„Tam se šlo na hranice s domněním, že se budeme bránit, to bylo jedno velký zklamání. A když se vraceli zpátky, na to se taky dobře pomatuju, z těch hranic (ono to všechno samozřejmě trvalo dýl, tenkrát tam jezdilo se na koních na hranicích, kolečkáři tam byli a na nic se tak nespěchalo jako teď, teď je bláznivá doba), no tak naříkali ti chlapi strašně. Já sice, pravda, neviděla nikoho, kdo by plakal, jak se říkalo. Ti chlapi se vraceli z těch bunkrů, z těch krytů tam, říkalo se dokonce, že se nějakej důstojník zastřelil tam, že to nechtěl vydat, ale bylo to šílený zklamání.“
„Do tý doby, to je zajímavý, nebyly s těma Němcema problémy, ty lidi se znali léta letoucí, tam spolu žili, ale ten moment, jak se vyskytl Henlein, jeho partaj, tak si samozřejmě najednou oni začli uvědomovat, že jsou úžasní chudáci a postižení, a docházelo na těch hranicích, i když ne tady tolik jako na severu, k občasnejm srážkám s četníkama a tak.“
„Moje rodiče obvinili z falešnýho udání, že v rodině se hrajou falešný karty. Někdo potřeboval majetek náš a gestapo je odvezlo do Polska. Já o nich nevím, zřejmě do Osvětimi a tam je zabili. Můj manžel se dostal dál taky, prošel asi tři (koncentráky) a zemřel v Kauferingu v Bavorsku. To byl strašnej podzemní tábor, kde to vymřelo kompletně.“
„Táta se mnou šel do kavárny Fénix, co je nahoře na Václavským náměstí, a tam seděli německý vojáci v těch mundúrech kopřivovejch a cpali se a cpali se. On měl kafe a šlehačku a dort a ještě jeden dort a to takhle stálo před nima a my jsme tam s tím tátou seděli a on řekl najednou: ,Prosím tě, my musíme vodsaď, tohle já nemůžu vidět!‘“
„Nezapomeňte, člověk se vrátil a teď vás okradli český lidi. Vy jste u nich měla pár věci schovanejch, nevrátili. Hrozný, pro mě to bylo takový zklamání neuvěřitelný, to bych v životě byla neřekla. Když jsem přišla k lidem a měli tam jídelnu mejch rodičů, měli tam lednici mejch rodičů, já jsem věděla, že u těch lidí věci jsou, oni mi to popřeli do očí.“
Věra Vrbová, rozená Fischerová, se narodila 15. května 1923 na Šumavě v židovské rodině. Byla svědkem mobilizace v září 1938 a po záboru Sudet odešla do Prahy, kde se chystala na zkoušky na vysokou školu. Za okupace byli rodiče obviněni z provozování falešných karetních her a poslání do koncentračního tábora v Polsku, kde zemřeli. Paní Vrbová se dostala do Terezína, její první manžel, Borger, zemřel v dubnu 1945 v koncentračním táboře v Kauferingu. Po válce se znovu vdala, její druhý manžel prošel pěti koncentračními tábory.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
