Ferdinand Maneth

* 1923  †︎ 2014

  • „Měl jsem celtu a všelijaký balíčky s tou potravou. Byla to taková železná zásoba, jak musel mít každej voják u sebe. Oni to ti ostatní zahodili. A já jsem si to posbíral a to byla dobrá věc. Přišel jsem k tomu mostu a teď jsem viděl, že kdo uměl plavat, tak se snažil přeplavat tu řeku. Říkal jsem si, že jsem v životě žádnej plavec nebyl. Neměl jsem žádnej plaveckej výcvik. Díval jsem se, jak to dělají ostatní a opakoval jsem to podle nich. Jednak si vysvlíkli tu uniformu a kdo měl tu celtu, každej voják nesl s sebou čtvrtinu toho vojenskýho stanu. Kdo měl ten díl toho stanu, tak si tam dal tu vojenskou uniformu a přivázal si to na záda. Těm plavcům to nedělalo potíže, tu řeku přeplavat. Já jsem to taky zkoušel. Ale jak říkám. V životě jsem neplaval takovou trasu a nikdy jsem nebyl žádnej plavec. Tak jsem se do té řeky ponořil. Ale mě ta voda odnesla možná dva kilometry dál. Protože já jsem nemohl přeplavat kolmo. Byl jsem rád, že jsem se při tom neutopil. Ale dostal jsem se nějakým způsobem na druhý břeh. Teď jsme tam byli někteří, co jsme se zachránili. Ale co dál. Nikdo neměl žádnou zbraň, neměl nic. Každej měl jenom holý život.“

  • „Odehrávalo se to od 1. do 10. září. (října – pozn. autora). Oni prakticky obsadili ty Sudety. V tom Úsově byli Němci buď ve většině nebo v menšině, to už nevím přesně. Ale pamatuju si na toto: Ráno, asi tak 5. září (října – pozn.autora) to mohlo být. Ráno se říkalo, že budem obsazeni. My jsme o tom neměli ani tušení, co se bude odehrávat. Jako děcka jsme byli zvědaví. Tak jsme se šli podívat na to náměstí. Tak se odehrálo následovně: Ráno ustupovali ti čeští vojáci. Ti byli na těch pevnostech, kde byli velesticiovaní. A to se začali stahovat. Že měli asi nařízené, opustit ty pevnosti a stáhnout se do Olomouce. V Olomouci byla velká garnizona. Tak ti odešli. Bylo už asi devět hodin, ale byli už formovaní, byli v trojstupech. Normálně poodstupovali a mašírovali pěšky do Olomouce. A těsně za nima, třeba hodinu nebo dvě hodiny, přišli ti němečtí vojáci. Přijeli na koních, na těch motorkách. Prostě všelijak ozbrojeni. Zkrátka a dobře nás přišli obsadit. To byla taky velká událost pro Úsov.“

  • „Teď se rozednívalo a ta kolona nešla dál. Pořád jsme stáli na stejným místě. Až potom, už v ranních hodinách, začala střelba. Bylo slyšet rachot tanků. A ty už byly za náma. Jak my jsme měli ustupovat, tak už ta ruská fronta šla za tou německou. Jak začala ta střelba, tak oni stříleli do té kolony. Třeba poranili ty koně a ti samozřejmě zdivočeli. Ti táhli ty kanóny. Jak začala ta střelba, tak já jsem se díval dozadu. Tam byli ti poranění koně, kteří vláčeli všechno, co za nimi jelo, dělo, povoz a zdivočeli se. Teď se ze zadu přiblížili k nám. Já jsem říkal: ,Ježišmarja!' To bylo dupání. To bylo jak parní válec, který se žene zezadu k nám. Já jsem nebyl úplně vzadu. Byli jsme někde v prostředku. Asi dva kilometry od toho mostu, přes který jsme se měli přesunout. Nevím, kolik těch povozů bylo za náma. A jak jsem viděl, co se děje, tak jsem si říkal, že je zle. Tak jsem se přidal k těm ostatním. Ti už byli rozumnější a chytřejší. Tak všechno nechali ležet a stát a chtěli si zachránit holý život. A utíkali k tomu mostu. Jak jsem to viděl, tak jsem se k nim připojil. Ale my jsme nevěděli, že most je vyhozený.“

  • „Ona to byla na nás léčka. Oni znali terén. Věděli moc dobře, že půjdeme tím směrem. Že musíme projít takovou úžlabinou. Na jedné straně byl prudký břeh, na pravé straně jezero nebo řeka nebo co to bylo. Takže jsme tam museli projít, jestli chceme nebo nechceme. Do toho břehu by to nebývalo šlo a do té vody taky ne. Tak my jsme tou úžlabinou museli nuceně projít. A ti už tam na nás čekali. Ti Rusové to dobře věděli. A jak už jsme tam byli v té dolině nalezlí, tak začala kanonáda ze všech stran. A tam jsem utrpěl to zranění. Takovej granát. Tak velká železná střepina to byla. Mně to připadalo, jako kdyby měl někdo práskl velkým kladivem tady do té nohy a já jsem spadl. Ani jsem nevěděl, že to mám přeřezaný. Vůbec to nekrvácelo, to je zajímavý. Taková rána. A ani kapka krve nebyla vidět.“

  • „Mezi těma ruskejma vojákama byli dobří lidi. Ale byli tam také fanatici. Byl tam nějaký zraněný důstojník, který byl na tom jednom voze a ten taky ležel, od nás trošku vzdálený. Ten jeden Rus tam šel kolem. To byl ten fanatik, jak říkám. Nás si ani tak moc nevšiml. Ale ten důstojník měl tu uniformu. Byl to nějaký vyšší důstojník. A ten viděl, že to není obyčejný voják. Tak k němu šel a ptal se toho německýho důstojníka: ,Hitler kaput?' On chtěl jenom slyšet od toho důstojníka, aby řekl: ,Hitler je kaput.' Ten mu buď nechtěl odpovědět nebo nemohl, to já nevím, tak ho před našima očima zastřelil. Jenom kvůli tomu, že mu neodpověděl, že Hitler je kaput.“

  • „Odnesli mě na těch nosítkách. Byl jsem na řadě. A tak mě do té čekárny zavezli a až jsem přišel na řadu, tak mě dovezl do toho parádního stanu. Jak jsem viděl to vybavení, to jsem úplně žasl. To jsem nikdy neviděl. To bylo skutečně perfektní vybavení. A těch operačních stolů. Možná deset v jedné řadě. A tam se amputovalo a tak dále. To je taková nechutná věc. To jsem tam viděl. Že měl uřezanou ruku a ležela v tom kýblu nebo v té nádobě, co tam byla a ta se ještě pohybovala. Celá ruka byla uřezaná, ta se ještě pohybovala. Jsem říkal, ježišmarja, to je konec.“

  • „To se odehrávalo v noci. Ten vlak pořád jel, jel a ráno, jak jsme se probudili, tak jsme byli v Brně na nádraží. Jak jsme se probudili, tak jsme viděli, že celej vlak je obstoupenej těma gardistama. Bylo to vojsko nebo nebylo, já už to docela nevím. Zkrátka to byli uniformovaní a ozbrojení lidé. Tak asi to byli ti gardisti. Teďka nás vyhnali z těch vagónů ven. Museli jsme se seřadit do trojstupů a pak se dal celej ten útvar do pohybu. Šli jsme pěšky přes celý to město až do těch Pisárek.“ Otázka tazatele: „Jak vypadal ten průchod městem? Co lidé?“ F.M.: „Ti lidi, to bylo strašný. To byli antiněmci. Ti nejenom, že křičeli, plivali a stáli na okraji vesnice. Takže žádný přivítání. Naopak. Ti byli proti Němcům.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rohle, 01.03.2012

    (audio)
    délka: 04:34:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na východní frontě

Ferdinand Maneth v roce 1940
Ferdinand Maneth v roce 1940
zdroj: archiv pamětníka

  Ferdinand Maneth se narodil v roce 1923 v Úsově u Mohelnice v národnostně smíšeném manželství. Jeho otec Ferdinand starší byl Němec a matka Eleonora Češka. Za války v 19 letech narukoval do wehrmachtu. Nejprve byl zařazen ke spojařům, kteří měli jako součást Afrikakorpsu zamířit na africký kontinent. Potom byl přeložen do školy pro tlumočníky v Míšni, ale nakonec skončil opět jako spojař na východní frontě. Při operaci Bagration byl těžce raněn v bojích u řeky Dviny v severním Bělorusku. Dostal se do sovětského zajetí a dlouhé měsíce se léčil v lazaretu v Kirovské oblasti, několik stovek kilometrů na východ od Moskvy. Několikrát mu během války zachránila život znalost ruštiny. Také mu hrozila amputace nohy a dnes ji má o 12 centimetrů kratší. Krátce po válce byl společně s rakouskými zajatci transportován do Brna. Pak byl až do podzimu roku 1947 v několika zajateckých táborech na Moravě, než byl propuštěn domů. Byly to tábory v Brně, Kuřimi, na samotě Kutina u Újezdu u Tišnova, v Olomouci-Hodolanech. V roce 1957 se oženil s Němkou Gerlindou Kembitzk a přestěhoval se do Rohle na Šumpersku, kde žil do konce svých dnů.