„Já jsem nemohla zapadnout mezi bohaté. To byla typická ‚zlatá mládež‘, přesně ten typ, o kterém píše Škvorecký nebo Klíma. Oni to sice přehánějí, tak zlé to nebylo, ale přesto ‚zlatá mládež‘ existovala. A právě takoví se na mě koukali svrchu, protože jsem mívala spravované punčochy. Zároveň jsem ale nemohla patřit ani k dětem podúředníků, protože jsem se stále snažila dostat někam jinam. Proto jsem se v Humpolci necítila dobře.“
„Jednoho dne zjistilo ministerstvo školství, že v Olomouci, kde jsem přednášela polskou literaturu, je poněkud více přednášejících než studentů. Zjistili to ale až po deseti letech, chvíli jim to trvalo. Řekli si, že to přece jen přesahuje meze, a přikázali propustit polovičku přednášejících. To ještě bylo logické, v tom nebyla žádná zlá vůle. Ale pro mě to stejně mělo zlé následky. Bylo nás tam pět. Polská lektorka musela zůstat. Děkan si řekl: ‚Polovina Čechů, to jsou dva. Bylo by asi možné zachránit jednoho, ale jeden musí odejít.‘ No a já jsem byla ženská, byla jsem nestranička a byla jsem nevhodná, protože jsem dost publikovala. Jsem přesvědčená, že pokud chce člověk něco dokázat, musí něco dělat, psát a publikovat. Takže jsem měla být propuštěna já. Jenže kdyby oni byli alespoň minimálně poctiví, tak mi mohli říct, že pro mě není místo a umíš se uživit jinak, což byla pravda, protože jsem překládala, tak my ti dáme dobrej posudek. A běž si, kam chceš. Já bych to byla přijala.“
„Češi měli právo být tehdy rozhořčeni. Ve světě se děje spousta nepravostí, to víme. Je nutno pochopit, co se pochopit dá. Vím, že když je někde nepravost, tak další nepravost vzbuzuje. Jestliže se Němci chovali sprostě, nelze předpokládat, že by se k nim někdo potom choval zdvořile a vlídně. Bohužel tohle je svět, ale je nutno o tom vědět a bránit se na všechny strany.“
„O koncentračních táborech jsme samozřejmě věděli. Němci říkali, že o nich nevěděli. Nevím, nakolik bylo možno to nevědět. Stejně jako nechápu, že někdo z Čechů mohl nevědět o Mírově a Leopoldově. Určité věci lidé nechtějí vědět, ale to se nemá tolerovat, protože lidé jsou povinni vědět.“
„Já jsem skutečně měla být vyloučena z Karlovy univerzity. V Humpolci se dokonce obecně tvrdilo, že už k tomu došlo, dokonce mě snad i litovali. Já jsem byla nesmírně nešťastná, ale chtěla jsem jít ještě na poslední přednášku profesora Krejčího. Seděla jsem vedle Mařenky Strádalové, co vám asi nic neříká, ale tehdy byla na fakultě taková, dá se říct, skupina lidí kolem Jaroslava Kohouta a Jasněny Rónové. To byla sociální demokracie pravicového zaměření. Já jsem tedy seděla vedle Mařenky a ona viděla, jak jsem strašně nešťastná, tak se mě ptala, co se mi stalo. Řekla jsem jí, že budu vyloučena z fakulty. Její maminka pracovala ve Slovanském ústavu. Ona mi říkala: ‚Podívej, oni mi dnes ještě nic neudělají, ale Karel Krejčí řekl mé mamince, že pokud budu něco potřebovat, ať se na něj obrátím.‘ Později ji chudinku zavřeli. Karel Krejčí byl tehdy ještě do určité míry vlivný člověk. Mařenka mě vytáhla do prvního poschodí a zaklepala na dveře pracovny Krejčího. Já jsem nějak vykoktala, že mám být vyloučena z fakulty. On mi řekl, ať se dál připravuju na zkoušky. Byl ke mně vlídný, ač jsem ho předtím osobně neznala.“
Hana Voisine-Jechová se narodila 19. dubna 1927 v Humpolci. Na sklonku války byl její otec zatčen a deportován do Terezína, kde zemřel. Vystudovala Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, obor čeština, francouzština a slavistika. V roce 1948 se provdala za poručíka československé armády Vladimíra Jecha. Po dokončení magisterského studia v roce 1950 pracovala nejprve ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze. Od roku 1955 do roku 1969 přednášela polskou literaturu na Palackého univerzitě v Olomouci. V té době začala také z polštiny překládat a pracovala na doktorátu. V roce 1962 ve Slovanském ústavu ČSAV v Praze předložila kandidátskou práci. Její pokus o habilitaci se však nezdařil, dokončení studia jí bylo těsně před složením samotné zkoušky zakázáno. Habilitační práci nakonec obhájila na Varšavské univerzitě v roce 1966. V roce 1969 poprvé emigrovala do Francie. Využila toho, že dostala pozvání na Sorbonnu, aby zde přednášela komparatistiku (srovnávací literaturu). V roce 1972 zde dokonce obhájila tzv. velký doktorát. Získala také místo hostujícího profesora na univerzitě v Tours, kde až do podzimu 1973 přednášela. Na neustávající naléhání rodiny, která zůstala v Československu, se na podzim roku 1973 vrátila do vlasti. Následovalo existenčně náročné období, kdy byli oba s manželem bez práce. O tři roky později odjela pamětnice tentokrát na žádost francouzské vlády do Francie podruhé. Ztratila československého občanství, byla nucena se rozvést a její matka musela vycestovat s ní - taková byla podmínka československých úřadů. Začala přednášet srovnávací literaturu a bohemistiku v Tours a na Sorbonně. Jejím největším úspěchem bylo v roce 1982 založení bohemistiky jako samostatného oboru na Sorbonně. V roce 1984 se podruhé provdala za profesora Jacquese Voisina. Ve své odborné kariéře se pamětnice zabývá především komparatistikou se zaměřením na literatury slovanské. Je spolupracovnicí Mezinárodní společnosti pro srovnávací literaturu i dalších výzkumných center ve Francii, Polsku a České republice. Vedle odborných prací publikuje také beletrii.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
