Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Vrbová, roz. Fischerová (* 1923  †︎ 2017)

• narozena 15. 5 1923 V Sušice na Šumavě

• svědkyně mobilizace 1938

• svědkyně okupace českých zemí

• vězněna v Terezíně

• rodiče zahynuli v koncentračním táboře někde v Polsku (asi Osvětím)

• první manžel zemřel v dubnu 1945 v koncentračním táboře Kaufering

• po válce se znovu vdala, druhý muž prošel pěti koncentračními tábory

Věra Vrbová se narodila 15. května 1923 na Šumavě a tam také vyrostla. Pamatuje si, že s první mobilizací v roce 1938 nastal velký posun na hranici. „Do tý doby, to je zajímavý, nebyly s Němcema problémy. Ty lidi se znali, léta letoucí tam spolu žili. Ten moment, jak se vyskytl Henlein, jeho partaj, tak si samozřejmě najednou oni začali uvědomovat, že jsou úžasný chudáci a postižený, a docházelo na těch hranicích, i když ne tady tolik jako na severu, k občasným srážkám s četníkama a tak. Já se pamatuju, rodiče byli stoprocentně přesvědčený, že tady se něco takovýho jako v Rakousku nemůže stát. Náš tatínek to opakoval dnes a denně: ,Vyloučená věc, to český člověk nedovolí!‘“

Když došlo k mobilizaci, každý dělal, co mohl. Tatínek paní Vrbové nakoupil dvacet tisíc slamníků, naplnil je slámou a odvezl na hranice. Československá armáda tam tehdy byla připravená dřív než Němci.

Měli jsme se bránit?

„Ono se čekalo, že se budou bránit... Tam se šlo na hranice v domnění, že se budeme bránit. To bylo jedno velký zklamání! A když se vraceli zpátky, na to se taky dobře pamatuju, z těch hranic (ono to všechno samozřejmě trvalo dýl, tenkrát tam jezdili na koních, i kolečkáři tam byli, na nic se tak nespěchalo jako teď, teď je bláznivá doba) ti chlapi naříkali, strašně. Pravda, já sice neviděla nikoho, kdo by plakal. Ty chlapi se vraceli z těch bunkrů, z těch krytů tam. Říkalo se dokonce, že se nějakej důstojník zastřelil, že to nechtěl vydat. Ale bylo to šílený zklamání, tam se s tím počítalo, na těch hranicích.“

Zkušenosti s Němci už byly, lidé se jich báli. „Říkalo se, že jsou krutí, umějí dělat hrozný věci svým lidem. Mluvilo se o koncentračních táborech, lidi utíkali přes hranice.“

Okupace Čech a Moravy

15. březen 1939 už prožila v Praze, kde se připravovala na univerzitní zkoušky z angličtiny a z němčiny. „Pamatuju se na jeden obrázek, že na Václavském náměstí oni se zastavili a měli takovou tu polní kuchyň, tyhle hoši vyhublí, hladoví byli ti Němci. A vyvařovali tam eintopf.“

V té době chtěla odejít do zahraničí, její rodiče však chtěli zůstat. Válečná léta prožívala už vdaná paní Věra v Terezíně. Její rodiče byli po falešném udání, že v rodině se hrají falešné karty, odvezeni do Polska, zřejmě do Osvětimi, a tam zemřeli. Její manžel zemřel v dubnu 1945, ani ne měsíc před osvobozením, v Kauferingu v Německu.

Po návratu

„Nezapomeňte, člověk se vrátil a teď ho okradli český lidi. Vy jste u nich měla pár věcí schovanejch, nevrátili, ne! Hrozný, pro mě to bylo takový zklamání, neuvěřitelný. Já bych to v životě byla neřekla, když jsem přišla k lidem a měli tam jídelnu mejch rodičů, měli tam lednici mejch rodičů. Já jsem věděla, že u těch lidí věci jsou, a oni mi to popřeli do očí. Já jsem se vrátila z lágru a musela jsem si po Němcích koupit postel, židli, skříň. A jiný? Českej Čech žil v tom mým zařízení.“

Se svým druhým mužem se seznámila po válce. Pan Vrba prošel pěti koncentračními tábory. Ona chtěla odejít z Československa, ale on nechtěl. „Tak jsme tu zůstali, měli maléry, protože jsme nevstoupili do strany. Jeho vyhodili z práce, když mu to potřetí nabídli, tak šel dělat k ponku. A byly to těžký časy, ale žili jsme!“