“Dad was arrested. He worked as the main agronomist in the sugar refinery in Derebchin in the Vinnice district of the Shargorod region. They arrested him on March 2, 1938. He was a very hard-working man and he really worked honestly. I saw my father rarely, because he always got up very early and he got back from work very late. He fought against alcohol addiction and theft, which are the two vices that are spread widely in Ukraine. They wrote a false accusation against him, the administrator Kotov, doctor Fartushnyak and worker Tristahunová. They made up all kind of nonsense against him. At that time, people were getting arrested based on such accusations. Dad was thus arrested. They took him to a meeting in the sugar refineries headquarters in Vinnice, but it was only a decoy. They arrested him right there. I have never seen my father afterwards.”
“Nobody knew where they were taking us. They brought us to the Far East, to the city of Chita. The train stood there for a long time, for over an hour, and then they carried us to Mongolia, about twenty or thirty kilometres over the border, to a town which was called Altank Bulag. But what a town! There were four or five circular yurtas standing there in a field and they called it a town. Then what happened was that they no longer needed the ten of us who were in charge of supply provisions, and therefore they distributed us among various units. I thus got assigned to the 277th artillery regiment. Later they told us to prepare wooden sticks, about a meter or metre and a half long. We had no idea what they were for. We made them and we set out to cross over the Gobi Desert. They informed us that we were going into war with Japan. I have walked over the entire Gobi Desert. There was only sand and nothing grew there. A lot of things which had been discarded lay strewn there and senior officers took them. There were beds, bedside tables, and even a piano. That was because horses would not be able to withstand such temperatures; the heat was over fifty degrees centigrade. The crossing of the desert was very difficult, because it was terribly hot. There was no water, they were bringing us water in rubber bags from Chita. Each of us received a glass flask per day. We ate only dry food. It was not possible to walk during the day and we walked only in early mornings and in evenings. During the day we used the sticks that we carried and we placed a canvas over them and we then lay under it on the hot sand. We were all totally exhausted, and our shirts were all white from sweat and salt.”
„Když začala válka, bylo mi šestnáct. Zrovna jsem skončil osmou třídu. Přesně za měsíc poté, co začala válka, k nám přišli Němci. Měli krásná auta s veškerým příslušenstvím a také motorky, jízdní kola, lopaty, sochory. Nikoho nijak neutlačovali, nevraždili, nebili, jen prosili o vodu, vajíčka, mléko. Když jim místní dali najíst, nutili je, aby si nejdřív dali sami, teprve potom jedli. Potom asi za měsíc či měsíc a půl Němci odešli a přišli Maďaři. Ti tam také nebyli moc dlouho, možná měsíc nebo měsíc a půl. A potom několik ukrajinských okresů včetně Vinnického vláda přenechala Rumunům. A vládli nám Rumuni.“
Stanislav Švarc se narodil v roce 1925 na Ukrajině ve vesnici Vyšečadajevskij-sacharnyj zavod. Otec byl Čech, maminka pocházela z polsko-ukrajinské rodiny. Jako chlapec zažil hladomor, který však rodina šťastně přečkala. Pomohla jí skutečnost, že otec působil jako vrchní agronom v Derebčinském cukrovaru a kromě toho byl také dobrý lovec - střílel holuby a vrabce. V roce 1938 byl otec zatčen za domnělou protistátní činnost a zanedlouho nato popraven. Rodině však bylo oznámeno, že je odsouzen k deseti letům vězení bez práva na korespondenci. Matčiny pokusy zjistit něco více po příchodu Němců, kteří našli hromadné hroby popravených, žádný úspěch nepřinesly. Když začala válka, bylo Stanislavu Švarcovi šestnáct let. Zažil krátkou vládu Němců, poté Maďarů a nakonec Rumunů. V té době si přivydělával jako muzikant v kapele, kterou založili Židé odsunutí z nedaleké Besarábie. Ihned po příchodu Sovětů byl povolán do Rudé armády a po výcviku poblíž Kostromy poslán na východní frontu, kde působil jako radista a spojař. Pamatuje dobytí Královce, kam byl vyslán shromažďovat zásoby. Byl zraněn střepinou granátu, ale brzy se zotavil. Ve volném čase muzicíroval, hrál na klavír a harmoniku. Po válce jeho jednotku naložili do vlaku, ale kam vlak jede, to nikdo nevěděl. Zastavil až u hranic s Mongolskem. Přežil třítýdenní přechod pouště Gobi i tři měsíce v podhůří Velkého Chinganu, kde ho vedení zanechalo, aby s dalšími dvěma vojáky hlídal zbraně. Slíbené dva dny se protáhly na tři měsíce. Boje v Prusku a služba v Mandžusku, kam jeho jednotku později přesunuli, trvaly celkem sedm let. Po celou tu dobu se Stanislav Švarc ve volných chvílích věnoval hudbě, doprovázel vojenskou kapelu a vystupoval při nejrůznějších příležitostech v hlavním štábu. Po válce neměl žádné povolání a jen stěží hledal práci. Tak tomu bylo až do chvíle, než se uchytil jako muzikant v kapele, která hrávala v restauraci ve Vinnici. Práce po nocích mu umožnila doplnit si vzdělání, a když se oženil s polskou dívkou a přestěhoval se do města Žmerinka, stal se učitelem v místní hudební škole. Celou pravdu o svém otci se mu podařilo zjistit až v devadesátých letech, kdy byl také Stanislav Švarc starší prohlášen za nevinného. V té době se také jeho dcera jakožto krajanka odstěhovala natrvalo do České republiky. Pamětník se za ní přestěhoval před několika lety a dnes žije v Polici nad Metují. Stanislav Švarc zemřel na podzim roku 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
