 17. prosince 1921 ve Vinarech nedaleko Nového Bydžova. V roce 1942 byl povolán do Německa na nucené práce. Po krátkém pobytu v táboře Baumholder na francouzsko-německých hranicích se dostal do polovojenské organizace, jejímž úkolem byla „obnova Říše“. Jeho prvním působištěm bylo město Mainz (Mohuč) poničené bombardováním. Tam pracoval jeden rok jako pomocná síla zedníků a díky své zručnosti si ho mistrové oblíbili. Při obnově města zažil vyprošťování živých i mrtvých obětí z trosek rozbořených domů, všudypřítomný hlad i vážný pracovní úraz. Dalším Ladislavovým působištěm se stal Kassel, kde s tesaři a truhláři pracoval na obnově města. V dalším městě Zeitz měl na starosti opravy chladicích věží rafinérie na výrobu minerálních olejů. S blížící se frontou byly nálety stále častější. Ladislav se proto rozhodl pro útěk. Pěšky i vlakem se spolu s přítelem dostali až do Prahy, odkud Ladislav pokračoval domů do Vinar. Po osvobození chtěl pracovat v zemědělství, ale kvůli úrazu z Německa nemohl. Rozhodl se pro učitelskou dráhu. Po roce 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa a stal se předsedou místní organizace. V obcích navštěvoval stavení a přemlouval zemědělce ke vstupu do družstva. Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze, poté pracoval na katedře historie a filozofie Ústředního domu armády v Praze. V roce 1969 přešel na Vojenskou lékařskou fakultu do Hradce Králové, kde civilním i vojenským posluchačům přednášel marxismus a vědecký komunismus. Na této pozici vydržel přes dvacet let, až do revoluce v roce 1989. Katedra pak byla zrušena a Ladislav odešel do důchodu. V roce 2005 vydal Ladislav Nezkusil knihu Z deníku nuceně nasazeného.