Vladimír Bílík

* 1932

  • "Půl německé, půl české. Německy Auspitz bei Brünn. Na ulici jsme byly tři nebo čtyři české rodiny, jinak tam byly německé rodiny. Ale tehdy to vůbec nemělo vliv, jestli je někdo Čech, nebo Němec. Začalo to až Mnichovem. Po Mnichovu si německé děti s námi nesměly hrát. Nesměli jsme k nim chodit a oni nesměli chodit zase k nám. Měli to zakázané, protože byli sledovaní lidmi, kteří dohlíželi na čistotu německé rasy."

  • "Byl nějaký Palachův den. Po Václaváku běhalo spoustu lidí. Přijeli tam hasiči se stříkačkami a začali to tam kropit. Měl jsem to štěstí, že jsem jel s Jiřím Hájkem, to byl ministr zahraničí v roce 1968, metrem. Byli jsme tam jen my dva. Když jsme vjeli do nástupní haly, stála tam policie. Juru sebrali a na mě se vykašlali, protože viděli, že mám sportovní tašku. Vyšel jsem ven, kde už stáli zahraniční novináři, kteří to natáčeli. Policie je hnala směrem ven k Hlavnímu nádraží. Měl jsem tu čest to vidět na vlastní oči. Když už jsem seděl v rychlíku, viděl jsem, jak ty demonstranty nakládají do autobusů. Až později jsem se dozvěděl, že je vezli pryč za město, tam je vysadili a museli jít pěšky domů."

  • "Dělal jsem letecký výcvik, áčko a béčko na kluzácích. Těšil jsem se, že půjdu buď k výsadkářům, nebo k letectvu. Odvedli mě hned při prvním odvodu, asi jsem se jim líbil. Bylo to v roce 1952, bylo mi dvacet, když jsem šel na vojnu. Měl jsem označení E. Nejprve jsme přišli do Berouna, tam bylo naše vojenské středisko. Pak jsme z Prahy jeli vlakem do Komárna. V Komárně, když jsem vešel do malé pevnosti, hned mi řekli, ať si přečtu, co je napsané na dveřích: 53. PTP. Tak to máš, ty výsadkáři, pomyslel jsem si. Při nástupu asi polovina jmen byla německých. [Čeští] Němci museli jít také do naší armády. Navázal jsem s nimi slovní spojení. Ptal jsem se jich, jak prožili válku a kde byli. Pak nás hodili do Trenčína, tam se dělalo letiště a domy pro důstojníky. Z Trenčína nás hodili do Horní Suché, do dolu Klement Gottwald."

  • „Že se pojede na manifestaci. Že bude velká manifestace na Staroměstském náměstí, a tak že tam pojedou odboráři. Jelo se autem a já hned jsem letěl za ředitelem, říkám: ‚Co my, učni?‘ Tak jsem jim to vybojoval a jeli jsme tam. Až ke Staroměstskému náměstí, tam jsme vysedli, tam už se to scházelo, tisíce lidí, to byly průvody, obrovské průvody. Naučená hesla už lidi měli, takže to už se připravovalo dopředu. Takže měli ta hesla, vykřikovali hesla. Potom, když dojeli páni z Hradu, Gottwald, Slánský, usadili se navrchu, Nejedlý, tam toho bylo, těch všech pohlavárů. Začali mluvit, a: ‚Přijel jsem od pana prezidenta z Hradu. Souhlasil s tím, že budu jmenovat novou vládu, tak jsem ustanovený předsedou vlády,‘ a tak už to začalo. Říkám: ‚Nic, Mirku, ty jsi doma a já se půjdu podívat do města, jak vypadá město.‘ Tak jsem viděl poprvé Václavák bez lidí. Čistý, poletoval snížek, to vidím jak teď, poletoval snížek a prošel jsem se až k Národnímu muzeu. Můj dědeček našel kel z mamuta, dal ho jeho muzeu, ještě za C. K. Rakousko-Uherska. Daroval ho muzeu, tak jestli tam je. Taky jsem to našel.“

  • „Tady fronta stála. Znamenalo to, že Morava nepustila vojska přes ni. Od Hodonína po Lanžhot to bylo mrtvé, to stálo na místě. To se přestřelovalo, dělostřelectvo… snažili se bránit, kdo přejde přes Moravu. A to bylo těžké přejít. Morava byla rozlitá, čili plný les byl vody. U Lanžhota, však tam zůstalo tisíce Rusů v té vodě. Protože on se ponořit nemohl, a jak vylezl, ještě je nechali, aby vylezli, a potom to stříleli jak zajíců tam. My jsme viděli… tak, přicházeli lidi, kteří prchali odsud k někomu známému tady, protože Lanžhot, ten byl rozbitý. Tady za Mikulčicemi byla Morava a Kopčany. Kopčaňáci někteří tady dělali v petrolinkách, v naftě, tak ti jezdili na čajách. Ti věděli, kde, jak se sem dostat, a taky ty Rusáky převezli na hráz a potom tam postavili pontonový most u Kopčan, tak přes ten most už šlo vozatajstvo, dělostřelectvo. Hlavně vozatajstvo, protože tady tanky, to nešlo, ty by zapadly.“

  • „Vycházel časopis Mladý hlasatel, my jsme založili skupinu Hoši z Podluží. A ve čtyřicátém druhém roce jsme vyrazili, to mně bylo deset let, jsme vyrazili z Těšic do Radějova. Přišli jsme do Rohatce, tam už byly hranice, most přes Moravu se hlídal, tam byli financi: ‚Stát, halt, alles ausgepäkt!‘ Tak jsme to vybalili. ‚Aaaaa, essen, das ist für Partisanen, ja?‘ Říkám: ‚Ne, my si budeme vařit guláš.‘ – ‚Du spricht sehr gut Deutsch!‘ Takže nás pustili, zasmáli se, samozřejmě. Vyrazili jsme, přišli jsme do Sudoměřic, v Sudoměřicích už byly postavené domky financů. Přišli jsme na Radějov, tam jsme se museli hlásit v hájence, tam byli taky němečtí financi. Když jsme se vraceli nazpátek, tak slyším v Hodoníně, že byl spáchán atentát na říšského kancléře Reinharda Heydricha a už bylo vyhlášené stanné právo. No a potom začaly ty prohlídky. Každou dědinu obklíčili, vždycky vojsko, a barák od baráku. Každý musel ukázat doklady a okna musela být zatemněná.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mikulčice, 10.01.2019

    (audio)
    délka: 01:21:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Mikulčice, 25.04.2019

    (audio)
    délka: 01:34:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Hodonín, 24.09.2021

    (audio)
    délka: 01:47:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem být v životě pravdivý

Profilové foto Vladimíra Bílíka
Profilové foto Vladimíra Bílíka
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Bílík se narodil 4. ledna 1932 v Těšicích, dnešní části Mikulčic, na Hodonínsku. Vyrůstal se sestrou ve velmi skromných poměrech, protože jeho rodiče odcestovali ve 20. letech na čas do sovětského Stalingradu a prodali veškerý svůj majetek. Tatínek pracoval jako státní zaměstnanec a rodina se za ním v roce 1935 stěhovala do Hustopečí. Tam začal Vladimír chodit do školy. V říjnu 1938 se rodina musela vystěhovat, protože město se mělo stát v důsledku mnichovského diktátu součástí Třetí říše. Od té doby už rodina žila v Mikulčicích, jen otec dojížděl za prací do Hulína. Vladimír se věnoval sportu a po válce i obnovenému skautingu. V roce 1947 se odešel učit brusičem skla do Nižboru u Berouna. Po vyučení zůstal ve firmě, kde pracoval do odchodu na vojnu v roce 1952. Po odvodu jej označili jako politicky nespolehlivého a dostal se jako příslušník PTP do dolů v Horní Suché. Krátce po ukončení vojny se kvůli nemocné matce vrátil do Mikulčic a do skláren už se nevrátil. Oženil se v roce 1956 a s manželkou Vlastou vychovali dvě děti. Vladimír se věnoval rozmanitým sportům, vedl mládež ve fotbale, volejbale a stolním tenise a později ještě přibral skauting. V roce 2017 převzal Čestné uznání za celoživotní obětavou práci s mládeží v oblasti stolního tenisu.