František Beneš

* 1928  

  • „Dopisovali jsme si s tím Bartošem. Měli jsme takové dobré vztahy Hruščané a Lanžhotčané ze Slovácka. Hned ze začátku jsme se ptali, třeba toho ví víc, mysleli jsme si, jak to vlastně vypadá ta politika tady. No, on povídá: ‚No, kluci, je to na hovno,‘ napsal, ‚je to na hovno a zařiďte si život v Kanadě.‘“

  • „Po tom únoru jak to bylo, no tak to byla úplná hrůza. No, a potom byly volby, hned po únoru někdy v létě. A to už byla jednotná kandidátka. To byli komunisti, a kdo nechtěl volit komunisty, no tak volil bílý lístek. Jenomže bílý lístek, to nebylo na nic, to nebylo nic, to byl akorát takový protest. No, a my kluci jsme tenkrát byli po dvaceti rokách, tak po většině jsme volili všichni bílé lístky. Tehdá ti kluci byli takoví bojovnější.“

  • „Brácha ten se zase chtěl dostat do té Kanady. On si dokonce požádal, aby mohl vyjet. To šlo nějak si požádat, ale stejně to k ničemu nevedlo. Nikoho nepustili stejně. Ale mohl si požádat, tak to nějak bylo. No, tak mu to zamítli, tak si řekl, že on se na ně vykašle a udělá si vozítko. Tak si udělal vozítko a dojel jenom do Břeclavi. Tam mu to skapalo. A co teď? Tak to trvalo den, než se rozmyslel, že uteče sám. Jenomže co, ženu a děcka musel nechat doma.“

  • „V Hruškách začala taková fáma, že jsem pomohl někomu s tím útěkem, ale já jsem s tím neměl nic společného. Prostě lidí utíkali, tak utekli, no. Jenomže někdo někde mě prý měl vidět a toto se po Hruškách rozneslo. A už to tam tak kolovalo a už dávali na mě pozor a hlídali mě, a tak jsem si myslel, že toto už nevypadá moc dobře. Už jsem cítil, že se to nějako stahuje kolo mě, že už moc toho placu tam nemám. Tak se nedá nic dělat a musel jsem se sebrat a jít. No a potom už nato jsem měl rukovat už asi za týden a měl jsem rukovat do Orlové, tam u Ostravy a tam nebylo nic jinšího než dole, k těm pétépákům. Tak jsem to dal dohromady. Tak já si myslím, že mně nezbývá nic jiného než zdrhnout.“

  • „Voda byla studená, tak jsme si to povysvlékali, sbalili a přešli jsme tu Dyji na druhou stranu. Tam by nás byli, na té Dyji by nás byli postříleli, kdyby nás viděli. No, lebo tam všady bylo tma, jenom ta Dyja se leskla. Ona byla dost široká ta řeka. Naštěstí jsme to prošli. No, a tam jsme si odpočívali na druhém břehu a já jsem si hrál, ten Gajda tam měl samopal, tak jsem si tak s tím pohrával a tak si vzpomínám, ten Gajda vytáhnul ten náboj z kapsy a povídá, že: ‚Tento je pro mě, ten náboj.‘ No, a skutečně potom asi za tři týdny tam na něho čekali a ostal tam. Jestli se zastřelil, nebo ho zastřelili, to nevím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dům pammětníka v Hulíně, 24.04.2014

    (audio)
    délka: 01:11:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Konec konců jsem měl vždycky štěstí

IMG_1033.jpg (historic)
František Beneš
zdroj: archiv pamětníka, pořízeno při návštěvě pamětníka

František Beneš se narodil v jihomoravských Hruškách 11. listopadu 1928 do rodiny malorolníků. V nedaleké Břeclavi se vyučil strojním zámečníkem. Zažil odbojové aktivity v Hruškách v době druhé světové války, kde se ukrývali parašutisté z výsadku CLAY-EVA, kterému velel Antonín Bartoš, pozdější organizátor akcí agentů a převaděčů po roce 1948. Po roce 1948 emigrovalo téměř 50 občanů Hrušek, mezi nimi i František Beneš. Vesnicí se roznesla fáma, že i on je zapleten do ilegálních přechodů hranic, a proto se rozhodl zmizet. Se skupinou deseti lidí jej 17. září 1950 převedl přes hranici do Rakouska známý agent pocházející z nedalekého Lanžhota František Gajda. Po pobytu v několika uprchlických táborech se František dostal do Kanady, kde žil až do roku 1991. V roce 1970 se o útěk pokusil i jeho mladší bratr Vladimír. Útěk s dětmi a manželkou pomocí vlastnoručně zkonstruovaného tanku se pro poruchu nezdařil, a proto se do Ameriky dostal pouze samotný Vladimír. Jeho rodina za ním mohla přicestovat až v roce 1977. František Beneš přesídlil na začátku 90. let zpět na Moravu. Dnes žije v Hulíně.