Naděžda Zahradilová

* 1928  

  • „Ráno 21. srpna jsme šli pěšky do Akademie, ale dostali jsme se jenom do vestibulu a dál jsme nesměli, poněvadž tam už bylo vojsko a byli tam s těmi tarasnicemi. Jirka, protože byl ředitelem, šel vyjednávat s Rusy a dovolili nám, že můžeme jen do kanceláře vzít si svoje věci a hned odejít a že tam nesmíme už chodit. Tak jsme šli do kanceláře. Ukradli jen fotku mé dcery. Vzali jsme si věci a odešli jsme, a protože jsme nemohli chodit do práce, tak jsme chodili do „uochabu“, do Akademie, ten týden. No co jsme tam dělali... Poslouchalo se rádio, debatovalo, ale nepracovali jsme, protože sice jsme byli v knihovně, ale měli jsme jen dovoleno, že tam můžeme docházet, takže jsme poslouchali rádio a hlavně se debatovalo o poměrech.“

  • „A to byl rok 1938, kdy jsme museli utéct, protože Kounov byla poslední vesnice, která byla zabraná. A to jsme se dozvěděli odpoledne a do půlnoci jsme se museli vystěhovat. Jenomže my to věděli už kolik měsíců předem, že to vypadá všelijak, že nevíme, jestli budeme zabraní nebo ne. Tak už měli naši všechno připravené ke stěhování, takže jsme to do té půlnoci stihli. Ovšem nebylo to hezké, protože ti Henleinovci nás hlídali s revolverem v ruce, chodili kolem nás a čekali, jestli se opravdu do té půlnoci vystěhujeme.“

  • „Přišel osmačtyřicátý rok a s Milošem [Kirschner – loutkář] chodil na práva Zdeněk Boček, syn tehdejšího ministra národní obrany. My jsme se se Zdeňkem kamarádili a plánovali jsme, že odejdeme z republiky. My s Milošem jsme si to nakonec rozmysleli. Nechtělo se nám opouštět rodiny, rodiče. Věděli jsme, jak rodiče, kteří tady zůstali, pak byli stíhaní, zavírali je a podobně. Tak jsme si to s Milošem rozmysleli a nakonec jsme řekli, že nikam nepůjdeme. Ale Zdeněk se svou přítelkyní utekli a vzali tatínkovy tajné materiály z ministerstva národní obrany. Když je chytli a našli to u něho, tak to byl hrozný průšvih. Otec se ho zřekl, on se zřekl zase otce a dostal trest smrti. Ten byl zrušen a změněn na doživotí a nakonec ve vězení strávil 14 roků. V roce 1962 byl propuštěn a zemřel v roce 2001. -–Vy jste se s ním pak ještě stýkali po jeho propuštění? –Ne, od té doby jsme se s ním neviděli. My jsme to ani nevěděli, nás nevyhledal. Prostě to tím všechno skončilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 6, 23.01.2019

    (audio)
    délka: 03:07:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunisty jsme neměli rádi, ale kapitalismus také není nic pro mě

Naďa Zahradilová (roz. Bartáková) 1947, maturita
Naďa Zahradilová (roz. Bartáková) 1947, maturita
zdroj: Pamětník

Naděžda Zahradilová, roz. Bartáková, se narodila 26. září 1928 v Praze do rodiny učitele Antonína Bartáka a jeho ženy Františky, vyučené švadleny. Dětství prožila v Kounově na Rakovnicku. Před válkou zde žili Češi i Němci a po Mnichovu patřil Kounov ke spornému území, které bylo přičleněno k tehdejší německé říši až v druhé polovině listopadu 1938. Rodina Bartákových tehdy musela Kounov narychlo opustit. Usadili se v Praze v Libni, kde Naďa vystudovala reálné gymnázium. Vzpomíná na dny heydrichiády i na skrývání ve sklepě během Pražského povstání v květnu 1945. V roce 1947 nastoupila na právnickou fakultu, kam chodil o rok výš i její přítel Miloš Kirschner (budoucí loutkoherec). Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 s Milošem uvažovali o emigraci společně se Zdeňkem Bočkem, synem generála Bočka, později umučeného komunisty. Od emigrace nakonec upustili. V roce 1949 neprošli politickými prověrkami a fakultu museli opustit. Vzali se v roce 1950, narodila se jim dcera Naďa, ale manželství trvalo jen tři roky. Oba měli problémy s uplatněním, Naďa pracovala v dílenské kanceláři v Avii, Miloš se okrajově zapojil do protikomunistického odboje. Odsoudili ho ke čtyřměsíčnímu trestu a následně narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP). Později Miloše Josef Skupa přijal do Divadla Spejbla a Hurvínka. V roce 1957 se Naďa vdala podruhé a porodila dceru Jiřinu. Žila v Dřísech na Mělnicku, pracovala jako účetní na veterinární klinice. V roce 1962 se vrátila do Prahy, kde ji zaměstnal její bývalý šéf z Dřís na Ministerstvu zemědělství jako svou asistentku. Poté dostala práci v Akademii věd v kanceláři fotolaboratoře, kde se seznámila se svým třetím mužem Jiřím Zahradilem, ředitelem knihovny Akademie věd. Naďa odešla do důchodu v roce 1992.