Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloslav Brouček (* 1935)

Všude se o nás rozhodovalo jako o škodné a to bylo ponižující

  • narozen 1. března 1935 v Bratislavě

  • po vyhlášení Slovenského státu v roce 1939 se rodina stěhovala do Čech

  • v závěru války zažil hrozbu vypálení obce Věcov nacistickými vojáky

  • vyrůstal v křesťanské rodině

  • vystudoval Vysoké učení technické v Brně

  • v polovině devadesátých let odešel do penze

  • v době natáčení žili spolu s manželkou Bohuškou ve Věcově (2020)

Denně jsem slyšel výstřely

Miloslav Brouček se narodil 1. března 1935 v Bratislavě, kde předtím jeho otec František dálkově studoval práva a poté i v oboru působil. Nebýt druhé světové války, žila by jejich rodina zřejmě i nadále na Slovensku. S vyhlášením samostatného Slovenského státu však rodina zem opustila a stěhovala se nejprve do Hradce Králové a záhy do Pardubic, na které Miloslav dodnes vzpomíná: “Denně jsem slyšel výstřely z pardubického zámečku, kde gestapo naše lidi popravovalo. A to už jsme i my jako děcka věděli. Vybavuji si i časté nálety na pardubickou petrolejku. Každou chvilku se zahoukalo a my utíkali do sklepa. Chlapík nedaleko od nás měl koně, s kterým do rafinérie jezdil. Já měl obecně koně rád, a když jsem s ním tehdy jel, zrovna se spustil nálet. Když jsem pak přišel domů, naši trnuli hrůzou, jestli se mi něco nestalo.”

 

Partyzáni na seně

Čas od času se rodina vydávala na venkov do rodinného statku ve Věcově, odkud pocházela Miloslavova babička. Za války tu zaměstnávali několik lidí - kočího, kterému Miloslav rád pomáhal, nebo dvě děvčata, která se vyhnula nucené práci v Německu. Ani ne desetiletého Miloslava pak přemlouvala, aby je chránil před partyzány, kteří je tajně zvali do lesíků. Kopcovitá krajina Žďárských vrchů byla pro ilegální činnost jako stvořená a nedaleký Odranec a Koníkov patřily za druhé světové války k významným místům odboje. Partyzáni se ale nebáli stahovat do vesnic a nejednou navštívili i jejich hospodářství. “Byl jsem u toho, když do baráku přišlo asi patnáct partyzánů. Ten jejich šéf vyhnal strýčka z postele a ti ostatní odešli ležet na seno, tam kouřili a strýček je musel hlídat, aby někde něco nepodpálili,” líčí Miloslav.

 

Věcov má být vypálen

Dramatický moment nastal v závěru války. Německé jednotky při svém ústupu kontrolovaly silniční mosty, zda na nich nejsou uložené odpalovací nálože. “Když Němci zkontrolovali most ve Věcově, přišli k našemu stavení dva důstojníci. Velice slušně požádali maminku, jestli by jim neprodala vajíčka. My jsme Němce nemuseli a maminka jim chytře řekla, že vajíčka jim dát nemůže, že hospodyňka je na poli a že sama o tom rozhodnout nemůže. Vtom ze sousedního baráku, tady od Zobačů, vyšla skupina partyzánů a najednou slyším: ‚Sašo, nestrilaj!‘ Kouknu na cestu a tam zalehlí partyzáni. Tihle dva němečtí vojáci křikli: ‘Partyzán! Partyzán!’ a hnali pryč. Za chvilku přišla zpráva, že partyzány ohlásili a Věcov má být vypálen jako Lidice. Začalo se všechno stěhovat do lesa. To byla panika. My děti jsme z toho samozřejmě byly vyděšené. Za chaloupkou bývala taková zemljanka, kde jsme se všichni schovali. Trvalo to tak tři nebo čtyři hodiny, když přišla zpráva, že jakési úřednici na poště se podařilo zprávu o partyzánech odklonit a vše tím zaniklo,” vzpomíná Miloslav. Konec války pak ohlašovala sousedka Boháčová, křičela na celou dědinu: “Lidi, radujte se, válka skončila, budeme tancovat!” Zážitek, který se do paměti desetiletého kluka vryl po zbytek života.

 

Procítěná skutečnost

Miloslav vyrůstal v křesťanské rodině, a tak politické změny přicházející s rokem 1948 přijímali s obavami. Parodii svobodných voleb v režii mocenské KSČ s jednotnou kandidátkou doprovázela lidová předvolební hesla.

“Kdo je blbej jako bedna, volí vždycky stranu jedna.”
“Kdo má prdel libovou, volí stranu lidovou.”
“Kudy chodil, tudy krad, sociální demokrat.”
“Volte hady, volte štíry, jen nevolte číslo čtyry.”

S nadcházejícím rokem se Broučkovi stěhovali do Olomouce, kde Miloslav dokončil základní školu. Hned nato se učil zedníkem a poté čtyři roky studoval střední průmyslovou školu stavební v Prostějově. Nakonec studijní léta završil inženýrským titulem na Vysokém učení technickém v Brně. Tady ale nahlédl za politickou oponu. “Tehdy komunisti pronásledovali dědečka Coufala, kterého jsem si velice vážil, a také řadu bratrů z Jednoty. Já jako nejstarší ze studentů jsem byl pověřen, abych vybíral peníze za známky od členů Socialistického svazu mládeže [tehdy se jmenoval Československý svaz mládeže - ČSM]. Tehdy jsem neviděl důvod, proč to nedělat. Přesto jsem požádal na schůzi kroužku za přítomnosti ročníkového profesora, aby mě této činnosti zprostili, protože je hodně lidí, kterých si vážím a jsou perzekvováni. A vážím si jich za to, za co perzekvováni jsou. Okamžitě si přítomný profesor uvědomil vážnost situace a řekl: ‚Je tu někdo, kdo má na starosti pana Broučka?’ Na to se přihlásil Honza Juráňů a ten sdělil, že se mnou žádné potíže nejsou. Nic na mě neměli, a tak se to zahrálo do autu. Tehdy to ale znamenalo, že mě klidně mohli vyhodit, a musím říct, že jsem se opravdu strachoval.”

 

Pozemský život jako služba

Ve svém životě se Miloslav politicky nikdy neangažoval a přesto, že byl od dětství veden ke křesťanství, přitahoval ho spíše sport. Důležitým životním mezníkem se ale stalo seznámení s jeho budoucí manželkou Bohuškou, se kterou se potkávali v církvi. Její otec, Tomáš Coufal, byl kantorem, laickým kazatelem a moudrým člověkem, ve kterém mladická duše nacházela svůj orientační bod.

Jejich verš na svatebním oznámení zněl: “Nám nejlépe jest přidržeti se Boha. Skládáme v něj doufání své”. To jejich životní postoj vystihovalo nejpřesněji. Jenomže tady narazili. Pokud si tehdy někdo dával na svatební oznámení verš z Bible, bylo povinností tiskárny předat jej ke schválení církevnímu tajemníkovi. “Olomoucký církevní si nás předvolal a řekl, že takový verš mít nemůžeme, protože to samé říká kterýsi západní imperialistický politik, a tak nakonec jsme museli zvolit jiný verš,” vypráví Miloslav. Oba manželé nemohli nevidět, že Miloslavův strýček v hospodářství ve Věcově vše sám nezastane, a přestože v Šumperku už měli slíbený byt, rozhodli se přestěhovat k němu na Vysočinu. Navíc je k tomu vedl ještě jeden společný impuls, a to aby jejich děti vyrůstaly na venkově. Zanedlouho se jim narodila dcera, kterou pojmenovali Naděje, první ze čtyř dětí. Klidnými ale nezůstávali, obávali se totiž připravovaného zákona. “Pamatuji si, že tehdy komunistická strana připravovala zákon, že rodičům mohou z výchovy odejmout děti, u kterých není záruka výchovy v duchu marxismu leninismu. Říkal jsem si: ‚Jestli tohle projde, tak to se ze mě stává nepřítel režimu.‘ Tuším, že profesor Rudolf Říčan vypracoval rozklad tohoto návrhu, že takto ve svém počínání postupovala inkvizice. Poslal jej na ústřední výbor a zákon nakonec skutečně stáhli,” vzpomíná Miloslav.

 

Kádrový strop

Po přestěhování do Věcova byl Miloslav zaměstnán u zemědělského stavebního podniku ve Žďáře nad Sázavou a poté v jednotném zemědělském družstvu (JZD) Věcov. Celé období do důchodu pracoval v místním národním výboru Věcov, kde se podílel na výstavbě obce. Vstup do KSČ mu byl po celý život nabízen - celkem šestkrát ho do strany lákali, ale pokaždé odmítl. “Režim technicky vzdělané lidi vyhledával a komunisti mě potřebovali. Hledali lidi, kterým nabízeli různé výhody,” dodává Miloslav, který od roku 1971 pracoval v podniku AGRA Přelouč. Objevila se i možnost dělat náměstka, ale odmítl to s tím, že by ho stejně časem vyhodili, protože je křesťan. O čtyři roky později kvůli kádrovým bariérám neboli kádrovému stropu podnik opustil. “Když jsem odcházel, ředitel mi řekl: ‚Inženýre, každý je nahraditelný.‘ Po krátkém čase mne zval nazpátek. Ptal jsem se ho proč - když mi říkal, že každý je nahraditelný. Odpověděl mi, že nemá člověka, který by bral nejtěžší úkoly a plnil je, a taky nemá nikoho, kdo by mu nové zaměstnance vychovával. A najednou toho pitomého křesťana, který jim bude vychovávat lidi, potřebovali.” 

 

My jsme tu od toho, abychom zvěstovali křesťanství

Po roce 1977 byl Miloslav osloven, zda by se podepsal pod prohlášení občanské iniciativy Charta 77. Odmítnutí zdůvodnil tím, že v téhle společnosti bere mzdu, ze které živí manželku a čtyři děti. Nemá zájem se vyčlenit ze skupiny dobrých spolupracovníků. Podepsáním by tak dopad celé věci mohl ohrozit nejen jeho, ale i jeho nejbližší. “V rámci církve byli lidi, kteří považovali komunisty za nepřítele číslo jedna. Tvrdili teorii, že když komunismus nebude, na světě bude dobře. Já se s těmito lidmi nemohl zcela ztotožnit, jelikož příčinou lidské bídy je svévole člověka - sklon ke zlému, a to je vidět v každém režimu. I mezi komunisty byli lidi, kterým řada křesťanů nesahala ani po paty. Přátelům v církvi jsem říkal, že my jsme tu od toho, abychom lidem zvěstovali křesťanství, a to je zápas s hříchem a lidskou porušeností. Každá činnost ve prospěch lidské společnosti je pozitivní. Někteří církevní vrstevníci mi nedůvěřovali,” líčí Miloslav.

Listopadový převrat roku 1989 se pro jeho rodinu i mnoho dalších věřících stal skutečným osvobozením. “Nevěděli jsme, co svoboda je, protože jsme ji nezažili. Radovali jsme se ale proto, že do té doby jsme žili utlačovaně. Kamkoliv jsme přišli, poctivě jsme hlásili: ‚Ano, jsme křesťané.‘ Všude se o nás rozhodovalo jako o škodné a to bylo ponižující.”

V polovině devadesátých let odešel Miloslav do penze. Projektování a včelaření se věnuje dodnes. „Spolu s manželkou budeme letos slavit diamantovou svatbu. Máme osm vnoučat a zatím devět pravnoučat. Víra v živého Krista nám dává smysl života,“ říká na závěr Miloslav Brouček.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Rostislav Šíma)