Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nina Bilijenková (* 1929  )

A pak bylo jenom slyšet, jak je stříleli

  • narozena roku 1929 v Chorově na polské Volyni
  • v české Mirohošti na Volyni žila až do roku 1966
  • její rodina se stala terčem útlaku po sovětské okupaci Volyně v roce 1939
  • svědkyně odvádění Židů z Dubna k místu jejich vraždění
  • od roku 1966 žije v Čechách na Litoměřicku

Dětství na Volyni

Nina Bilijenková, rozená Veřbovská, se narodila 13. května 1929 v Chorově (Chorów, Khoriv) na Volyni. Otec Josef Veřbovský s maminkou Emilií, roz. Gryndlerovou, hospodařili na vlastním, asi čtyřhektarovém hospodářství. Pěstovali hlavně brambory, obilí a řepu. Drželi si i krávy a prasata. Výpěstky prodával otec v nedalekém Ostrogu.

S různými pomocnými pracemi musely už od dětství pomáhat všechny jejich děti. „Odpoledne jsme přišli ze školy, naobědvali se a hnali jsme krávy na pastvu. Bylo to fajn, protože nás tam bylo hodně dětí.“ Nina Bilijenková měla tři sourozence. Starší Jiřího a Helenu a mladšího Josefa. „Nejstarší bratr Jiřík šel do Svobodovy armády jako nezletilý a padl 4. května 1945 u Dobříše. Pět dní před koncem války. Bylo mu osmnáct let.“

Mezi Čechy na Volyni panovaly podle paní Bilijenkové výborné mezilidské vztahy. Obyvatelé obce si navzájem pomáhali, bavili se. Děti si rády hrály pohromadě. „Zapršelo, přestalo a vyšlo sluníčko. Tak jsme lítaly bosé ve vodě. Ta voda byla krásně čistá a teplá. Bylo nás asi osm devět holek, co jsme chodily společně. Kamkoli se přišlo, vždycky byly buchty napečené. Bylo to pěkné a ráda na to vzpomínám.“ 

Nina společně s ostatními dětmi navštěvovala obecnou školu v Chorově, později v Mirohošti. Hlavním vyučovacím jazykem byla polština a od roku 1939 ukrajinština. Ve škole se ale pod vedením českého učitele Maláčka učila hodinu denně i čeština. Po německé okupaci v roce 1941 byla škola uzavřena.

Rodina Veřbovských se stejně jako většina místních Čechů hlásila k pravoslaví. „Jako děti jsme na velikonoce chodili k potoku, kde nám báťuška posvěcoval jehnědy, kočičky.“

Ztráta domova

Od září 1939, kdy si Němci a Sověti rozdělili poražené Polsko, začaly Čechům na Volyni těžké časy. „Museli jsme začít odevzdávat ‚kontingenty‘. Mléko, sádlo, obilí i jiné věci. Lidé se snažili skrýt, co se dalo, aby měli z čeho žít. Protože oni byli ‚štont‘ jim sebrat všechno. Nebylo to jednoduché.“

Ale přišly i horší chvíle. Na podzim 1939 rodinu Veřbovských bolševici připravili o domov v Chorově. Otec Josef byl v té době již po smrti (+1938). Matka byla toho času nemocná, sama doma s dětmi. Možná proto si na bezbrannou rodinu troufli. Nejdříve přišli a přikázali jim sbalit si věci, že pojedou na Sibiř. Při té příležitosti jim ukradli koně a krávu. „Oni přišli a řekli mamince: ‚Tak se koukejte sbalit a pojedeme.‘ A maminka říkala: ‚Vždyť vidíte, že jsem nemocná, co tady s těmi dětmi, jak to udělám?!‘ Sebrali nám krávu, sebrali nám koně, a že se ještě uvidíme, řekli. Tak jsme si říkali: ‚Kriste Pane na nebi, to je hrůza!‘ Maminka říkala: ‚To je konec, děti. Jestli nás odvezou, tak ani na tu Sibiř nedojedem.‘  (…) Byli to takoví policajti z lidu, převážně Ukrajinci z vedlejší vesnice v civilu s flintou.“

Několik dalších dní rodina nervózně očekávala, kdy si pro ně přijdou. Už si začali myslet, že na ně bolševici zapomněli. „Pak přišel jeden a řekl nám, že jestli chceme, můžeme odjet k příbuzným. Přijeli pro nás dva maminčini bratři, naložili nás na saně a odvezli k sobě do Mirohošti. To vidím jak dnes, že byl už tehdy sníh.“

V Chorově museli zanechat dům a hospodářství bez jakékoliv náhrady, byli ale rádi, že si zachránili alespoň holý život a část majetku. Asi deset českých rodin z Chorova bylo na Sibiř opravdu deportováno. „Některé rodiny na Sibiř ani nedojely a zemřely cestou. Třeba rodina Levínských.“

Rodina Veřbovských žila od roku 1939 až do konce války rozdělená po příbuzných. Nina bydlela u rodiny strýce Šlajtra v Mirohošti a pomáhala na jejich hospodářství.

Německá okupace

Po německé okupaci v létě 1941 se situace Čechů na Volyni o moc nezlepšila. Němci je sice nevyváželi na Sibiř, ale také požadovali povinné dodávky. V oblasti se navíc aktivizovaly různé převážně ukrajinské bandy, které okrádaly a terorizovaly pokojné obyvatelstvo Volyně. „Chodili do rodin. Co chtěli, to si vzali. Prase, krávu, koně, hlavně koně brali. Člověk byl ještě rád, že nepřišel o život, tak ani neodporoval. Jen ať si vezmou, co chtějí, jen ať mě nechají naživu.“

V nejhorším postavení se po příchodu Němců ocitli volyňští Židé. Němci je nejdříve shromáždili do ghett. Později přistoupili k deportacím Židů do vyhlazovacích táborů i k jejich fyzické likvidaci na odlehlých místech v okolí ghett. Velkou skupinu Židů z dubenského ghetta hnanou na místo vraždění nedaleko Mirohošti viděla osobně i Nina Bilijenková.

„Svítil krásně měsíček a z Dubna, z toho ghetta, je přes Mirohošť hnali okolo nádraží. Tam byly pole a po pravé straně byl hřbitov. Tam dál do lesa jsme honili krávy na pastvu. Oni si tam nejdříve museli vykopat hroby. Pak je tam nahnali až večer při měsíčku, už bylo možná osm hodin. Oni vám tak brečeli. To byl houf lidí. Já na mou duši nedokážu přesně říct kolik, ale hodně jich bylo. A pak jenom bylo slyšet, jak je stříleli. A to nebylo tak daleko za tím nádražím. Možná tak půl kilometru.“

K Čechům se němečtí vojáci chovali většinou slušně. „Víc než na národnosti vždycky záleží na konkrétním člověku. Někteří i brečeli a ukazovali nám fotky dětí, co měli doma. Jiní dávali sladkosti menším dětem.“

Manželství a život na Volyni

Na jaře 1944 začaly na Volyň pronikat sovětské jednotky a brzy německou armádu zatlačily dál na západ. Malá sovětská vojenská posádka poté sídlila i v Mirohošti. Netrvalo dlouho a Nina se seznámila se svým pozdějším manželem, vojákem Rudé armády z Ukrajiny Dmitrijem Bilijenkem. To už jí bylo sedmnáct let, Dmitrijovi dvacet čtyři. Vzali se v roce 1947 v Mirohošti na úřadě.

Mladí manželé pak až do roku 1966 bydleli v Mirohošti v domě babičky, která zemřela v roce 1948. V domě s nimi žila i matka Emílie, zbytek rodiny se odstěhoval po válce do Čech.  „Manžel se neměl kam vrátit. Vlastní matka mu zemřela, když byl ještě dítě. Sestra také. Otec, který se znovu oženil, padl ve válce stejně jako jeden z jeho dvou bratrů.“ Dmitrij Bilijenko později využil svého středoškolského vzdělání a učil v Mirohošti tělocvik a zpěv na místní škole, kde pracovala i Nina jako sekretářka a účetní.

V roce 1947 se drtivá většina Čechů odstěhovala z Mirohošti do Čech. Nina a Dmitrij zůstali a s nimi asi dalších pět rodin. Čechy v Mirohošti vystřídali slovenští přistěhovalci. Část z nich se ale později vrátila zpět na Slovensko.  

Přesídlení do Čech

V roce 1966 se celá rodina Bilijenkových i s babičkou Emílií přestěhovala do Čech. Po pěti letech strávených ve Vrbici se usadili v nedaleké Hoštce u Litoměřic.

V Čechách nemohl Dmitrij Bilijenko pracovat ve školství, protože jeho čeština nebyla stoprocentní. Šel tedy pracovat do papíren ve Štětí, kde působil jako vedoucí na kartonážní lince až do odchodu do důchodu.

Nina Bilijenková pracovala ve stejné továrně. Nejdříve asi čtyři roky v rozmnožovně. V provozu se ale používaly na mytí tiskových strojů chemikálie, které jí nedělaly dobře, což se negativně projevilo na jejím krevním obraze. Naštěstí jí byla nabídnuta práce na sekretariátu papíren, kde setrvala až do roku 1984. Mezi její pracovní povinnosti patřilo i kompletní organizační zajišťování služebních cest vedoucích pracovníků do zahraničí.

I po odchodu do důchodu ještě řadu let vypomáhala v podniku o prázdninách v době dovolených. „Na práci vzpomínám ráda, byl tam fajn kolektiv.“

Nina a Dmitrij Bilijenkovi spolu vychovali dva syny, Jiřího a Vladimíra, kteří se narodili v letech 1950 a 1953. Podstatnou část dětství tedy strávili na Volyni.  „Volyň je přitom dnes nezajímá. Ani by se tam prý nechtěli podívat. Už nemluví rusky ani ukrajinsky.“

V roce 1990 Nina Bilijenková ovdověla. Znovu se již neprovdala. Co by popřála budoucím generacím? Přála bych si, aby lidé na sebe byli hodní a pomáhali si, když je potřeba. Ve světě aby byl mír, aby lidé mohli v klidu žít a pracovat.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století