Pavel Zajíček

* 1951

  • „Takové rozhodnutí poznamená i osobní životy nejbližších lidí. Manželky, dcery. Ta byla malá, chodila na základní školu, měla tam kamarádky… Když by se člověk vžil do toho dětského světa, muselo to být těžké. Jeli jsme už na letiště a Míša se postavila a říká: ‚Já nikam nejedu!‘ To je síla. Marné nějaké vysvětlování, co tam bude pěkného, že pozná nové lidi... Šílený!“

  • „Přišel čas normalizace. Když jsem potkával ty lidi, své generační souputníky, řikal jsem si, jak je možný, že se tak rychle proměňujou. V tý době mi ještě úplně nedocházelo, co je ta normalizace vlastně zač, že to neni žádná prdel… Lidi se proměňovali doslova před očima.“

  • „Důvod, proč jsem se přeci jen vrátil, byli moji rodiče. Moje máma a můj táta. Který jsem myslel, že už nikdy neuvidim. Bylo to někdy na sklonku jara nebo v létě, kdy jsem nakonec zase sedl do letadla. Na letišti v Praze na mě čekal Mejla Hlavsa a jeli jsme do Radotína. Řekl jsem, jako kdybych tam byl ten den ráno: ‚Ahoj mami, ahoj tati.‘ No, koukali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.05.2015

    (audio)
    délka: 01:30:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk by měl žít tak, aby se nikdy za nic nemusel stydět

Pavel Zajíček - Praha 21.5.2015
Pavel Zajíček - Praha 21.5.2015
zdroj: Jan Kotrbáček

Pavel Zajíček se narodil 15. dubna 1951 v Radotíně u Prahy. Od mládí tvoří a umělecky se projevuje. Po okupaci země v srpnu 1968 a nástupu takzvané normalizace skončilo nejen jeho studium stavařiny, ale zmizely i vyhlídky na oficiální uměleckou činnost a Pavel přešel do undergroundu. Tvořil však dál a spolu s Mejlou Hlavsou v roce 1973 založil hudební skupinu DG 307. Pracoval jako kulisák, lesní dělník nebo se živil výrobou sáčků. V roce 1976 byl v takzvaném procesu se skupinou Plastic People za údajné výtržnictví odsouzen na rok do vězení. Poté podepsal Chartu 77 a roku 1980 v důsledku zesíleného nátlaku a policejní šikany ze strany komunistické moci (akce Asanace) odešel do emigrace. Nejprve do švédského Göteborgu, později do New Yorku, kde tvořil především výtvarně. Po sametové revoluci v roce 1989 se nejdříve dočasně, později nastálo vrátil do Prahy. Dál tvoří jak výtvarně, tak literárně a hudebně. Vystupuje s DG 307 i v jiných uměleckých projektech, například v autobiografickém divadelním představení Pustina.