Ing. Milena Blatná, roz. Hypšová

* 1934  

  • "Hned v tom osmačtyřicátém roce vlastně lidi, s kterejma jsme se stýkali, který jsme považovali za slušný a dobrý lidi, najednou pro ně přišla policie a odešli. Měli jsme známého, kterej... dokonce byl veřejný proces, a to jsme věděli, jak probíhají výslechy, to se všechno vědělo, to byla známá věc. To jsem právě v tom pětapadesátým roce říkala, že nedokážu pochopit, když tehdá bylo takový trošku oživení, že někteří lidé říkali, že nevěděli, co se děje a tak dál. To bylo naprosto nepochopitelný, to snad musel vědět každej."

  • "Mě odvezli přímo ze šachty do Jáchymova na StB. Já jsem měl u sebe tehdá asi tři dopisy, byla jsem hrůzou bez sebe, ale já je měla na sobě pod podvazkovým pásem. Přišla tam bachařka, která mě měla prohlídnout, a jenom nějak takhle přejížděla po mně a říká: ,Co máte tady?´ A já: ,To je podvazkovej pás.´ A ona mě nechala a já jsem potom se dovolila, že potřebuju jít na záchod. Tak jsem šla na záchod, a to jsem tam naházela do záchoda a bylo to. Takže to byla klika, nic u mě nenašli."

  • "Ta šachta vypadá tak, že to bylo obehnaný drátama, na rozích po pár metrech byly strážní budky, tam byla vrátnice, kde kontrolovali velice přísně legitimace, protože bez legitimace nebylo možný se dovnitř dostat. Takže to byl vlastně takovej prostor úplně uzavřenej, ale uvnitř už byla relativní volnost, protože tam pracovali civilní zaměstnanci i vězni. Tam už ten pohyb byl takovej svobodnější. Tam už jsem se setkala se spoustou lidí."

  • "Tak od tý půlky března (1953) do konce dubna to bylo takový, že jsme se sem tam viděli, bylo vidět, že tam nějakej zájem asi je, jenomže člověk tomu pořád nějak nevěří... Na prvního máje jsem odjížděla z noční směny a oni přišli na ranní směnu a já jsem něco nesla tam do dílny a tam jsme se potkali. No, a tam jsem dostala první pusu, a tak to bylo zrovna na prvního máje."

  • Říkalo se tomu muklovský autobus. Těžko si to představit: lidi v pěticích, celkem jich bylo dvě stě, co šli ze směny, a byli dohromady obtočení uzamčeným lanem, aby si bachaři usnadnili práci a někdo jim po cestě neutekl. A celý tenhle kolos měl jít. Zkuste si to někdy, jak by se vám šlo, když budete těsně svázaní. Protože to bylo těsné, aby z toho nemohli odejít. Tak těsné, že se lano těm krajním zařezávalo a ti prostřední mezi nimi všelijak klouzali, padali, když pršelo, bylo náledí nebo sníh. To záleželo na počasí. A museli ujít tak 800 metrů až kilometr.

  • "To byl uzavřenej prostor, čili tam nemohl nikdo odejít, čili v tom uzavřeným prostoru kontakt byl, ale aby se třeba zabránilo tomu vynesení dopisu nebo donášení nějakejch věcí, tak na to byly právě ty kontroly, protože na vrátnici se kontrolovalo, mohli i ty civilní zaměstnance kontrolovat. Kontrolovat tašku, udělat i osobní prohlídku. To byly právě ty případy, kdy to bylo nějakým způsobem udaný."

  • "Ona to byla spíš taková dopisová známost, ale bylo tam dost lidí, kteří nám pomáhali. Třeba že ho (Jiřího Blatného) zavolali na patro, že je tam rozbitá mašinka, že je potřeba ji spravit. Jeden kamarád, s kterým se vídám doteď, ten tam jezdil na tý mašince a vždycky zavolal, že je tam rozbitá mašinka a že ji musí přijet spravit. Takže tímhletím pádem jsme se viděli, ale to jenom díky tomu, že tam skutečně byla volnost."

  • "Existovalo něco jako povolení na dopisy. To povolení na dopisy bylo jednou za půl roku nebo to taky trvalo ještě dýl a bylo to velice problematický, takže ono nejen to, že neměli jídlo a neměli oblečení, ale oni ani vůbec neměli kontakt s rodinou."

  • "Oni se chovali celkem dobře, to se nedá říct, že by se nechovali dobře. Oni tam pracovali a vážili si toho, že tam jsou, protože to bylo asi pro ně terno, dostat tady tuto práci. Oni měli asi snahu chovat se dobře. Horší to bylo potom už na šachtě, kde teda oni... Tam třeba naddůlní byl Rus, na patře byli vždycky jeden Rus, jeden Čech, a ten Rus tomu šéfoval, takže tam to bylo horší, to už byl jinej druh lidí než třeba v tý kanceláři. Tam byli geologové, tam byl ten závodní, a to byli přece jen trošku vzdělanější lidi. I když oni měli deset tříd školy, a to už bylo něco, a když se mě ptali, jak dlouho jsem chodila do školy, a já jim řekla, že dvanáct a vlastně bych správně měla mít třináct, tak byli úplně z toho vedle."

  • Celé nahrávky
  • 10

    Brno, 12.05.2006

    (audio)
    délka: 02:07:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 11

    Brno, 30.04.2014

    (audio)
    délka: 01:09:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hrozný bylo, že si všichni mysleli, že to už brzo skončí

Milena Blatná, rozená Hypšová - dobový portrét
Milena Blatná, rozená Hypšová - dobový portrét
zdroj: výřez z fotografie - blatna 7

  Milena Blatná se narodila 10. října 1934 v rodině řídícího učitele Františka Hypše a Marie, rozené Košumberské. Od jejího raného dětství bydlela rodina v obci Jitkov na Českomoravské vrchovině, v roce 1946 se přestěhovala do Kadaně. Milena vystudovala gymnázium, maturovala v roce 1952 a chtěla pokračovat ve studiích na vysoké škole. Rozhodla se ale, že si na další studia sama vydělá, protože nechtěla finančně zatěžovat svou ovdovělou matku. Nastoupila do jáchymovských dolů, kde zprvu pracovala v kanceláři a posléze přestoupila na šachtu. Seznámila se s řadou politických vězňů, jimž dělala spojku s vnějším světem - nosila jim jídlo, dopisy a pomáhala jim udržovat kontakt s domovem. Jedním z nich byl její pozdější manžel Jiří Blatný (1929-2003), odsouzený v procesu se skupinou brněnských vysokoškoláků ke třinácti letům vězení za trestné činy velezrady a špionáže. Propuštěn byl v roce 1958 a krátce po té se vzali. Milena Blatná vystudovala v letech 1954-58 Vysokou školu ekonomickou v Praze.