Nina Bilijenková

* 1929  

  • „Pak si mě pozvali na sekretariát KSČ a tam se mě ptali: ‚Co na to říkáte?‘ (na sovětskou okupaci v srpnu 1968). ‚No, co na to já můžu říct? To víte, že nejsem spokojená. Vždyť neměli důvod, aby sem přišli. Proč? Víc vám k tomu nemůžu nic říct.‘... Pak mi bylo nepříjemné i mezi lidmi, že jsem se cítila, že k nim také patřím (k okupantům; kvůli manželovi ruského původu).“

  • „Vzpomínám si, jak ještě za Polska měli Židé svoje krámky. A prodávala se chalva, já nevím, jestli vám to něco říká... Takže naši rodiče nám vždycky dali pár drobných a my jsme utíkali... A vidím to jak dneska. Takováhle to byla kostička v alobalu, bělounká dobrá chalva. To bylo jako cukroví, jako bonbony, ale jmenovalo se to chalva a ti Židé to měli... Oni byli opravdu takoví vstřícní a příjemní a kolikrát ještě: ‚Navíc si vemte a rozdělte se.‘ Bylo to fajn.“

  • „A banderovci, ti řádili. Chodili přímo do rodin. Co chtěli, to si vzali, prase, krávu, koně. Hlavně koně oni brali. A člověk byl rád, že nepřišel o život. Protože oni stříleli, tak nikdo neodporoval. Prostě co chtějí, ať si vezmou, jenom ať mě nechají naživu.“ Tazatel: „Konkrétně vám nebo rodině tety se něco stalo v souvislosti s banderovci?“ - „Ne, zaplaťpánbu ne. U nás se dá říct, že nikoho nezabili, akorát, co chtěli, to si vzali. Věděli, že jsou tam i bohatí, jak jim říkali ‚kurkuli‘...“

  • „K nám přišli, když tatínek už byl po smrti a maminka byla zrovna marod. A oni k nám přišli a řekli mamince: ‚Tak se koukejte (sbalit) a pojedeme.‘ A maminka říkala: ‚Vždyť vidíte, že jsem nemocná, co tady s těmi dětmi, jak to udělám?!‘ Sebrali nám krávu, sebrali nám koně, a že se ještě uvidíme, řekli. Tak jsme si říkali: ‚Kriste Pane na nebi, to je hrůza!‘ Představte si, že oni potom ani nepřišli, asi se slitovali nad tou maminkou, že je nemocná, a my jsme všichni k té mamince na tu postel vlezli, protože jsme měli strach... Maminka říkala: ‚To je konec, děti. Jestli nás odvezou, tak ani na tu Sibiř nedojedem...‘“

  • „Svítil krásně měsíček a z Dubna, z toho ghetta, je přes tu Mirohošť hnali přes nádraží. Tam byly pole a po pravé straně byl hřbitov. Tam dál do lesa jsme honili krávy na pastvu. Oni si tam nejdříve museli vykopat (hroby). A oni je hnali až večer při měsíčku, už bylo možná osm hodin. Oni vám tak brečeli. To byl houf lidí. Já na mou duši nedokážu přesně říct kolik, ale hodně jich bylo. A pak jenom bylo slyšet, jak je stříleli. A to nebylo tak daleko za tím nádražím. To bylo možná tak půl kilometru.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Hoštka u Litoměřic, 09.02.2010

    (audio)
    délka: 02:31:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

A pak bylo jenom slyšet, jak je stříleli

Nina Bilijenková 1946.jpg (historic)
Nina Bilijenková
zdroj: foto: archiv pamětnice a Lukáš Krákora

Nina Bilijenková, roz. Veřbovská, se narodila v roce 1929 v obci Chorov na Volyni v selské rodině. Dětství prožila v Chorově, později žila v české Mirohošti, kde setrvala i po vysídlení většiny původních obyvatel do Čech. V roce 1939 se její rodina stala terčem bolševického útlaku, když přišla o domov v Chorově a hrozila jí i deportace na Sibiř. Během válečných let byla Nina Bilijenková svědkem protižidovského útlaku a okrádání civilního obyvatelstva bandami ukrajinských nacionalistů. V roce 1947 se vdala za sovětského vojáka Dmitrije Bilijenka, se kterým žila do roku 1966 na Volyni a poté až do jeho smrti v roce 1990 v Hoštce na Litoměřicku. Oba pracovali v papírně ve Štětí. Mají spolu dva syny, Jiřího a Vladimíra.