Zdeněk Závěšický

* 1922  

  • „Tím se nakonec dostalo jedno, že v Ostravě-Kunčicích z bývalého lágru německého byl utvořen takový tábor pro naše drobné živnostníky a pro lidi, kteří neměli nějakého většího významu, delikty byly třeba takové, že třeba zatajili - krejčí třeba zatajil nějaký materiál apod. a nebo třeba to byli takoví drobní živnostníci, kteří se vyjádřili, jak se říká, ne moc valně k nastupujícímu režimu. Byli to lidé celkem neškodní. Já jsem tam byl odvelen též z Opavy a též bylo jednak zajímavé, že tam bylo příslušníků asi osm na tu stráž a já jako mladý kluk jsem tam byl poslán jako velitel. A to bylo asi na základě toho, že jsem měl nějaké psychotechnické nebo jaké posudky z brněnské četnické školy, takže krajské velitelství mě tam přímo určilo jako velitele, ale když se potom zjistilo, že se ti lidé celkem nedopustili žádných trestných činů, tak byli postupně propouštěni.“

  • „Ale že ta akce banderovská trvala už skoro dva roky, tak z naší strany jsme měli už zájem to nějak ukončit a samozřejmě pravděpodobně, to už je můj úsudek, byli tlačeni ze strany Stalinovy, aby ten pořádek s těmi lidmi byl vykonán. Naše nadřízené složky nařídily konečný zátah, který měl vyznět tak, že z české strany, z českých zemí, z Čech a Moravy jednotky měly jít na východ a Slováci zas k nám na západ a měly se střetnout, až ti banderovci... se je podaří sevřít, aby je mohli zlikvidovat. No zkrátka buďto zlikvidovat nebo zajmout nebo tak. Já jsem byl nasazený na úsek k řece Moravě, nastupoval jsem do Kvasic nedaleko Kroměříže na Gottwaldovsku – na Zlínsku, dneska by se dalo říct. A my jsme měli uzavřenou linii podél řeky Moravy, celý ten tok se střežil. Náš úsek, my jsme měli vymezený úsek, my jsme byli v těch Kvasicích ubytovaní, tam jsme hlídkovali. Tak tam jsem byl asi šest týdnů. Nedošlo k žádnému střetu, žádný z těch banderovců na tom úseku nebyl, neprošel. To znamená, oni se pravděpodobně tlačili více jižně, ale zase když to tak vezmeme podle zeměpisného terénu, tak tam to bylo složité, protože tam byly nížiny podél řeky Moravy, tak oni využívali, snažili se překročit v té severní části Moravy, a tím se stalo, že se objevili v Beskydech. Tam už nebyla řeka Morava, tam už terén nebyl takový ohraničený, tak my jsme to tam ukončili na té jižní Moravě a museli jsme se přesunout do Podbeskydí. Přesunuli nás do toho podhůří beskydského, to byly různé štáby, různá velitelství. Já jsem byl v tom úseku ve Studénce a Butovice. Tam nás připravili, vybavili střelivem a jednoho dne zkrátka přišel rozkaz: jde se na to. A ta naše akce zase znamenala jedno, že jsme se zase měli střetnout se slovenskými příslušníky na hranicích, náš úsek byl směr Bílý Kříž. Bílý Kříž, hotel Baron, tam ty hotely byly tři nebo čtyři, takže jsme nastoupili a naším úkolem bylo projít celé ty Beskydy, každý ten les. Byli jsme rozestavění tak, aby každý na toho druhého viděl, to znamená hustě, a museli jsme to celé projít. Trvalo to, ta naše akce trvala asi jenom tři nebo čtyři dni. Nebylo to tak daleko, my jsme za ten jeden den toho dost ušli. První ten velký kopec, který jsem absolvoval, byl Myslík. A pak se to táhlo směrem, to už si nepamatuju, jak se tam ty kopce jmenovaly, páč já jsem v té době Beskydy neznal, až jsme dorazili na ten Bílý Kříž. A tam bylo pro nás veliké štěstí, že jsme tam přišli o jeden den později jak vedlejší jednotky, protože ta vedlejší jednotka na to doplatila. Doplatila na to tím, že na ten hotel Baron se ze Slovenska dostali banderovci. Hotel obsadili, měli stráže okolo hotelu a měli stráže ještě pojištěné dalším chvatem, a ty první jednotky SNB, které tam došly, ty prošly tou vnější ochranou těch banderovců. Oni je pustili, určitě byli dobře schovaní, takže je pustili a teď oni zůstali uprostřed těch banderovských band. Byla tam velká střelba a zahynulo tam tehdá z té naší jednotky... Tam zahynulo sedm příslušníků SNB.“

  • „Když se mi stav zaměstnanců zvýšil natolik, že jsem měl i pro zahraniční montáže naše zaměstnance, tak jsem žádal své zaměstnavatele, aby mi dali vyšší skupinu platovou, což mně zase bránilo nějakými předpisy, a tak ve svém vlastním zájmu jsem byl nucen dostudovat, abych měl maturitu z průmyslovky. Tak jsem se normálně zapojil na školu, která současně v té době běžela, a dostudoval jsem. Ale předtím, než jsem se odhodlal, že na tu průmyslovku půjdu, než jsem tam nastoupil, tak jsem chodil do VUMLu, nevím, kdo mě tam doporučil, byl jsem členem strany a byl jsem vedoucím už nějakého kolektivu, a zkrátka nějaké takové předpisy stranické nabádaly k tomu, aby ti vedoucí pracovníci měli vyšší politické vzdělání, a tak jsem dělal ten VUML. Sám jsem se tam nepřihlásil, ale byl jsem tam. Mně to ale nevadilo, protože po jakémkoliv vzdělání jsem vždycky toužil. Vystudoval jsem ten VUML a po ukončeném studiu mě ten ředitel VUMLu jmenoval lektorem pro politickou ekonomii. Tu funkci lektora politické ekonomie jsem dělal dva roky, do té doby, než jsem nastoupil do průmyslové školy. A ústně jsem se tehdy domluvil s tehdejším ředitelem VUMLu, s doktorem nebo jak má ten titul, jenom ústně, že mě uvolní na tu dobu dvou let, a to byly léta 1967-1969. To znamená, že ten rok 68 mě chytil akorát v polovině toho studia. Situace se po 68. roce změnila natolik, že všichni, kteří se nějakým způsobem provinili nebo, bych tak řekl, nebyli zrovna nadšeni okupací sovětských vojsk, tak byli na černé listině a ti byli jako postiženi potom. Zpravidla hospodářští pracovníci byli odvolaní z funkcí, na dělníky bylo takové mírnější hodnocení, ti, když se nějak provinili, tak jim bylo odpuštěno, ale technikům a vyšším hospodářským pracovníkům tedy rozhodně ne, ti byli z těch funkcí zpravidla odvoláni. A právě v té době jsem začal mít ty potíže, protože nakonec prověrky, když byly v 71. roce, tak z pětičlenné komise prověřovací tři byli proti a dva pro. Tak jsem byl zbaven členství v KSČ.“

  • „My jsme zažili jedno, že v té budově, ve které jsme byli, bylo zjištěno, nebo jsem zjistil s otcem té holky, že do stavení padlo 35 dělostřeleckých granátů. Sice jeden byl důvod, že tam ta palba byla soustředěna na ten barák proto, že v průčelí toho baráku proti frontě stál německý tank tehdejší, Königstiger. Tak ta palba na ten barák trvala čtyři dny velmi ostře, to bylo štěstí, že nepoužili zápalné střely, že jsme nevyhořeli, protože v té vesnici hodně baráků vyhořelo. A právě že ta palba tam byla už soustředěna, když to Němci zjistili, že jsou na mušce, tak s tím tankem odjeli. A měli jsme pak v tom sklepě takový relativní klid, ale tvrdé boje neustále pokračovaly. Až ten poslední den jsme slyšeli zvýšenou dělostřeleckou palbu, ale z opačné strany, z ruské. A proč? To jsme se potom dozvěděli, to jsme ještě neznali, co to kaťuše jsou, ale pak až po osvobození jsme se dozvěděli, že to byly kaťuše.“

  • „Až najednou toho 25. nebo 24. února, ale to myslím bylo už toho 24. února, byla vyhlášená pohotovost, všichni jsme museli nastoupit do služby, soustředili jsme se na stanici v Opavě, protože tam bylo poměrně dost těch příslušníků. Po krátkém projevu tam velitele jsme byli rozděleni do dvou skupin a okamžitě byli zproštěni služby všichni příslušníci SNB, kteří byli v národně socialistické straně. Já jsem byl nečlen, mě se to netýkalo, a teď probíhal ten Únor. Právě když byl vyhlášený ten Únor, toho dvacátého pátého, tak byly zesílené stráže u státních budov, rozhlasu a významných budov (banky atd.). Tak samozřejmě jsem byl na řadě, byl jsem nasazený u Svinova na vysílačku, kde jsme střežili, bylo nás tam několik, to jsme byli čistě jenom Opaváci na té vysílačce. Tak jsme střežili vysílačku asi těch pět dní, pak jsme byli vystřídaní, to nevím, ke komu ty složky... Vůbec co to bylo za složky, ke komu oni patřili. Možná, že to byli Ostraváci, možná, že tam musela Ostrava dodat na to svoje lidi. Z vysílačky jsem byl převelen na ochranu závodu Roury ve Svinově, kde byla ta firma, tam jsem zase byl asi 14 dní a zase po ukončení toho, když tam pak byla nasazená Lidová milice na Ostravu, tak jsem byl uvolněný a byl jsem poslán zpět do Opavy na strážnici, a aniž bych se tam nějak zvlášť zorientoval, byl jsem poslán asi za dva tři dni do Dolního Benešova na ochranu letiště. V té době mezitím, než jsem do toho Benešova odjel, mi byla nabídnuta velitelem přihláška do KSČ, tak jsem tu přihlášku podepsal, a tím jsem byl evidován jako kandidát KSČ.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Krnov, 05.08.2008

    (audio)
    délka: 01:28:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ať si pohlaváři vezmou šavle a pobijou se mezi sebou

zaves-uniforma.jpg (historic)
Zdeněk Závěšický

Zdeněk Závěšický se narodil 7. 10. 1922 ve Stěbořicích u Opavy. Otec byl kovářem, matka zemědělskou dělnicí. Vychodil místní obecnou i měšťanskou školu, v roce 1937 se šel učit na kováře a až do roku 1945 se věnoval řemeslu. V dubnu 1945 ho postup Rudé armády na několik dní uvěznil v Kravařích, 20. 4. 1945 byla obec osvobozena a Zdeněk Závěšický se přihlásil na výzvu k národní stráži, hlídal majetek a bezpečnost. Stal se příslušníkem SNB. V říjnu 1945 byl jako četník přidělen na četnickou stanici v Horním Těrlicku. V roce 1946 nastoupil do četnické školy, krátce působil jako četník v Brně, poté zažádal o převelení a dostal se do Opavy. V srpnu roku 1947 byl jako příslušník SNB nasazen do boje s banderovci, jeho pozice však nebyla v přímém boji. Únor 1948 jej zastihl na četnické stanici Opava Na rybníčku. Jako četník působící ve službě podepsal přihlášku do KSČ. V padesátých letech byl velitelem četnické stanice v Bílovci a roku 1953 na vlastní žádost policii opustil. Odešel do podniku Strojosvit, kde působil nejprve jako zámečník, posléze se stal mistrem pro zámečnické učně. Postupně při práci studoval nižší průmyslovou školu, a aby se mohl stát vrchním mistrem, začal studovat VUML (Večerní univerzita marxismu - leninismu), v letech 1967-1969 měl povoleno přerušení kvůli maturitě na střední průmyslové škole, kterou v těchto letech dokončoval. V souvislosti s nástupem normalizace byl pan Závěšický zbaven členství v  KSČ. V profesní kariéře ho to však neohrozilo.