Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Zálešák (* 1959)

• narozen 2. srpna 1959 v Uherském Hradišti

• mládí prožil v Bánově, kde oba rodiče vyrostli na gruntech zabavených za kolektivizace

• dětství bylo poznamenané prací na polích a životem v prostředí silně spjatém s vírou a kostelem

• na základní škole se u něj projevil výtvarný talent, navštěvoval Lidovou školu umění v Uherském Brodě

• kresbu, malbu a výtvarné techniky studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti

• po maturitě pracoval na brněnském výstavišti, kde získal praxi v řemeslech a naučil se improvizaci

• čtyřikrát se neúspěšně pokoušel dostat na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze, přijat byl až na pátý pokus

• na vojně v Tachově prodělal tzv. Akci Krkonoše

• ve čtvrtém ročníku AVU, v roce 1989, byl se spolužáky aktivním účastníkem stávky

• po převratu obtížně hledal své místo v novém uměleckém prostředí

• od 90. let působil jako pedagog na Fakultě výtvarných umění VUT a Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně

• v roce 2025 žil a maloval ve svém domě ve vesnici Dvorska a učil malbu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně

„Na Akademii jsem se dostal až na pátý pokus,“ říká Martin Zálešák, malíř a restaurátor, původem ze slováckého Bánova. Jeho život je příběhem trpělivosti a vytrvalosti – od dětství v době krátce po kolektivizaci jeho rodné vesnice přes vojenskou službu až po listopadovou stávku studentů. Nešlo jen o školu, ale i o hledání vlastního výrazu v malbě, který si musel vybojovat. Dnes (2025) učí v Brně a jeho vzpomínky ukazují, jak dlouhá cesta může vést k cíli.

Kořeny v Bánově

Martin Zálešák se narodil 2. srpna 1959 v Uherském Hradišti, ale jeho život byl od počátku spjatý s Bánovem, kde žili jeho rodiče, prarodiče i dlouhá řada předků. „Moji předkové byli z Bánova, takže já jsem rodák z Hradiště jenom papírově,“ vyprávěl pamětník. Vesnice pod Bílými Karpaty měla silné zemědělské kořeny, po staletí patřily místní rody k hospodářům, kteří pečovali o grunty a půdu. Zálešákovi i Borákovi hospodařili na statcích, které se dědily po generace, Borákovi žili a pracovali na gruntu 600 let. 

Kolektivizace a ztráta svobody

Všechno se ale změnilo po roce 1948. Kolektivizace znamenala pro obě rodiny velký zlom. Dědeček Borák z matčiny strany odmítl podepsat vstup do družstva a přišel o půdu i dobytek. Rodina byla označena za kulaky. „Znárodnili všechno. Od matky to nepodepsal nikdo, takže oni si to vzali sami.“ Martin Zálešák vyprávěl o roztroušených pozemcích od Studeného vrchu v Bílých Karpatech až po nivnické stráně. „Na půdě byla dvě různá sena a každé vonělo jinak.“ Obě rodiny nakonec skončily v družstvu, nechali jim jen malé záhumenky.

Matka Františka (*1934) nesla kolektivizaci těžce. Touha jít studovat byla přervaná. Bylo jí řečeno, že nemá šanci jít studovat. V novinách byla označena za kulačku, bratra vyhodili z vysoké školy. Nakonec pracovala v družstvu, později v přidružené výrobě šila rukavice. Otec Vladimír Zálešák (*1929) se vyučil v Chomutově v obchodě, vrátil se do Bánova a pracoval jako vedoucí bánovské samoobsluhy. V práci byl často dlouho do noci a děti ho většinou vídaly až pozdě večer. Prarodiče z otcovy strany také hospodařili na statku, který kdysi zajišťoval obživu celé rodiny. Kolektivizace přinesla ponižující paradox: o majetek přišli, přesto byli nuceni dál pracovat na cizí půdě. Děti se tak odmalička učily, že práce je povinnost, ne možnost volby. 

Dětství mezi prací a vírou

Dětství Martina a jeho bratrů se odehrávalo na polích. Okopávání česneku, jednocení řepy nebo sbírání mandelinek bylo samozřejmou součástí prázdnin. „My jsme tam sloužili jako levná pracovní síla,“ vypráví Martin Zálešák. Vzpomínal, jak děda vždy nabrousil motyky a nasadil všechny děti na dlouhé řádky, na srpnové horko při kopání česneku i na ovády, kteří se stahovali na koně. Okolo osmašedesátého roku, když se to „trochu narovnalo“, šlo si takto i něco přivydělat.

Zálešákovi, jako i celá katolická vesnice, byli pevně spjati s kostelem. Martin ministroval už od šesti let. „První mše v šest, druhá v sedm třicet, vstávání za tmy, zima.“ Ministrování bylo odměněno i malým výdělkem: „Koruna za mši, dvě za nedělní požehnání, pětikoruna za pohřeb. Zažil jsem jednou i osm svateb najednou, osm klekátek vedle sebe…“ Život obce se točil kolem kostela. Svatby, pohřby, poutě, procesí. Lidé se setkávali, upevňovali sousedské vazby a přenášeli z generace na generaci víru i zvyky. Režim se snažil tyto tradice potlačit, snažil se omezit pohřební obřady v kostele a přemístit je do nově postavené obřadní síně, dokonce rušil i zvonění. „Procesí Božího těla přes obec zakázali, pak zmenšili na okruh kolem kostela a nakonec i to přestalo.“ V Bánově přesto zůstával život soustředěný kolem farnosti, z okolních obcí se dojíždělo do školy i do kostela a tradiční poutě do Uherského Brodu měly sílu přitáhnout davy. „Zakázali procesí, zakázali obcházet kostel. Všechno se mělo dělat v tichosti. Ale lidi chodili pořád,“ vzpomínal Martin Zálešák.

V dětství se učili pracovitosti a vytrvalosti. „Kromě pole jsme sbírali mandelinky, někdo používal chemii, my sbírali rukama.“ Ve volných chvílích hrály děti hry inspirované filmy o Vinnetouovi. Ty leckdy končily nebezpečně. „Mě dokonce jako bledou tvář jednou pověsili. Normálně mě pověsili na strom. Zachránila mě tetka, která šla náhodou okolo.“

Statečnost kněze Boráka

Rodinné vyprávění se opíralo i o dramatické příběhy z války. Bratr Martinova dědy Boráka, kněz František Borák, byl kaplanem ve Valašských Kloboukách a „zpovídal se mu Valčík. Chtěl se jít přihlásit těm německým orgánům, už to pro něho bylo psychicky neúnosné. A on mu říkal, že musí tu misi splnit, dal mu přívěsek s Pannou Marií, který tam potom v Resslově ulici našli v tom kostele. Naštěstí se to neprovalilo, ale celá Valčíkova rodina byla nakonec vybita, skončili na popravišti,“ vyprávěl Martin Zálešák. V rodině se vědělo, že prozrazení by znamenalo tragédii. Do příběhu se promítl i Jaroslav Bublík, bánovský rodák, který padl spolu s ostatními parašutisty v kryptě kostela v Praze. „Naštěstí, to oni nezjistili, jinak bych tady vůbec nebyl, to by naši dědinu vybili, otce, matku... K tomu naštěstí nedošlo.“

Školní léta a rozvoj talentu

Na základní školu chodil Martin Zálešák v Bánově. Vzpomínal na neurotickou paní učitelku, která ho často „řezala ukazovátkem přes prsty a potom říkala našim, že se na ni škaredě dívám. No já nevím, že se tomu divila. Proč bych se na ni měl hezky dívat, když to byla moje nepřítelkyně?“ Rodiče podporovali děti v jejich mimoškolních zájmech. Martin navštěvoval výtvarný obor na Lidové škole umění v Uherském Brodě, kde kreslil, maloval, modeloval, bavilo ho i řezbářství. Skvělý učitel František Crla měl na nadaného studenta vliv a rozvíjel jeho talent. Všichni sourozenci – nejstarší Martin, mladší Vladimír (*1961) a nejmladší Robert (*1964) měli za svůj vzor a inspiraci svého předka, významného řezbáře a pedagoga na UMPRUM v Praze Štěpána Zálešáka (1874–1945), který se podílel na výzdobě chrámu svatého Víta v Praze a byl autorem oltáře v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Tam vyzdobil i další kostely, také v Kolíně a Kouřimi. „Po něm jsme ten talent zdědili,“ říkal Martin Zálešák.

Cesta ke studiu a vojenská zkušenost

Střední školu absolvoval na uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Všichni bratři zvolili stejnou cestu. Dojíždění z Bánova bylo náročné, nakonec našel bydlení přímo ve městě. Ve škole se učili malbě, výtvarným technikám a s nimi spojeným řemeslům, která později Martin rozvinul a používal při svých restaurátorských pracích. Potkal zde řadu později známých spolužáků. Politika se do života školy příliš nepletla, ale občas se objevily jakési propagandistické soutěže. „Když jsem do soutěže ,Naše JZD’ namaloval koně, porota to odmítla. Oni chtěli traktory a tak. Tak jsem dostal druhou cenu.“ Po maturitě mířil na malbu na Akademii výtvarných umění (AVU). Opakované pokusy o přijetí však ztroskotaly – jak říká – „na předem rozdaných kartách“. „Dostat se tam normálně, to už jste musel být supertalent. Většinou bylo dopředu rozdělené, kdo se dostane.“ Nakonec odešel do Brna, kde pracoval na brněnském výstavišti. Tam se naučil řemeslné dovednosti, které využíval po celý život – od malování písma po čalounictví. „Na výstavišti neexistovalo něco jako ‚nejde, nemám‘. Člověk to musel udělat.“

Dva roky vojenské služby absolvoval v Tachově na západním vojenském okruhu, kde – jak říká – „jsme měli životnost patnáct minut“. Díky kreslířským schopnostem byl brzy po nástupu přidělen na štáb. Sloužil jako písař, kreslil štábní mapy, dostal prověrku „přísně tajné“. Přesto zůstala vojna tvrdou zkušeností. „To rozhodně dobrá vojna nebyla. To bylo, jako kdybyste upadl do vězení.“ 

Se svou jednotkou se na podzim roku 1980 zúčastnil takzvané Akce Krkonoše. Vojáci byli přemístěni do prostoru kolem Máchova jezera a ve stanech tři měsíce čekali na rozkazy. Měli být připraveni k případnému vojenskému zásahu do Polska k potlačení „kontrarevoluce“, pokud by se situace kolem Solidarity „vymkla z rukou“. Ve hře byla možnost, že by Československo vstoupilo do Polska spolu s NDR a Sověty. „Měl jsem tam jedny trenýrky a jednu ponožku. Já s jednou ponožkou a čekali jsme, co bude. Potom jsme se vrátili do kasáren. Takže jsem zažil i tyto věci,” vyprávěl Martin Zálešák.

Několikrát prodělal i výslechy vojenské kontrarozvědky. Předvolali si ho a snažili se ho přimět, aby donášel na své kolegy, a hlavně na velitele. Bylo mu naznačeno, že jako „inteligent“ a výtvarník má dobré předpoklady, aby sledoval, co se děje mezi vojáky, a podával zprávy. Martin Zálešák to ale jednoznačně odmítl. „Donášení je to nejhorší, co vůbec může být,“ vzpomínal.

Akademie a listopadový převrat

Po návratu se věnoval výtvarné práci. Spolu s bratry si přestavěli stodolu v Bánově na ateliér. Pracoval dále na brněnském výstavišti a opakovaně se hlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění. Po vojně se setkal se svojí spolužačkou, budoucí manželkou, keramičkou Jarmilou Zemánkovou (*1957), se kterou měl dvě děti, dceru Evu (*1984) a syna Jakuba (*1987).

Když se hlásil na AVU popáté, „v ten moment tam končil Karel Souček a nastoupil tam Radomil Kolář.“ Martin Zálešák byl přijat do jeho ateliéru. Kolářovi nezáleželo na tom, byl-li student straník či nestraník. „Říkal, že si musí vzít do ateliéru tahouny – ty, kteří tam budou opravdu pracovat. Jinak bych se tam nedostal, žádnou protekci jsem neměl,“ vzpomínal pamětník. Ve čtvrtém ročníku studií přišla revoluce. Pamětník se se spolužáky účastnil aktivně studentské stávky, jako malíř znalý písma předkresloval plakáty s hesly. Písmo vyplňovali barvou kolegové. Akademie výtvarných umění patřila mezi instituce, které rychle a jednoznačně vyjádřily podporu změnám. 

Po převratu se vyměnili na Akademii profesoři. Studenti si je mohli společně vybrat. Martin Zálešák skončil v ateliéru Malba I. malíře Jiřího Sopka. Když byl zvolen Milan Knížák rektorem školy, spousta profesorů musela odejít. Na školu nastoupili i manželé Ševčíkovi, „a ti začali ty lidi nesmyslně vyhazovat. Měli na to svůj vlastní názor. Dělali tam takovou revoluci. Mně se stalo, že tam zbyly po mně ty obrazy, já jsem ještě studoval, no a teď vidím v televizi, jak oni to tam pálí na zahradě a skáčou okolo toho ohně a dělají nové umění. Oni říkali, že člověk, který maluje, je úplný blb, který má paletu, a že to umění už bude jiné. Takže mně tam spálili asi sedm obrazů. Já jsem to viděl v televizi, jak to tam do toho ohně hážou.“ Bylo to pro něj bolestné zjištění, že i po pádu komunismu může být tvorba odmítnuta a pošlapána, tentokrát ve jménu jiného „směru“.

Pedagog a malíř v Brně

Po státnicích se Martin Zálešák vrátil do Brna a věnoval se dále vlastní tvorbě. V 90. letech začal učit na Fakultě výtvarných umění VUT (FaVU) v Brně. Pedagogickou práci přijal jako přirozené pokračování vlastních zkušeností. Chtěl předávat nejen znalosti malby, ale i své zkušenosti s řemeslnými technikami. Třináct let byl asistentem na FaVU, obor malířství, z toho deset let u profesora Jiřího Načeradského. V Brně působí dodnes (2025) na Střední uměleckoprůmyslové škole. Jeho ateliér se stal místem, kde studenti pracují nejen s klasickými technikami, ale i se schopností přemýšlet o malbě v širším kontextu. „Pro mě je důležité, aby měli dobrý základ a mohli se pak sami rozhodnout, jakým směrem půjdou,“ říká pamětník.

Martin Zálešák vyrůstal v prostředí, kde se tvrdá práce a víra předávaly z generace na generaci. Své dětství i mládí formované kolektivizací a omezeními nasměroval k dráze malíře a restaurátora. Navzdory mnoha překážkám se stal respektovaným malířem a pedagogem. Dokázal spojit řemeslnou zručnost s osobní zkušeností a předat ji dalším generacím.

V době natáčení, v září 2025, žil a tvořil malíř Martin Zálešák se svou manželkou, keramičkou Jarmilou Zálešákovou, v domku ve vesnici Dvorska u Brna.