„Proč jsem to podepsala... Já jsem to podepsala proto, protože ta Charta se mně... vůbec jsem nechápala, že Chartu nepodepíše každej. Protože ona vlastně nebyla vůbec nějaký tajemství. Ono to vlastně bylo, že se musí dodržovat nějaký práva, který ti Češi podepsali s tou organizací Spojených národů. To bylo vlastně dodržovat lidskost, občanství a politický názor. A já jsem to podepsala z toho důvodu, že můj otec, když přišel na návštěvu, přišel na návštěvu na tři týdny, tak mně říkal takovou šílenou story, že lidi, co přežili druhou světovou válku, občanskou válku, Česko a vrátili se nazpátek s tím, že jim tam měl být poskytnutej důchod z Česka, tak ten důchod se třeba zdržel o rok a půl, tam byly takový veliký intervaly, nevím, takhle mi to otec popisoval, a spáchalo tam sedm lidí na různých místech sebevraždu. A pro mě to bylo něco tak hroznýho, že vlastně to dodržování těch práv a to, co se stalo těmto lidem, bylo pro mě... dodnes je takový traumatický.“
„A šli jsme ven a viděli jsme tanky, viděli jsme mladý kluky – na to nikdy nezapomenu – a oni jako by hledali cestu, kam mají jet s těma tankama. A my jsme tam stáli, a já jsem tomu nechtěla věřit, že skutečně, že je to jak ve filmu a já jsem teďka ve filmu. A teďka najednou vidíte ty tanky, vidíte ty mladý kluky, a ten jeden – dva tam sestoupili dolů – a hádali se spolu mezi sebou, strašně se spolu hádali. My jsme nevěděli, kam máme jít, my jsme byli úplně v šoku, že to vidíme, že skutečně jsou tady ty ruský tanky nebo jakýkoliv tanky. A ten jeden se tam hrozně rozplakal. A to jsem si taky uvědomila – oni tady nejsou dobrovolně, tak jsem viděla, že jako… Tak to byl takovej začátek.“
„On tady psal. On jezdil do Rumunska, do Maďarska, do Polska a on vlastně psal o životě řeckých emigrantů. Psal to v řečtině a posílalo se to… Tam byly také underground noviny, tenkrát se to jmenovalo ,Avjí‘ neboli ,Úsvit‘, takže ty noviny se zase dostávaly do vězení, což je strašnej paradox. To jsou takové zajímavé příběhy, že my, když jsme se dostali díky té Asanaci do Řecka – a v Řecku nám tam nedali povolení k pobytu a práci – tak my jsme se setkávali s lidma, co byli zavření ve vězení v době fašistické junty 1967 až do roku 1973, tak tito lidi četli ty noviny. A my díky nim, že znali, že můj otec psal, tak nám hrozně pomáhali, abychom měli aspoň práci, abychom měli kde bydlet, takže ty dva roky jsme zase... Díky tomu, že otec psal a jmenoval se Almetidu, tak my jsme se měli… To bylo strašně zajímavý.“
Ilektra Almetidu se narodila 1. května 1950 v Horním Maršově jako dvojče sestry Zoji. Její rodiče byli řečtí političtí uprchlíci – otec novinář a matka dělnice, oba pevně přesvědčení komunisté. V roce 1952 se rodina přestěhovala do Brna, kde Ilektra dokončila základní školu a vyučila se úpravářkou textilu. Rok 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy, ji hluboce ovlivnil jak politicky, tak osobně. Spolu s manželem Bohumilem Smutným podepsala Chartu 77 a jejich byt na Smetanově ulici se stal živým centrem brněnského disidentského i undergroundového života. V roce 1979 se manželé s dětmi pod tlakem Státní bezpečnosti vystěhovali nejprve do Řecka a o dva roky později, s pomocí Mezinárodního červeného kříže, našli nový domov v Kanadě. Tam se Ilektra Almetidu profesně věnovala sociální a zdravotní péči, aromaterapii a reflexologii a aktivně se podílela také na kulturních akcích české komunity, distribuovala exilovou literaturu a podporovala politické vězně v Československu. Dnes je držitelkou českého, řeckého i kanadského občanství a jejím domovem je Praha (2025).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
