Richard Vyškovský

* 1929  †︎ 2019

  • „U nás v domě, kde jsem bydlel, u tety, bydlel taky pan Runt a paní Ankica Runtová, to byli sokolové, cvičitelé, a ta paní Ankica Runtová byla autorka – a teď nevím, jestli posledního předválečného, nebo prvního poválečného sletu – byla autorka toho cvičení žen. A když tady bylo to Pražské povstání, tak on, pochopitelně, byl v Tyršáku, šel dolů do Tyršáku, a když se pak vrátil, tak říkal: ,Richarde, pojď se mnou, ať taky něco děláš pro tu vlast.‘ Tak jsem šel s ním, strýc mi to dovolil, a byl jsem v Tyršáku a odtamtud mě převedli do Malostranské besedy, kde mně vrazili do ruky pušku. Já si myslím, že nebyla nabitá, já bych stejně nedokázal střelit. A tam byli internovaní ti Němci. A říkali: ,Tady budeš hlídat ty Němce.‘ Bylo nás tam tedy víc. Pamatuju si, že jsem si tu pušku zavěsil tak, že tou hlavní směřovala dolů, z toho ramene jsem měl ten pásek, a tam mě uviděl nějaký náš důstojník. Jestli to byl bývalý důstojník a oblékl si uniformu, nebo jestli byl z protektorátního vojska, já nevím. Prostě byl tam důstojník, měl dvě hvězdičky, asi byl poručík. A ten, když mě uviděl, tak mě seřval. Říkal: ,Seš myslivec, nebo seš voják? Aspoň se chovej jako voják! A postav si tu pušku pořádně!‘“

  • „Přijel jsem do Soběslavi, kde je kostelíček svatého Víta, takový malý kostelíček, který byl otvíraný jen jednou v neděli, ale byl tam nápis, na koho se obrátit, aby mě tam pustili. To jsem udělal, pustili mě tam a řekl: ,Přijdu za půl hodiny znovu.‘ Zamkl mě v tom kostele, já tam zůstal sedět a koukal. To bylo nepředstavitelné, doteď to všechno prožívám znovu, když si na to vzpomenu. To je halový kostel, to znamená, že má sloupoví, nemá ty boční lodě. Takže přede mnou stála řada štíhlých sloupů, ty sloupy snad mají takovýhle průměr, štíhlý vysoký sloupy, do kterých jdou ty klenby, křížový klenby. Na konci vítězného oblouku se mění na obkročné klenby. A ty klenby vybíhaly z konzol a ty konzoly měly lidský hlavičky. A tam jsem já seděl jako mladý kluk a koukal a na mě to všechno padalo a já jsem si říkal: ,To je taková krása, tohle chci dělat.‘“

  • „Měl mě tam na starosti takový poměrně mladý chlap, v civilu, vždycky si mě předvolal, a to mě tedy vytáhli z té cely, dali mi pásku přes oči a s potěšením mě vždycky nechali šlápnout do prostoru na schodech, abych padal dolů a nato mě strhli zpátky. Pak mě tam posadil do kouta, kde tady byla zeď a tady byl opěrák nějakého pilíře. A tady byla sedačka, a když jsem byl nepříjemný nebo zlobil, tak jsem dostal pohlavek a vzal to hlavou o ten pilíř. A ten chlap se posadil, vytáhl si šuple u psacího stolu, na to si položil nohy a nechal si přinést kávu a obložené chlebíčky. A takhle se se mnou bavil. Když jsem ho rozčílil, tak jsem dostal pár facek a to mně říkal, že to není jeho, ale moje chyba, že k němu jsem drzý, a že proto se neovládl. A jinak, že takové věci nedělá, že je strašně hodný člověk.“

  • „To, že Rakušáci dneska říkají, že byli okupovaní, a že byli tedy osvobození, já vím, že to není pravda, protože já to zažil. Ty ulice byly nacpaný lidmi, které tam nikdo nenutil a kteří řvali, unisono řvali: ,Ein Volk, ein Reich, ein Führer.‘ A proti našemu obchodu, na druhé straně ulice, byl obchod s botami, to byl nějaký židovský obchodník. A já si pamatuju, jak musel, jak ho přinutili… jednak tam bylo napsáno Jude, bílým nápisem na těch výkladních skříních, a ten musel kartáčem čistit chodník před tím svým obchodem. A u toho nestáli žádní policajti, tam stáli místní lidé. Takže ti Rakušáci skutečně tehdy byli tím Hitlerem nadšeni. To nebylo osvobození, to byla stejná porážka pro ně jako pro ty Němce.“

  • „Sešli jsme se tehdy na Karláku, před starou technikou. Tam odtud jsme šli potom dolů, přes most a Karmelitskou ulicí, ale to už ti, co byli před námi, to už tam zarazili, tam už jsme se nedostali dál, ale dostali jsme se na Tržiště a Tržištěm nahoru kolem americké ambasády, a tam ta cesta vede nahoru na Petřín. Dostali jsme se na Petřín a Petřínem nahoru na Pohořelec a z Pohořelce jsme se dostali až k Hradu. Ovšem k Hradu, přímo tam k bráně jsme se vůbec nedostali, to už bylo plný, ale dostali jsme se k Schwarzenberskýmu paláci. No, a tam jsme stáli a tam jsme tedy byli a tam jsme viděli, jak u Arcibiskupskýho paláce mlátí študáky, a pak se to celé tlačilo zpátky, tak jsme se zase otočili a já jsem se z Pohořelce dostal zase zpátky na Břevnov. To bylo plné, to náměstí. To bylo plné a my jsme se cpali od Pohořelce od té hradčanské radnice, tou úzkou uličkou, mezi Toskánským palácem a radnicí jsme se prodrali k Schwarzenberskému paláci. A tam jsme byli přilíplí na zeď, protože dál jsme se nedostali, to bylo všecko plné těch studentů, ten parčík, to všecko bylo plné. Na tom Hradě jsem to viděl, to se dělo před tím Arcibiskupským palácem, to bylo to největší, co jsem zahlídl. A pak se to začalo už odtamtud tlačit zpátky na nás. A to my už jsme věděli, že je konec, a už jsme couvali zase zpátky k tomu Pohořelci.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 15.09.2016

    (audio)
    délka: 03:57:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bude pršet, Češi mluví

Richard Vyškovský, 2016.
Richard Vyškovský, 2016.
zdroj: sbírka Post Bellum

Richard Vyškovský je český architekt a projektant, veřejnosti známý především papírovými vystřihovánkami modelů hradů, zámků a aut, které od roku 1969 vycházely v časopise ABC. Narodil se 13. července 1929 ve Vídni v české rodině. Kvůli českému původu nemohl během války dochodit základní školu, a proto v roce 1942 přesídlil do Prahy, kde bydlel u strýce Jaroslava Prokopa. Zbytek rodiny se do Prahy vrátil v roce 1946. Po ukončení základní školy pokračoval ve studiu na střední průmyslové škole stavební a poté studoval architekturu na ČVUT v Praze. Specializoval se na historickou architekturu. Formálně studia nedokončil kvůli zatčení Státní bezpečností, která ho podezírala, že věděl o plánované emigraci jednoho známého. Ve vazbě v Bartolomějské ulici a na Karlově náměstí v Praze strávil půl roku. Už během studií pracoval v oddělení rekonstrukcí ve Stavoprojektu a po skončení školy působil několik let jako projektant ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Pracovní kariéru mu přerušilo další vězení – spolu s několika kolegy byl obžalován kvůli údajně předraženým soukromým zakázkám, které architekti legálně dělali pod hlavičkou svazu výtvarných umělců. Po dvou letech byli všichni zproštěni viny v plném rozsahu. Do SÚRPMO se mohl vrátit až v roce 1968, kdy se změnilo tamní vedení. V mezičase pracoval mimo jiné jako architekt pro reklamní a krátké filmy, podílel se na ilustracích pro časopis Dikobraz nebo pro pražský magistrát řešil rekonstrukce budov základních škol. Mezi roky 1968 a 1984 pravidelně pracovně jezdil do Jugoslávie, kde se podílel na projektech rekonstrukcí různých historických budov. Richard Vyškovský byl dvakrát ženatý, z druhého manželství s Annou Vyškovskou má syna Richarda.