„Tam jsem se dostal na ten štáb a kreslil jsem tam mapy. Měl jsem prověrku na přísně tajné, tam byly ty mapy okolo Českého lesa až do Německa. Já to mám rád, já jsem to studoval, jaké jsou tam stromy, prostě v mapě se dá najít úplně všechno. Ale smůla byla v tom, že jsem pořád jezdil na cvičení, nejenom s tím plukem, ale i na takzvané štábní cvičení. Pořád jsem byl někde na Doupově nebo někde. Takže to bylo špatné. Ale jinak, když člověk byl v kasárnách, tak na tom byl dobře. Také se mi stalo, že jsem se dostal až na Doupov na cvičení Varšavské smlouvy, jmenovalo se Štít. Tam jsem dokonce kreslil ty mapy generálu Špitálníkovi, a to jsem byl na vojně krátkou dobu. A on potom mě za to cvičení mimořádně povýšil, čímž jsem potom už měl klid, i když jsem byl voják nízkého ročníku, tak už na mě nemohli, protože už jsem byl svobodník. Ten už nedělá rajóny, má o hodinu větší vycházku a tak podobně. Takže nějak jsme to tam přežili, ale jinak ta vojna byla docela tvrdá, těch mrtvých také byla hromada. Nade mnou dokonce spal ten voják, co vystřílel Kadrnožku, potom chtěl utéct do Německa. Jsme tam zažili potom ten hon na něho. Nebylo to příjemné. A také jsem tam zažil ty situace, co byly v Polsku. Jmenovalo se to Akce Krkonoše. My jsme psali ty rozkazy a věděli jsme o těch poplaších, kdy budou, které se dělaly cvičně, já jsem to vždy věděl dopředu. Když ráno měl být poplach, tak já jsem už zalehl v plné polní do postele a čekal jsem, kdy to potom písknou. Najednou ale přišel poplach, teď jsme vyjeli z těch kasáren, ale nejeli jsme tam, kde jsme byli zvyklí, ale jeli jsme na nádraží, začali jsme se vagónovat, ten štábák na vagóny. Já jsem měl vždycky jako fiktivně vycpanou tu velkou polní papíry, takže jsem tam měl jedny trenýrky a jednu ponožku, to si vzpomínám. No a takhle jsme vyjeli na ty Poláky. Dostali jsme se do dalšího výcvikového prostoru u Máchova jezera a tam jsme ztvrdli asi tři měsíce. Takže já s jednou ponožkou, a čekali jsme, co bude.“