Jaroslav Vrbenský

* 1932  

  • „Tak jsem tak byl už déle v cele sám. Pak se otevřely dveře a strčili mi tam chlapíka. Když tam dali kohokoliv, tak byly dvě možnosti, buď je to fízl, nebo ne. On se na mě tak podíval a řekl: ‚Tebe zabiju.‘ Už tam byl dlouho, byli tam lidé i přes dva roky ve vyšetřovací vazbě, a už mu to přeskakovalo. Koukal mi z kapsy kousek plátýnka, jako kapesník jsme to používali, a on v tom viděl nějaké znamení. Když jsme si šli lehnout, tak ležel vedle mě, svítilo světlo, ruce musely být na dece. Představa, že vedle mě je člověk, který mi nabídnul, že mě zabije… Zajímavé bylo, že jsem usnul a že jsem spal.“

  • „Potom jsme i přes zákaz vydali některé teologické věci. Měl jsem na to teorii, že je třeba se vynořit v neočekávanou chvíli s neočekávaným, nejlépe neznámým autorem. Tak jsem třeba přišel s tím, že bychom měli vydat knihu o díle Mikuláše Kusánského, toho nikdo neznal. Byla to velká myslitelská postava ve středověku. Získal jsem domluvou, že celý text, který je velice náročný, přeloží pan profesor Patočka. Ten s tím zcela souhlasil, jen mu bylo jasné, že nebude moci být uveden v tiráži. On říkal, že to nevadí, a uvedl se tam Jan Sokol. Mikuláš Kusánský vyšel, náklad se hned rozebral, asi 1200 nebo 1500 kusů. Pak mi volá pan šéf a říká mi: ‚Já vím, proč se to prodávalo tak rychle.‘ A já: ‚No, protože je to dobrá významná osoba…‘ A on říkal: ‚A co takhle kdo to přeložil?‘ Říkám: ‚No, v tiráži je napsaný Jan Sokol, ne?‘ A on: ‚Takhle Patočka to nepřekládal?‘ A já: ‚Nu, Patočka bydlí vedle Sokola, společně večeří, tak o čem se mají bavit? No, tak se bavili o Mikuláši Kusánském, a když tam Patočka přišel s nějakým termínem, který by se obzvlášť dobře hodil, no, tak ho tam ten Sokol použil.‘“

  • „Ve škole se nám stalo, že tam přišli, jestli to byli policajti, byl tam nějaký Němec, asi voják. Museli jsme jeden po druhém jít na stupínek a on si prohlížel, jaký máme opasek. A já tam měl československý skaut Buď připraven. Tak vzal nůž a ucvakl mi to. Já si musel držet kalhoty, když jsem šel ze školy. Ale první věc, kterou jsem udělal, když jsem přišel domů, že jsem si to z plechu začal vyřezávat, takový ten křížek, přes který se to provléklo, a tu hlavu toho vlčka.“

  • „To byla trochu zvláštní činnost, že se pro knížky musely vymýšlet názvy, které by nepobouřily stranu a vládu. Takže se vědělo, že když se kniha jmenuje jako ten Tresmontant, Hebrejské myšlení, tak má vadu v tom, že tam je slovo ,hebrejské‘. Tak jsme to pojmenovali podle toho, oč tam jde věcně: Bible a antická tradice… Ale kdybychom to udělali o dva měsíce později, tak už by tam bylo zakázané to slovo Bible. Takže skoro u každé knihy byl důležitý název. Ten název měl na jedné straně trochu čtenáři naznačit, co asi to bude, ale kdyby to naznačil nějak moc, tak by ta kniha nevyšla, protože by ji škrtli. V textu se už nedělaly žádné úpravy, nějaké kašírování v textu, tam šlo hlavně, jak oni říkali, o ,doprovodný materiál‘. Doprovodný materiál byly texty na záložkách, předmluva, pokud tam byla, doslov, pokud tam byl. Ten byl krátký, takže si ho snadno přečetli… Jednou bylo u knížky třeba uvést nějakého ruského autora, který se věcí zabýval. To se týkalo knihy Člověk v kosmu… Mluvím o knize Teilharda de Chardin, která se ve francouzském originále jmenovala Le phénoméne humain, Fenomén člověk, v Německu Der Mensch im Kosmos, a teď šlo o to uvést, kdo o ní psal v Rusku pochvalně. Tak jsme vytvořili takovou postavu, jmenovala se Babosov, Leonid Babosov, v Izdatělstvo izkustvo, na straně té a té pohovořil tak a tak… To také v knize zůstalo. Babosov se pak stal trochu takovým humorem: ,Dáme tam Babosova‘, ale takhle to bylo jen v jednom případě.“

  • „Kajpr dělal řadu těch sociálních věcí na periferii Prahy už v dřívějších letech, hned po válce, a druhý jezuita, který se věnoval středoškolské mládeži, byl František Mikulášek a u něho jsem také jednou byl. To byly jednodenní, tedy celodenní rekolekce. To znamená několik promluv, potom různé diskuse a už tedy určitá příprava… Protože to bylo v roce padesát nebo devětačtyřicet, před tou jejich likvidací, už se tušilo, že to skončí dost brzo a ocitnou se tady lidé bez kněží… A jakým způsobem by se tedy mohlo pracovat. Takže od těchto dvou, Adolfa Kajpra a Františka Mikuláška, jsme se dozvídali, že bychom se mohli třeba porozhlédnout po svých třídách, po svém okolí. Musíme být samozřejmě opatrní, abychom neoslovili někoho, kdo by to hned šel oznámit. Nemělo to nějaký cíl sabotážní, ale v očích režimu to byla už protistátní činnost, protože se týkala většího počtu lidí, pěti nebo tak, ve druhé třídě mohl být třeba další kroužek, takže to nebylo pět, ale třeba třicet lidí, ale ti se už všichni nemuseli znát mezi sebou. Ty hlavní disciplíny, řekněme církevní dějiny, dogmatika… ukazovaly, jak by mohl vypadat takový program třeba na rok, např. svátosti se probíraly jeden rok a oni ukázali, z kterých zdrojů by bylo možné si připravit i bez pomoci kněze určitou matérii. To byly ty knihy Dacíkovy a tehdejších kněží, většinou řádových. Takže ten kroužek se potom sešel třeba v bytě nebo na výletě nebo, když to šlo, někde v sakristii. Jistou dobu jsme používali jedné místnosti na Jiřího náměstí, která byla tam nad sakristií… A Kajpr nebo Mikulášek nám nastínili tímto způsobem, z čeho čerpat, to bylo to Staveniště Evropy, to znamená, aby lidé nezůstávali osamoceni, aby měli někoho, o koho se mohou opřít a kdo jim třeba může pomoci v určité situaci.“

  • „V (leopoldovské) nemocnici jsem se sešel třeba s Václavem Renčem v místnosti, té větší, kde bylo šest ležících pacientů. Tak jsme (leželi) doslova takhle úhlopříčně, Václav ležel v jednom rohu a já v druhém rohu. A tehdy mi tam dal přečíst Popelku nazaretskou, kterou musel napřed složit a pamatovat si ji, protože nebylo povoleno za prvé si vůbec něco psát, ale nebylo ani čím. Když si člověk získal nějaký kousek tužky, tak to byl velký poklad a musel ho velice střežit… On tam vyzkoušel různé věci, Loretánské světlo, zveršované loretánské litanie nebo Popelka nazaretská, to jsou všechno věci velice rozsáhlé a Renč si je musel pamatovat, protože je skládal ve vyšetřovací vazbě, kde vůbec nepřipadalo v úvahu, že by mohl něco psát, a teprve když přijel do toho Leopoldova, kouřit se tam mohlo a kouřily se všelijaké kořeny posbírané na zemi, ale vylepšovací složka této kuřácké pochoutky byl tabák, který se jmenoval Taras Bulba. Prostě nejhorší tabák. Ovšem vzhledem k těm kořenům z té země byl něco jako arabský… nebo všelijaké lepší tabáky… A na to se psalo.“

  • „Už byl večer, asi tak mezi desátou a jedenáctou, čili bylo dávno po té takzvané večerce, tedy už měl být naprostý klid, když se ozvaly velké rány ze dvora, psi tam štěkali, reflektory blikaly a začali číst jména určitého počtu lidí. Tak tam např. četli i moje jméno. Byla to taková kulisa, psi se tam honí, oni je drží, ale ti by si rádi kousli a chodili kolem s puškami a samopaly… Bylo nás asi kolem osmdesáti a v noci nás přesunuli na samotky. Ale z těch samotek jsme měli ráno odchod na to samé místo pracovní s tím, že na konci jsme museli nastoupit a zase jsme šli na ty samotky. Kdybychom něco provedli, tak jsme byli oddělení od všech ostatních. Už to byl jistý trest, ale že by v tom byl nějaký důvod, to ne. Prostě udělali divadýlko tohoto typu. Takže jsem bydlel s jedním Slovákem na té samovazbě, do práce jsme chodili společné… A potom jsem tam dostal zápal pohrudnice, takže tím se mně to trochu změnilo, protože měli už penicilín a takové věci na té nemocnici. Nechodil jsem do práce, byl jsem přijat do stavu nemocničních pacientů, kteří tam dostávali různé injekce atd, jenže to bylo pod velice pečlivým dozorem. Tam byl třeba magistr Josef Vrbík, to byl představený milosrdných bratří z Nemocnice Na Františku a ta byla známá jako velice kvalitní nemocnice. A ti milosrdní bratři, kteří byli v té kongregaci, měli zkrácenou, ale někteří i plnou medicínu, takže to nebyla žádná amatérská nemocnice.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.04.2014

    (audio)
    délka: 08:38:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 24.11.2015

    (audio)
    délka: 01:01:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 17.02.2016

    (audio)
    délka: 02:06:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 4

    Praha, 24.02.2016

    (audio)
    délka: 02:13:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 5

    Praha, 04.03.2016

    (audio)
    délka: 02:06:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dělat pořádně svou práci a myslet na druhé

Jaroslav Vrbenský po zatčení v brněnské věznici (2 (historic)
Jaroslav Vrbenský
zdroj: pamětník, sběrač

Jaroslav Vrbenský se narodil 4. února 1932 v Praze v rodině úředníka Zemské banky, trumpetisty a dirigenta tzv. Vyšehradského sboru Jaroslava Vrbenského. Od dětství byl rodiči veden k hudbě, zvláště ke hře na klavír. V letech 1943‒1951 docházel na gymnázium ve Slovenské ulici na Vinohradech, začal ministrovat v kostele u Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech, účastnil se tzv. Biblických závodů Pražské arcidiecéze a aktivit mládeže s páterem Josefem Gabrielem (svým farním knězem, učitelem náboženství a tehdejším ředitelem ministrantského sdružení Legio Angelica). Stal se členem 298. oddílu Čs. Junáka na Pankráci, tenisového oddílu Orla ve Vršovicích a začal působit jako zastupující varhaník ve farnosti Nejsvětějšího Srdce Páně. Na podzim roku 1949 se zúčastnil dvou jednodenních rekolekcí vedených jezuity Adolfem Kajprem a Františkem Mikuláškem a po jejich zatčení v r. 1950 se podílel na budování sítě kroužků katolických studentů v duchu vlámského hnutí Jeunesse ouvrière chrétienne (JOC). Zorganizoval dvě letní brigády katolické mládeže (ve Šternově/Divíšově u Benešova ‒ 1951 a v Pasekách nad Jizerou ‒ 1952) a uvažoval o studiu bohosloví. Přes kněze Františka Myslivce z Rohozné navázal v létě 1952 kontakt s údajnými převaděči na Západ (provokatéry StB) a pokusil se zprostředkovat přechod přes hranice pro kněze Karla Pilíka a Antonína Bradnu. Dne 23. 8. 1952 byl v Pasekách nad Jizerou zatčen, převezen do Brna a odtud do vazební věznice v Ostravě. Dne 25. 6. 1953 byl odsouzen k dvanácti letům vězení za velezradu v procesu „Antonín Bradna a spol.“. Trest vykonával postupně ve věznicích a táborech Leopoldov, Bytíz, Vojna, Kartouzy a Mírov, odkud byl 22. 12. 1962 propuštěn. Po propuštění pracoval krátce v kotelně, v údržbě závodu Knihtisk 02, ve výrobním odboru nakladatelství Odeon a jako redaktor nakladatelství Vyšehrad (od 1. 4. 1969 do současnosti). Aktivně se účastnil Ekumenického semináře v Jirchářích a spolu s chartistou Jiřím Němcem, Janem Sokolem a dalšími spolupracovníky vydal několik významných edic filozofické a teologické literatury nakladatelství Vyšehrad (Studium, Prameny, Krystal aj.). V 70. a 80. letech prosazoval vydávání kulturně hodnotných knih přes nátlak normalizačního Knižního odboru Ministerstva kultury. V současnosti pracuje v nakladatelství Vyšehrad jako externí redaktor.