Jevgenie Ružečko

* 1926

  • „V jakým roku byly kolchozy? Nu kolchozy byly v třicátým roku. V dvacet devátým, třicátým roku. – Odteď je vám taky hodně... lida... zničehonic přišli a zebrali muský a vodeslali je na Sibíř – a neví se za co a pro co, a tak tam i propadli... nu... v Sibíři. – Měli mě rádi, a zavřeli mě! – To řikal strejček náš, von tam dělal... hdyž se ten kolchoz obrazoval, von tam dělal v tom pravléni, aha... a kým tam dělal či pisařem byl... kým tam dělal... Nu i eto, a najednou ho zebrali a vyslali ho, a žádnej nevi, proč a kerak. A večír přišli dva a zabili jeho ženu, zastřelili, a syna zastřelili, i jeho zebrali, nu... A proč tu ženckou, já točně ani nevím, kerak to bylo, co – přišli, vona měla vodevříno, dřív se nezavírali, aha... Přišli a zastřelili ji a jeho zebrali, a dyž se vrátil, chudák, povidá: Tak mě měli rádi, a potom mě zavřeli! (On se vrátil? A jak dlouho tam byl?) A to já nepomatuju. To mně táta vyprávěl, už to nepomatuju, hdy se vrátil... Jo, a hodně se jich nevrátilo.“

  • „Tak to bylo. Přežili jsme hodně. Hodně jsme přežili. Děda, ten taky v sedumnáct let popad do armie... Vyprávěj to vo sobě, co já budu vo tobě povídat... Aha, vyvezli je na Ukrajinu, byli v Krymu a v Krymu ho vzali do armády... a von popad do ruskej, byl... Hde jsi byl? V Buzuluku? Nebo hde? – Do českej armii! – Nu a pak tě tam votčislili do českej armii. – Nás pozvali do vojenkomátu a mně bylo sedumnáct let. A říkají mně: mol, my tě ešče nemůžem brát. A tam byl českej... jak se říká... predstavitěl vod českej armády, vot. Tak mně povidá: stejně ty pudeš za rok do ruskej, tak jdi do českej. Nu a já co... mně to je jedno, nu pudu do českej. I tak sem byl v českej armádě. – A tam byli jedny Češi? – Tam byl ten... Ludvík Svoboda, ne? – Ludvík Svoboda byl. A potom... to bylo už v martě... štyricet pátýho, da... tak sem popad k prezidentovi ešče... Benešovi... byl sem u něj v stráži v Košicích... von napřed... byli tam jeho reziděnty v Košicích a von byl v Anhlii, prezident... a když to, tak von tam přijel a tam jsme ho ochraňali, preziděnta. A dyž už vosvobodili Prahu a končila se vojna, tak nas vezli do Prahy. A tam nam říkali: jesli chceš bejt v prezidentskej tej... to... stráži... na pět let. Nu ale hdepak pět let, vojna se končila a já budu ešče pět let tady u něj? Ne. Já ne. No tak nás převedli sem, my jsme byli v ministěrstve obrany. Tam v Dejvicích je ministerstvo. Tak jsme ochraňali to ministěrstvo a potom nás sebrali a – jak se to letiště nazývá v Praze? Ruzyně, jo. Tam jsme byli nekolik... v těch kazármách tam a potom nas odvezli domů. Tam nás sebrali, z druhejch částí... nu byli tam ešče z druhejch částí vojenskejch. – Nu a co vam předlahali? L. R.: Nu řikali nám, holt nejezdite domu, my vám dáme tady byt. Tam byli ve vesnicích Němci. Tam dyž okupírovali Čechy, tak tam se poselili Němci. A byli v těch vesnicích tam a měli svoje byty... všecko tam měli... nu v chazajstvi ... – I jim dali dvacet štyri hodiny, aby se uklidili. – I v Praze. Tam taky byly německý domečky. Tam šli Němci po svejch, i taky řekli: chceš – vostaň se tady ve městě, a chceš – ve vesnici... tam ty domy vobklížili , co byly prázdný... co Němci vyslali... a naši vojáci tam ochraňali, aby tam žádnej nevlez... a sami tam lezli! (A vy jste nezůstal?) Ne, nechtěl jsem. Nekerý tam vostávali. Nekerý tam vostali. – Tady z Kirillky jeden se vostal... Pak z Methodejky se tam vostali... hezky se jich tam vostalo.“

  • „Jak to tady vůbec začalo? – Nu, my už taky v točnosti nevíme, a jak naše rodiče vyprávěli trošku, neco si pomatujem... jak voni sem přijeli a jak se tady rozpoložili, jak tady vysekávali lés a stavěli si ty palátky a pak... A dyť voni sem přijížděli na fůrách, na koních, z Čech jeli, aha... nu a potom už si sem vzali svý... jak se řiká, rodinu po česky, jo... Aha... nu, tady si načali stavět, tenkrát, jak... co to bylo za vlasť, v tom roku? ... Voni nařezávali, kerej tady chtěl se poselit, tak všem nařezávali takový kousky země, vot – i hory, i les... to všecko jako to šlo až semhle níž, do Cemdoliny, vot. Aha, nařezávali... lidi měli i les svůj, i měli tady pole, tady seli – tam pšenici a všecko takový si seli, měli potom krávy a měli... nu v chazajství takový všecko, aha... Nu, žili si pěkně, protože měli všecko svý. Voni si to vydělávali a měli. Stavěli si domy, nu a stavěli si moc dlouho, a proč – na to měli, neměli peníze anebo třebas les nebo neco – nevim.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kirillovka u Novorossijsku, 17.05.2009

    (audio)
    délka: 23:29
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Tady žil Cyril a tam Metoděj, to byly samé české vesnice

Jevgenie Ružečko
Jevgenie Ružečko
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Jevgenie Ružečko (Růžičková, rozená Jasanová) je česká krajanka ze severního Kavkazu, která se narodila v roce 1926 v Kirillovce u Novorossijsku. V roce 1943, na konci německé okupace černomořského pobřeží Kavkazu, byla s rodinou odvlečena na nucené práce na Krym, kde krátce pobývala v české osadě Čechohrad. Po návratu do Kirillovky v roce 1945 byla zaměstnána při polních pracích, na vinici a jako dělnice v cementárně v nedaleké obci Gajduk. Pak se provdala za rodáka z Kirillovky Leonida Ružečka (Růžičku), s nímž měla tři děti, a do roku 1960 zůstávala v domácnosti. Potom dvacet let pracovala jako operátorka ve skladu pohonných hmot. Z vyprávění rodičů dobře zná historii české komunity u Novorossijsku a barvitě líčí vlastní zážitky a příběhy svého manžela z doby 2. světové války. Mluví plynule českým nářečím, a to také s dětmi a částečně i s vnuky (pravnuci už česky nerozumějí).