Josef Zíka

* 1931

  • „Najednou přijeli, to už začali komunisti řádit. A že nám jedou pro mlátičku a že nám ji seberou. Všechno, motor a... a já jsem, poněvadž jsme měli ohrady na dobytek, tak jsem šel a měl jsem psa s sebou, a když jsem přišel zespodu, ze sadu, a viděl jsem je, tak jsem začal křičet na ně, co tam dělají. Tak oni tedy to nechali, odepli to, neodvezli to.“

  • „My jsme měli velké hospodářství, a tak ve stodole se přidělalo jedno patro a tam byli schovaní ti, co utekli z fronty. Němci, tedy jako sudeťáci. A tak to bylo dost riskantní, naši jim dávali jíst. Ale to byly veliký stodoly a tam se to ztratilo. A měli jsme je rádi a oni nás taky.“

  • „Právě tam jsme zažili ten zvrat [začátek války], že tam u nás byli zaměstnaní i z těch Sudet. A to už nesměli u nás v Čechách dělat, to bylo zakázaný. No ale oni tam přesto chodili a dělali u nás a bylo to takový… Ti lidi se měli rádi a byl tam klid. Ale politika je svinstvo. U nás dělalo asi deset lidí. Na hranicích ti financi, ti to věděli, že jdou k nám dělat. Neříkali nic, pouštěli to. Byla to taková… Sudety že jako neměli, ale byli s námi furt ve styku.“

  • „To byli neznámí lidi, který přišli. A když jsem já přišel, tak se tam právě mlátilo obilí a tam přišel takovej jeden bolševik a že jsme nevstoupili do JZD nebo jak to oni chtěli. A byl tam mizernej hospodář a že se musí převézt ta souprava a nejdřív musí u nich vymlátit. A já se tenkrát rozčílil, měl jsem ty dva psy, poslal jsem je a oni je vyhnali z toho statku.“

  • „To bylo, zkrátka, to nebyly stroje, to se dělalo ručně. Musel se vyvozit písek hluboko, tam udělat betonovou desku, na tom postavit… A zase to zasypávat. To byl takovej bunkr.“

  • „Ne že bysme nebyli vítaní, to přijít do hospody, tak když to byl pétépák, tak by ho ulili lidi, hosti. A pomalu jsme neplatili. Ne že bysme… šli jsme tam, až když jsme měli třeba žízeň. A to bylo nějakých kamarádů najednou. Jak to byl pétépák, tak byl vítanej. Oni věděli, že ho nemáme rádi, ten režim.“

  • „Tam vztahy nemohly vzniknout, poněvadž když bylo třeba, tak vzali třeba deset pétépáků a vzali je támhle, a až to udělají, šli tam jiní. Zkrátka, bylo to… nebylo nikde stanoviště, kde budete.“

  • „Když nás přivezli do Týniště, tak, milá zlatá, to bylo takový… Vojáci hlídali nádraží, odvedli nás, šli jsme pěšky do obory. To byly vojenský sklady. Tak nás tam zkrátka dali do kupy a šli jsme. A teďkon jsme přišli dovnitř do toho objektu a tak: ‚Támhle je balík slámy, tak tam jděte a lehněte si tam.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Albrechtice nad Orlicí, 11.06.2019

    (audio)
    délka: 02:00:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Albrechtice nad Orlicí, 15.01.2020

    (audio)
    délka: 02:00:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za války pomáhali sousedům, kteří jim pak všechno sebrali

Josef Zíka v 50. letech jako člen PTP
Josef Zíka v 50. letech jako člen PTP
zdroj: archiv pamětníka

Josef Zíka se narodil 26. června 1931. Vyrůstal na statku svých rodičů v obci Rozsedly nedaleko Sušice v Pošumaví v blízkosti česko-německé jazykové hranice. Odmalička se setkával s německými sousedy, se kterými měla jeho rodina velmi dobré vztahy. Ještě intenzivněji vnímal česko-německá přátelství, když se rodinný statek stal útočištěm nuceně odvedených německých vojáků wehrmachtu. Brzy po druhé světové válce se rodina dostala do konfliktu s místními členy komunistické strany. Spor se ještě prohloubil po vzestupu komunistické strany v roce 1948. Rodina Zíkových čelila různým formám nátlaku, aby svůj velký statek převedla pod nově založené jednotné zemědělské družstvo (JZD). Josefa Zíku v té době odvedli na vojnu do pracovní skupiny odloučených praporů a později Pomocných technických praporů. Během své služby musel bez zázemí cestovat po republice a vykonávat fyzicky velmi náročné práce. Po pamětníkově návratu z vojny již byl statek součástí místního JZD. Josef Zíka se přestěhoval do východních Čech. V období normalizace se zasloužil o založení zahrádkářské osady poblíž Týniště nad Orlicí, která je po něm nazvaná Zíkov. Rodný statek v Pošumaví získala rodina Zíkových v restitucích zpět ve zpustošeném stavu, nyní jej obnovuje pamětníkův vnuk.