desátník Josef Brabec

* 1924  †︎ 2015

  • „Podívejte se, to bylo za války, my jsme byli většinou po lesích. Z lesa jsme vyšli, šlo se na frontu. V některých místech byl les rozbitý a smrad tam byl. Tam bylo zabitých lidí, těch mrtvých - on člověk silně smrdí. Tak se kouřilo, tam jsme si zakouřili, a jinak se kouřit nemělo. Šlo se, přešel se takový úsek, možná kilometr nebo dva, a už zase smrad… A potom lišky šly v lese na člověka. Něco hrozného, ty žraly mrtvoly, když byl člověk špatně zakopaný, tak ho vyhrabaly a sežraly ho trochu.“

  • „Jsem Josef Brabec, narodil jsem se v Polsku. Pak nás vzali Rusi, tak jsem v Rusku narukoval, to mi bylo 20 let, cvičili jsme v Rumunsku po lesích a pak jsme šli na frontu v březnu. Když jsme přišli k Rumunsku, tak jsme šli do Karpat. V Karpatech jsme 8. září začali bojovat. To jsme se dostali na frontu. V říjnu jsem byl raněný a pak jsme šli na Duklu a tam to padalo. Tam jsem ji dostal taky.“

  • „Když jsme vykopali díru u nás v Kybyčuvce, tam bylo takových 300 Židů s rodinami. Vykopala se díra 2 metry hluboká, 3 metry široká a 8 metrů dlouhá. Přiváželi lidi, kteří si museli lehat jeden vedle druhého na kříž hlavou vedle sebe. Vleže je Němci stříleli. Auty je přiváželi z města, z toho ghetta. Někteří Židi utekli, ale Hampel (vedoucí německý důstojník) jich hodně postřílel. Ukrajinci donášeli na Židy Němcům, naopak u Čechů se Židé schovávali. Jak se Ukrajinci dozvěděli o Židech u Čechů, hned to udávali.“

  • „Dostal jsem se na Duklu, tam jsem byl raněný. Běžel jsem s kulometem a v tom za mnou spadla mina. My jsme dělali přískoky a ten můj pomocník Kvapil, ten byl z naší vesnice, on za mnou ležel a já jsem vyskočil s kulometem. Jak jsem vyskočil, tak to za mnou spadlo. Ucítil jsem vzduch, který mě přitlačil… Hodilo mě to dopředu, já jsem se svalil. Pozoruji, co se děje, noha mi brní, ale já jsem vyskočil, kulomet jsem měl vyhozený, chtěl jsem ho sebrat. Noha byla přefláknutá, jen se mi hvězdičky udělaly v očích a já se svalil. Ohlédnu se a Kvapil bránil, koulel, nervy v něm pracovaly. Ležel a vedle něho to spadlo, tak ho mina rozsekala. Ona bije po vrchu.“

  • „Já jsem ležel, prosil jsem sestru, aby mi mohla rozmazávat záda. Mně se to dostávalo do hlavy. To je zápal, to člověka vypne a dostává se to do hlavy. Jak se to dostane do hlavy, tak je s člověkem konec. Jak kdyby něco kopalo - a do hlavy taková bolest ošklivá. Já jsem se potil, to bylo něco hrozného. Ležel jsem, to nešlo mluvit. Zub mi to zatisklo, jazyk se pohyboval, očima jsem mohl koulet, ale prstem jsem nehnul, tak jsem ležel. Nějak jsem sestře vyřídil - ona držela ucho - co bych chtěl po rusky. Trochu jsem rusky uměl, ona se šla zeptat, ale na mně už nezáleželo. Bude, nebo nebude. Najednou přišla, na pravou stranu mě zvrátila. Měl jsem na noze sádru až nahoru. Na té pravé, na té zraněné. Začala mě šimrat. Já jsem byl bez košile, bez trenek, tam jsem neměl nic. I po zádech mě šimrala. Já mohl lépe vydýchnout… To šimrání mi pomáhalo.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Damnice (Jižní Morava), 13.07.2003

    (audio)
    délka: 01:15:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Ať není válka, tam nic dobrého nečeká. Takový vysoký důstojník, který je major nebo generál, ten stojí vzadu na pozorovatelně a odtamtud se dívá, ale vojáci, ti jdou lidskou silou. A právě na východě jsme bojovali lidskou silou. Na západě, tam se bojovalo železem.“

Josef Brabec
Josef Brabec
zdroj: Pamět národa - Archiv

Des. v. v. Josef Brabec - Narozen v Polsku na Volyni 3. 1. 1924. V roce 1939 ovládl volyňskou oblast SSSR. Rusové se chovali dost špatně, protože život lidí ztěžovali vysokými dodávkami pro zemědělce. Podle Sovětů byli Brabcovi kulaci. Před hrozícím transportem na Sibiř Brabcovy „zahránilo“ napadení SSSR Němci v červnu 1941. Po osvobození v roce 1944 otec a syn Brabcovi společně narukovali do československé armády, otec zůstal v Besarábii a po dvou měsících ho propustili domů. Pamětník absolvoval výcvik v Rumunsku, dále působil jako pěšák (kulometčík). Byl raněn v boji u Dukly, zúčastnil se bojů u Machnowky. Dostal tetanus a z jedenácti zraněných přežil jen on. Léčil se v Kislovodsku (Kavkaz). Začátkem srpna 1945, když už bylo po válce, byl propuštěn z armády. Vrátil se na Volyň a poté byl repatriován do Československa. Muži z rodné vesnice se nacházeli v Damnicích, proto se rozhodl jet za nimi. Ve vesnici se obsazovaly domy po Němcích. Žil v domě společně s Němci, ale ti 11. dubna 1946 odešli do Německa. Do roka přijela přítelkyně, otec, matka i sestra. Po příchodu do Československa začal soukromě hospodařit, v roce 1958 vstoupil do JZD, kde pracoval až do důchodu. Pamětník zemřel 16.11. 2015.