PhDr. Hana Mejdrová

* 1918  †︎ 2011

  • „Já pocházím z generace, která vlastně byla tak stará jako první republika. Narodila jsem se v roce 1918 v Praze a vyrůstala jsem v česko-židovské rodině. Měla jsem vzdělání našeho gymnázia, maturovala jsem v sedmatřicátým roce na gymnáziu, které už neexistuje – bylo to Městské dívčí reálné gymnázium Charlotty Masarykové v Dušní ulici. Potom jsem začala studovat medicínu, ale to jsem měla jen tři semestry, protože v devětatřicátém roce už vyhazovali Židy z vysoké školy a potom vysoké školy zavřeli.“

  • „Já jsem se vdala za Čecha, když jsme pracovali v tom severním Walesu v lese. My jsme se pak tady doma rozvedli, ale zůstali jsme dobří přátelé. Ono to totiž bylo tak: většina z nás, když jsme odcházeli z domova, já jsem například měla svého chlapce, on měl svou dívku a to všechno bylo narušené, rozbité, měl jste i starší lidi, kteří odcházeli do emigrace a ten druhý se nemohl dostat ven. Takže se tam (v emigraci – pozn. ed.) dost uzavíraly svazky s tím, že se nechávalo (on to dneska zní blbě ten termín) konečné řešení, závěr toho vztahu se nechával nerozhodný do toho návratu, zejména tam, kde byli ženatí nebo vdané, než odcházeli do emigrace, tak nevěděli, co se s těmi jejich partnery stalo. A bylo samozřejmé, že když by přišli domů a ten člověk by přežil a vrátil se z koncentráku, že se samozřejmě zase ten, kdo žil v Anglii, vrátí k tomu původnímu partnerovi, protože by to bylo nefér. My jsme nebyli vdaní ani ženatí, ale taky jsme věděli, že až se vrátíme, že ještě nevíme, jak bude vypadat naše setkání s tím partnerem, se kterým měl člověk hezký vztah před válkou. My jsme se tam vzali, protože Angličané se tenkrát dívali dost divně na to, když by spolu žili v jednom bytě dva lidé, kteří nejsou oddaní, dneska je to už taky jiné, tady i tam. Ale tenkrát to ještě takové bylo a muselo se to respektovat, samozřejmě.“

  • „Účastnila jsem se takových aktivit levicových středoškoláků, jako bylo hnutí Mladé kultury, studentského časopisu, byla jsem zapojena do akcí na pomoc Španělsku a na pomoc německým emigrantům, kteří přicházeli. A právě tato okolnost vedla trochu k mojí záchraně tím, že pokrokoví studenti v jiných zemích organizovali potom akce zase na záchranu pokrokových studentů u nás, a tímto způsobem jsem se vlastně dostala do Anglie, protože angličtí pokrokoví studenti znali ty velmi aktivní pokrokové studenty u nás a organizovali pro ně víza do Anglie. Takže v devětatřicátém roce jsem v červenci ilegálně šla do Polska. V Polsku byl totiž v Katovicích britský konzulát a odtamtud se organizoval další transport emigrantů do Anglie, pokud tam na tom konzulátu měli povolení britského Foreign Office. Právě to byl problém řady emigrantů, kteří se do Polska dostali, že tam velmi obtížně čekali na to povolení, pokud ho tam už neměli. Kdežto já jsem měla to štěstí, že když jsem se tam dostala, tak už na konzulátu v Katovicích to povolení bylo, takže nejbližším transportem jsem potom jela do Anglie, což ovšem bylo už těsně před vypuknutím války… Musím říct upřímně, že se mně vůbec nechtělo, protože tady byla velká soudržnost studentů, kterou jsme měli. Když má mladý člověk opustit takovéto prostředí… Na druhé straně, kdybych tohle nedostala, tak jsem tady zůstala a skončila jsem tak jako řada lidí mého původu někde v koncentračním táboře.“

  • „Celé moje hrdinství spočívalo v tom, že jsem pracovala ve zdravotnictví. Bylo to tak, že těch těžkých případů našich vojáků nebylo zase tolik, protože ta naše jednotka byla nasazena až ke konci války po otevření druhé fronty, a to v takovém postavení, že neměli moc těch střetů s německou armádou. A pokud jde o letce, ti většinou nepřicházeli k nám do nemocnice, protože oni byli vlastně součástí britské armády, takže přišli do těch anglických nemocnic, pokud měli to štěstí, že přežili nějaký ten střet. Jich moc nebylo - buďto to přežili, nebo to nepřežili. Ti naši vojáci tam přicházeli s takovýma neduhama jako český emigranti. Protože svým způsobem my, co jsme žili třeba v Londýně, tak jsme byli mnohem víc vystaveni válečným útrapám nežli ti naši partneři, kteří byli u té vojenské jednotky, protože ta vojenská jednotka vždycky byla v nějaké díře. Kdežto my jsme žili v tom Londýně, kde bylo od rána do večera a od večera do rána bombardování. Pomáhali jsme těm emigrantům i vojákům v běžných zdravotních věcech. Potom jsme měli několik případů těch popálenin, ale toho skutečně bylo hrozně málo. Zajímavé je, že i přes to velké bombardování vlastně nebyl případ mezi emigranty, kdo by zahynul při bombardování..“

  • „Anglie musela nakonec začít pořádně zbrojit a udělat jinou politiku, než byla za Chamberlaina, tak ze začal měnit i statut těch emigrantů. A tady je důležité, aby se věděla jedna věc: Ta emigrace, o kterou se staral ten Trust Fund, byla velmi složitá. Jednak tady byli Češi, kteří měli svoji sekci, která se starala o ty české emigranty a která se ještě dělila podle politických skupin – sociální demokraté, komunisti, lidová strana, i když tam to bylo méně počtené…. Ten Trust Fund byl, já bych řekla, demokraticky organizovaný, protože něco dělali Angličané, ale jen ty klíčové pozice, a něco chtěli, aby si ti emigranti spravovali sami. A potom tam byla německá antifašistická emigrace z Československa, to byli většinou lidé ze Sudet, a zase se dělila na sociálnědemokratickou, komunistickou…. Pak tam byli Němci říšští, kteří emigrovali do Československa a pak do Anglie, pokud se jim to podařilo, a taky rakouští Němci. Takže ta emigrace byla dost složitá a do určitého období byla situace taková, že emigranti jako celek byli považováni za nebezpečné, nevypočitatelné těleso. Například bylo určité období, kdy všichni německy mluvící emigranti byli internováni. Ono to bylo velmi slušně dělané, oni (Britové – pozn. ed.).na to měli takové speciální internační tábory, to se nedalo vůbec srovnat s ničím, co je pod tím pojmem známé, ti lidé měli slušnou stravu, akorát se nemohli svobodně pohybovat po Anglii.“

  • „Angličané jsou velice stateční, ale, jak říkám, hlavní roli hraje to, že člověk si zvykne na všechno, i na šibenici. Kdyby měl mít pořád strach, že ho zabije bomba, tak by se musel zbláznit, to bylo lepší odejít z toho Londýna… Byla ohromná solidarita mezi lidma, například Angličanky fungovaly výborně jako řidičky v sanitkách, protože muži byli většinou v armádě. Na střechách byly hlídky, které jak viděly, kde v okolí padla bomba, tak se to hlásilo a hned tam jela taková ta rescue guardian, záchranná služba, aby lidé nezůstali zasypaní a tak. To všechno fungovalo výborně, nebyla tam panika, lidé velice solidárně zachovávali fronty na všechno, co bylo nutné, nikdo nepředbíhal. Dokonce už si tak zvykli na to, ono to bylo docela zajímavý při těch náletech, protože jednak lítaly stíhačky, které světélkovaly… Za druhé to nebe pořád křižovaly světlomety a teď střílela protiletecká obrana, což vypadá jako ohňostroj. Takže lidi stáli na chodníku a čuměli, krásný divadlo. Tak psaly noviny, ať neblázní, protože lidé byli zabiti ne bombou, ale střepinami z těch protileteckých granátů, které, když spadly, tak to mělo ohromnou razanci, teď to bylo horké, ostré, že se to zabořilo do betonu úplně hluboko, taková střepina. To zabíjelo lidi! Může se psát, aby lidi nebláznili a nestáli na ulici a nekoukali, když je nálet… Já jsem jednou mluvila s Angličankou a ta mi říkala: ,Víte, dneska už mě ten Hitler naštval. Představte si, já jsem si koupila nový tea pot, to jsou ty jejich keramické konve na čaj, přišel nálet, spadla bomba a ten tea pot se mi rozbil.‘ Tak už ji dožral Hitler…“

  • „Když začala být situace na pracovním trhu horší pro Angličany tím, že se rozjel válečný průmysl, tím, že řada kvalifikovaných mužů nastoupila do armády, to je (Angličany – pozn. ed.) donutilo dávat nám, emigrantům, příležitost dostat se do některých profesí, kde začal být nedostatek pracovních sil. Angličané těm profesím říkali war effort (válečné úsilí) a spadaly pod to jednak továrny, kde byla příležitost pro svářeče a obráběče, a potom zemědělství, respektive hlavně lesnictví, protože oni z těch pokácených stromů dělali jednak telegrafní tyče, jednak vzpěry do dolů, protože se začal rozvíjet těžební průmysl. A tak jak se postupem války zvyšovala izolace Anglie (kvůli ponorkové válce), tak řada věcí, které oni dříve dováželi, se musela vyrábět v Anglii. Takže zemědělství, lesnictví a továrny, které pracovaly pro válku. Řada našich emigrantů se přeškolila, aby mohli pracovat řekněme v těch továrnách. S mým prvním manželem jsme například byli v severním Walesu, kde jsme pracovali v lesnictví. Tím už se ta situace trochu prolomila, už jsme nebyli považovaní za ty nespolehlivé. Takže když někdo dělal na noční směně, tak se nemohlo omezovat, jestli smí v noci ven. To byl tak rok 1940.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.04.2004

    (audio)
    délka: 01:03:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celé moje hrdinství spočívalo v tom, že jsem pracovala ve zdravotnictví

mejdrova_hana1.jpg (historic)
PhDr. Hana Mejdrová

Hana Mejdrová se narodila 7. července 1918 v Praze v česko-židovské rodině. Absolvovala dívčí reálné gymnázium, před válkou studovala tři semestry medicínu. Byla ovlivněna levicovou kulturní avantgardou, angažovala se v protifašistických aktivitách mládeže. Díky navázaným mezinárodním kontaktům se jí podařilo těsně před vypuknutím války přes Polsko emigrovat do Velké Britanie. Tam měla statut uprchlíka, po uvolnění britského pracovního trhu v souvislosti s válečným stavem pracovala v lesnictví ve Walesu, v roce 1941 se přihlásila coby ošetřovatelka do pavilonu zřízeného Českým červeným křížem v londýnské nemocnici Hammersmith Hospital pro vojáky a emigranty z ČSR. V Británii se vdala za příslušníka československé armády. Po válce se vrátila do Československa, ale ve studiu medicíny již nepokračovala, zájem o dějiny ji přivedl ke studiu historie a tomuto oboru se profesionálně věnovala. Badatelsky se zaměřila především na dějiny levicových hnutí v první polovině 20. století. Hana Mejdrová zemřela 26. prosince roku 2011 ve věku 93 let.