"Tehdy, když ze mě dělali trochu takového polopantátu, tak to už rozhodovala strana a vláda, že mám problém, že jsem křesťan. Tak jsem šel na zkoumání, jestli v tom není pro stranu a vládu nebezpečí." - "A můžete upřesnit to slovo 'zkoumání'?" - "Zavolali si mě na schůzi, kde byli samí komunisti a ptali se mě, jak je možné, že vysokoškolský vzdělaný člověk takhle špatně smýšlí. Já jsem řekl důvody, že jsem v tom prostředí vyrostl a že nevidím zásadní rozpory, akorát vidím rozpor v učení, že to komunisti nesnáší."
"V rámci církve byla část lidí, kteří považovali komunismus za nepřátele číslo jedna. A asi říkali teorii takovou, já to zjednodušuji: Komunismus je od zlého, když nebude komunismus, bude dobře na světě. A já se bohužel s těmito lidmi nemohl ztotožnit, protože příčinou lidské bídy je svévole člověka, sklon ke zlému, a to je vidět v každém režimu. Tak jsem říkal, že mezi komunisty jsou taky dobří lidé, kterým řada křesťanů třeba nemusí sahat ani na paty, a tohle jsem říkal i bratru Ehrlichovi, kazateli, a pak jsem dostal dopis od švagra, že jsem členem komunistické strany, a co jsem za pacholka. A jen tohle jsem mu říkal. A těmhle hochům zase v rámci církve jsem říkal: 'Vy jste tady od toho, abyste zvěstovali lidem křesťanství, a to je zápas s hříchem s lidskou porušeností, a každé kývnutí, které je ve prospěch lidské společnosti, je pozitivní. Ale že by se podařilo tuhle věc vám vyřešit, to není možné.'"
"Najednou se ze sousedního baráku od Zobačů (s těmi já strávil kus dětství)... tak tam byla skupina partyzánů, a to bylo v deset jedenáct hodin dopoledne. Vyšli ven a najednou slyším: 'Sašo, nestrilaj!' Kouknu a oni tam byli už zalehlí na cestě. To když se podíváte tady na cestu, tak je tam vidět. A to tady ti dva [němečtí vojáci]: 'Partyzan, Partyzan!' a hnali pryč. A za chvíli přišla zpráva, že to poslali na německou stranu nebo nevím jak, a že bude Věcov vypálen jako Lidice. Tak samozřejmě tady se začaly stěhovat peřiny do lesa, zvířata ven, to byla panika a my děti jsme z toho byly samozřejmě vyděšené."
Miloslav Brouček se narodil 1. března 1935 v Bratislavě, kde jeho otec působil jako právník. S vyhlášením samostatného Slovenského státu v roce 1939 se rodina stěhovala do Čech, nejprve do Hradce Králové a následně do Pardubic. Často dojížděli do Věcova na rodinný statek, odkud pocházela Miloslavova babička. V závěru války se stal Miloslav svědkem toho, jak vesnici hrozilo údajné vypálení nacistickým vojskem. Vyrůstal v křesťanské rodině a po přestěhování do Olomouce se důležitým životním mezníkem stalo seznámení s jeho budoucí manželkou Bohuškou, se kterou se potkávali v církvi. Po roce 1960 se spolu přestěhovali do Věcova, kde se jim zanedlouho narodila dcera, již pojmenovali Naděje. Léta komunismu zažíval jako aktivní křesťan-evangelík po svém a kádrový strop zastavil jeho profesní růst. Od roku 1971 pracoval v podniku AGRA Přelouč, kde se objevila možnost pracovat ve funkci náměstka. Pozici odmítl s tím, že by ho časem vyhodili, protože je křesťan. Vstup do komunistické strany mu byl nabízen celkem šestkrát a pokaždé odmítl. V polovině devadesátých let odešel Miloslav Brouček do penze. Projektování a včelaření se věnuje dodnes. V době natáčení žili spolu s manželkou ve Věcově (2020).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
