Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Zahradilová (* 1928)

• narozena 26. září 1928 v Praze

• až do listopadu 1938 žila rodina v Kounově, kvůli německému záboru ho museli opustit

• od roku 1938 žili v Praze v Libni

• vystudovala reálné gymnázium

• v roce 1947 nastoupila na právnickou fakultu

• v roce 1948 s přítelem Milošem Kirschnerem zvažovali emigraci

• v roce 1949 neprošla politickými prověrkami a byla vyhozena ze školy

• kvůli kádrovému profilu nemohla dlouho najít odpovídající zaměstnání

• v letech 1957–1962 žila v Dřísech

• v 60. letech se vrátila do Prahy

• pracovala v kanceláři na Akademii věd

Naděžda Zahradilová, roz. Bartáková, se narodila 26. září 1928 v Praze do rodiny učitele Antonína Bartáka a jeho ženy Františky, vyučené švadleny. Do Naděždina jednoho roku žila rodina v Sokolově, poté se přestěhovali do Kounova na Rakovnicku, kam byl její otec povolán coby učitel měšťanské školy.

Konec jednoho přátelství

V Kounově bydleli společně s dalšími rodinami na velkém statku, který patřil židovskému majiteli Raisovi. Bartákovi sousedili s česko-německou rodinou německého lékaře MUDr. Kripnera a Naďa byla s jejich dcerou Lili velká kamarádka. „Mluvila česky, měla českou maminku. Její tatínek taky uměl česky a měl mě moc rád. Někdy nás holky bral s sebou, když jel za pacientem. Představoval mě z legrace jako svou dceru. Říkal: ‚Mám jednu dceru blondýnku a druhou brunetku.‘ Jenže když pak Lili začala chodit do německé školy a já do české, kamarádit jsme se přestaly,“ vypráví Naďa o přelomové době, která radikálně měnila vztahy mezi národnostmi. S blížící se válkou vzrůstalo mezi Čechy a Němci napětí, zvláště v pohraničních oblastech. „Němci tam chodili jenom v těch bílých podkolenkách a kalhotách s laclem a pořád hajlovali. To se tam rozléhalo pořád,“ vypráví pamětnice.

Do půlnoci se vystěhujete!

Když pak v září 1938 narukovali čeští vojáci k obraně vlasti, byli ubytovaní v sokolovně. „Já nikde nesměla chybět, musela jsem být u všeho. Chodila jsem za těmi vojáky, kteří tam hráli na harmoniku a na housle. Naši mě hledali, byl večer, a já tam s nimi, desetiletá holka...“ Mobilizovaní vojáci se však v Kounově nezdrželi dlouho. V Mnichově se rozhodlo, že České pohraničí připadne Němcům.

Kounov, kde před rokem 1938 žili česky i německy mluvící obyvatelé, přičemž ti čeští mírně převažovali, měl po Mnichovu zůstat součástí okleštěného Československa. S tím se ale místní Němci nehodlali smířit. Prý se v tom velmi angažoval i zmíněný soused Bartákových, MUDr. Kripner. Nakonec padlo rozhodnutí o přičlenění Kounova k „Velkoněmecké říši“ až v druhé polovině listopadu roku 1938. Pro Bartákovy a mnoho dalších českých rodin to znamenalo, že se museli během půl dne vystěhovat. Nadě bylo tehdy deset let a začala chodit do páté třídy. „Dověděli jsme se to odpoledne a do půlnoci jsme se museli vystěhovat. Jenomže my věděli už několik měsíců předem, že to vypadá všelijak. Nevědělo se, jestli budeme zabraní nebo ne. Naši už měli všechno připravené ke stěhování, takže jsme to do té půlnoci stihli. Ovšem nebylo to hezké, protože Henleinovci nás hlídali s revolverem v ruce. Chodili kolem nás a strážili, jestli se do půlnoci opravdu vystěhujeme,“ vypráví Naďa.

V Praze nebyly byty

Z německých vojáků s revolvery měla strach, a tak byla ráda, že odjíždějí pryč. Nejdříve do Lišan, kde je ubytoval ředitel školy ve škole, po té pokračovali do Prahy k rodičům maminky do Libně. „Tenkrát byla bída o byty, protože hodně lidí utíkalo a my byli mezi posledními, takže byty byly dost obsazené. Nakonec naši sehnali byt v Libni, který měl být volný až v lednu a my přijeli v listopadu. Nový byt byl v Lindnerově ulici naproti Libušině škole. Ovšem byl to jen jeden pokoj a kuchyň. Byli jsme rádi, že ho máme a měla jsem školu hned naproti.“

Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942, když gestapo hledalo kolo, které atentátníci použili, vyslýchali všechny dívky z Dolní Libně Nadina věku, které by mohly mít s kolem něco do činění. „Pamatuji, že všechny dívky kolem 14 let sebrali a vyslýchali v Pečkárně. Jejich rodiče z toho byli pěkně vystrašení. Mně se to ale naštěstí netýkalo, my bydleli v Horní Libni,“ říká Naďa.

Gymnázium: Hajlování, němčina a proněmecký ředitel

V roce 1940 nastoupila Naďa na reálné osmileté gymnázium vedle Libeňského zámečku. Výuka prý probíhala celkem normálně, jen poslední dva roky, když přišel do školy nacisticky orientovaný ředitel Mattauch, nastaly pro Naďu krušné časy. „Nenáviděl mě a nevěděla jsem proč. Museli jsme hajlovat a když se mu nelíbilo, jak hajluji, nechal mě za trest vyjít desetkrát schodiště a hajlovat správně,“ vypráví Naďa. Všechny předměty se museli učit v němčině. Jeden rok se prý zavedla novinka a známkovalo se do šestky. Naďa se běžně učila na dvojky, ovšem za ředitele Mattaucha dostala na vysvědčení čtyřky a pětky. „Dva dny jsem plakala, protože jsem vůbec nechápala, za co jsem dostala tak hrozné známky. Nakonec otec vymohl přezkoušení a museli mi přepsat vysvědčení,“ vzpomíná pamětnice.

Do sklepa vrazili Němci a sebrali všechny muže

Válku její rodina i blízcí přežili bez úhony. Jen jejího spolužáka Kamila Peška Němci zastřelili na konci války na barikádách u Trojského mostu.  Pražské povstání prožila Naďa s rodiči a sousedy ve sklepě, kde zažila traumatizující událost, z níž pak měla srdeční neurózu ještě mnoho let. Do sklepa pod jejich domem přiběhl člověk z Podlipné ulice, kterého znali od vidění. Pak náhle zmizel. Poté do sklepa vrazili ozbrojení Němci a sebrali všechny muže ze sklepa. „Věděli jsme už, že na Žižkově takto sebrali muže ze sklepa a postříleli je. Byla jsem tedy k smrti vyděšená, když odváděli tatínka. Navíc když vyšli ven, slyšeli jsme z ulice řetězovou střelbu. Mysleli jsme, že je postříleli,“ vypráví Naďa.

Muže nepostříleli, avšak každý desátý musel jít do Libeňského zámečku na výslech. Mezi nimi byl právě Nadin otec. Naštěstí ho propustili a vrátil se domů. „Ten muž z Podlipné k nám utekl poté, co zastřelil nějakého Němce, a zatímco sebrali muže ze sklepa, on byl celou dobu schovaný v tom našem krytu pod neckami. To jste měli vidět, jak na něj pak lidi nadávali. Musel se odstěhovat,“ vypráví Naďa.

Život nalinkovaný tatínkem

Po válce se Bartákovi už do Kounova nevrátili. Jen se dověděli, že jejich souseda MUDr. Kripnera, který se zasadil o zábor Kounova, místní lidé ušlapali k smrti.

Antonín Barták vždy toužil po Praze. Po válce se stal ředitelem školy Na Korábě v Libni. Tehdy se tam spojovaly tři školy a nově tak čítala 1200 žáků. Naďa odmaturovala v roce 1947 a toužila jít na Umělecko-průmyslovou školu, která se právě otevírala. Chtěla dělat gobelíny. Avšak, jak to tehdy bývalo, poslední slovo mívali často rodiče. Otec rozhodl, že dcera půjde do práce do Úrazové pojišťovny a zároveň bude studovat právnickou fakultu. Škola ji příliš nebavila, ale chtěla uspět a zavděčit se rodičům.

Snad ji také motivoval fakt, že o ročník výše studoval její přítel Miloš Kirschner, s nímž už dva roky chodila. „Jenže on na práva chodil dobrovolně z vlastní vůle, na rozdíl ode mě,“ vzpomíná Naďa. S Milošem se dala dohromady už na gymnáziu a jejich maminky se znaly z amatérského divadla, v němž hrály. Ani Naďa s Milošem nezůstávali   stranou. Milošův otec Karel Kirschner provozoval loutkové divadlo pro děti. Hrál pro ně už za války. Miloš mu pomáhal a přibral také Naďu. Na představení mluvili role loutek, které vodili kolegové a ve volných chvílích šili kostýmy.

Emigraci jsme si s Milošem rozmysleli

Po roce 1948, když se k moci dostali komunisté, uvažovali Naďa s Milošem o emigraci. Inspiroval je k tomu jejich kamarád Zdeněk Boček, který chodil s Milošem do ročníku a útěk plánovali spolu. Zdeněk byl synem armádního generála Bohumila Bočka a chystal se odejít se svou přítelkyní. Vynášel z otcových tajných materiálů informace, které měly být předávány Američanům.

„Jenže my jsme si to s Milošem nakonec rozmysleli. Nechtělo se nám opouštět rodiny, rodiče. Věděli jsme, že příbuzní a rodiče emigrantů, kteří tady zůstali, byli pak stíhaní a to jsme nechtěli. Ale Zdeňek se svou přítelkyní se pokusili utéct i s tajnými materiály. Když je chytli a našli to u něj, byl to hrozný průšvih. Otec se ho zřekl, on se zřekl zase otce a dostal trest smrti,“ vypráví Naděžda, která zná zbytek příběhu už jen z novodobých novin. Od té doby se už neviděli. Zdeňkovi trest smrti nakonec změnili na doživotí. Ve vězení strávil „jen“ čtrnáct  roků. V roce 1962 ho propustili, zemřel v roce 2001. Jak je všeobecně známo, jeho otce komunisté zbavili funkce, ve vykonstruovaném procesu odsoudili a umučili ve Valdicích odpíráním lékařské péče. Na následky zacházení zemřel v roce 1952.

Vyhazov z právnické fakulty

V lednu 1949 se na Vysoké škole prováděly politické prověrky, jimiž Miloš ani Naďa neprošli. Vyhodili je v lednu 1949.  „Když byly volby, existovaly dvě možnosti. Hodit do urny volební lístek KSČ anebo bílý lístek. Já volila bílý lístek. Dělala jsem to schválně tak, aby to všichni viděli. Dělali jsme všelijaké lumpárny – chodili jsme na protikomunistické demonstrace, takže není divu, že jsme neprošli,“ říká Naďa. Z Úrazové pojišťovny dala již předtím výpověď, aby zvládala školu, a tak se najednou ocitla bez zaměstnání i bez školy. Měla tak špatný posudek z bydliště, že jí doporučovali dělat jen uklízečku, v lepším případě svačinářku. Nakonec si sama našla místo v pekařství Odkolek v účtárně. „Přijímal mě pan vedoucí Fiala, velice laskavý člověk. Jenže najednou po týdnu mi řekl, že se mám okamžitě sbalit a odejít zadním vchodem. Nikdy mě neviděl a nezná mě. Mám ale přijít za týden. Když jsem za týden přišla, dostala jsem od něj obálku s tisícovkou, což tehdy byly velké peníze, a ohromný dort. Omlouval se mi, že mě bohužel nemůže přijmout, a že až se budu vdávat, mám se ozvat. Udělá mi dorty.“

Naďa našla práci v továrně Avia v Čakovicích. „Ale zase jsem na úřadě práce narazila na člověka, který mi pomohl. Když jsem odcházela a zkroušeně děkovala, že není lepší práce než u pásu, zarazil mě a řekl, že jsem jediná, která mu nenadává. A ještě mu děkuju. Tak mi pomohl a zavolal přímo do té továrny. Zařídil, že jsem nešla do výroby, ale do dílenské kanceláře, kde jsem dělala podklady ke kalkulacím pro hlavní kancelář.“ V Avii zůstala ke své spokojenosti nakonec osm let.

Miloš Kirschner se ostýchal Skupovi ozvat

Miloš Kirschner, aniž by to Naďa tušila, působil v protikomunistickém odboji. Jak se pak dověděla, skupinu vedl syn herečky Josefy Pechlátové, kterou osobně znala přes maminku, a s níž o tom mluvila. „Všechny je pochytali. Syn Pechlátové a jeho žena dostali trest smrti. Miloš byl až na samém konci řetězce, a tak dostal jen čtyři měsíce, které musel odsedět a odpracovat v Uhříněvsi v cihelně,“ vypráví pamětnice. Miloše soudili v roce 1948 a u soudu musela Naďa svědčit.  Trest si odpykal v létě 1949.

S Milošem Kirschnerem se vzali v roce 1950, ale manželství, z něhož se narodila dcera Naďa, trvalo jen tři roky. Miloš dostal po vyhazovu ze školy umístěnku do ČKD, kde zametal dvory, pak pracoval s manipulačním vozem. Odtud odešel na vojnu do Svaté Dobrotivé. Jakožto politicky nespolehlivý ale pouze k PTP (Pomocné technické prapory).Podle Nadi vzpomínek ho ale potkalo štěstí v neštěstí. „Měl dobrou vojnu. Jeho velitel měl rád divadlo, a s Milošem založili loutkové divadlo. Hráli nejen pro vojáky, ale všude možně. Jezdila jsem za ním, na vojně byl dva roky,“ vypráví.

Když se Miloš vrátil z vojny, byl bez práce. Naďa ho nabádala, aby se ozval divadelníkovi Josefu Skupovi. Měla v dobré paměti, jak kdysi Milošův otec pozval Josefa Skupu, aby se podíval, jak jeho syn hraje loutkové divadlo, jak mluví Hurvínka, a Skupovi se to tehdy moc líbilo. „Jenže Miloš se po vojně asi ostýchal za Skupou jít, nechtělo se mu. Nakonec to zkusil a Skupa ho přijal. Později měl Skupa problémy s hlasem, byl po operaci a Miloš uměl Hurvínka perfektně. Skupa mu tedy tu roli svěřil, ovšem pod podmínkou, že nebude uveden na plakátech. V roce 1956 pak Skupa jmenoval Miloše svým nástupcem,“ vzpomíná Naděžda. Tehdy už Naďa s Milošem nebyli manželé, zůstali ale v přátelském kontaktu až do Milošovy smrti.

Naďa moc ráda vzpomíná na Josefa Skupu. „Byl vynikající člověk. Na oslavy Silvestrů pozval všechny z divadla – od uklizeček po herce, všechny zaměstnance i jejich rodiny. Všechny nás pohostil, všechno platil ze svého. Hrály se různé hry, vypravoval a nás bolelo břicho, jak jsme se nasmáli.“

Kádrové materiály spálili a tak mohla na ministerstvo 

Podruhé se provdala za Jiřího Uhera, dispečera z ČKD a z tohoto manželství má Naďa dceru Jiřinu. Manželé neměli nárok na byt, a tak jim nezbylo než bydlet u manželovy tety, což bylo po několika letech neúnosné. Navíc manžel pil a to vztah neblaze poznamenalo. Pamětnice přijala nabídku tchyně, s níž měla naopak vztah velmi dobrý, a v roce 1957 se přestěhovala s dětmi k ní do obce Dřísy ve středočeském Polabí. Zde si našla práci účetní ve veterinární stanici u doktora Dobšinského v Mělníce. I zde měla být po nedlouhé době propuštěna kvůli nevyhovujícím kádrovým materiálům. Nakonec si ji však personalistka oblíbila a mohla zůstat.

V roce 1962 se v Praze změnila bytová situace a Naďa se mohla vrátit do Prahy. Její nadřízený Dobšinský v té době shodou okolností také odcházel do Prahy, a to na Ministerstvo zemědělství a nabídl Nadě místo  asistentky. „Jenomže zase byl problém v kádrových materiálech. Dobšinský mi tehdy řekl, abych se stavila u něj doma. Chtěl mi pomoct a tak mi ty materiály dal a řekl, abych to, co se mi nelíbí, vyndala. Všechno to pak spálil. A tak jsem s ním mohla na ministerstvo.“

Srpen 1968, Akademie věd a Jiří Zahradil

Nadě se však na ministerstvu nelíbilo, a ač s ní byli spokojeni, stereotypní práce ji nebavila natolik, že se rozhodla pro změnu. Známý jí doporučil zkusit štěstí v kanceláři fotolaboratoře v základní knihovně na Akademii věd na Národní třídě. Tam nakonec zůstala až do důchodu. Zde se, již jako čtyřicetiletá, seznámila s nastupujícím mladým ředitelem Jiřím Zahradilem, s nímž pak žila až do jeho smrti. (pozn.: Jiří Zahradil byl otcem poslance Evropského parlamentu Jana Zahradila.)

V srpnu 1968 prožili obsazení Akademie věd. „Ráno 21. srpna jsme šli pěšky do Akademie, ale dostali jsme se jenom do vestibulu a dál jsme nesměli, poněvadž tam už bylo vojsko s tarasnicemi. Jirka, protože byl ředitelem, šel vyjednávat s Rusy. Dovolili nám, že můžeme jen do kanceláře a vzít si tam svoje věci. V kanceláři jsem zjistila, že mi ukradli fotku dcery. Pak jsme nemohli chodit do práce, týden jsme tedy docházeli do knihovny, poslouchali rádio a diskutovali o poměrech,“ vzpomíná Naděžda.

Normalizace a čistky se jí ani jejího muže nedotkla. Dle vyprávění Nadi, Jiří Zahradil nebyl v KSČ až do Pražského jara, kdy se rozhodl do strany vstoupit, aby podpořil Alexandra Dubčeka a demokratické tendence. Když pak ovšem Dubček odstoupil a strana přitvrdila, už z ní nevystoupil – přišel by o práci a Naďa, byť ještě nebyli manželé, zřejmě také.

Kapitalismus není pro mě

Listopad 1989 Naďa přivítala nejdříve radostně. Pomáhala stávkujícím studentům kopírovat materiály. Šla s manželem na demonstraci, avšak už tam si uvědomila, že to vše spěje ke kapitalismu i s jeho temnými stránkami. Vzpomněla si, jaký byl kapitalismus ve třicátých letech – na sociální rozdíly, které znala z dětství. Tohle už podle svých slov nechtěla opakovat. „Byla jsme vždycky vedena k tomu, abych se chovala slušně k chudým a pomáhala jim. V Kounově jsem měla chudou kamarádku. Byly čtyři děti a žili v domku s udusanou hlínou. Neměla jedinou hračku. Brala jsem ji k nám a půjčovala jí panenky a hračky. Když jsem ji přijela po letech navštívit, řekla mi, že svou první dceru pojmenovala po mně, protože jsem na ni byla tak hodná. Ne … kapitalismus není pro mě,“ uzavírá Naděžda.