Věra Vítková

* 1930

  • „Šla jsem do práce, dcerce bylo asi devět let. Říkala jsem jí, že nikam nesmí. Tak ona byla doma. Náš šéf nám řekl, že kdo má děti, ať pro ně zajdou. Ať si vezmou nějakou hru nebo karty a že tu budou s námi až do večera. Tak jsem běžela domů pro dcerku – a teď jsem šla a potkala jsem syna. Řekla jsem mu, ať vezme doma tašky a jde koupit něco k jídlu vedle do krámu. Vzala jsem Věru, došly jsme až k poště a zrovna někdo volal, ať se schováme. Tak jsme honem skočily za poštu a před poštou tam zastřelili paní Livečkovou. Utíkaly jsme pak kolem divadla, pak ke kostelu a jen jsme slyšely, jak za námi zase střílí. Doběhly jsme do kanceláře, děti už si začaly hrát, ale já jsem myslela pořád na Petra, aby se mu nic nestalo. Asi za půl hodiny se otevřely dveře a stál tam Petr celý špinavý a uválený. Říkal: ‚Mamko, já jsem poprvé zažil, co je to k zemi.‘ Zrovna začali střílet, když byl u divadla, tak lehnul za auto, zůstal ležet a zrovna před ním zastřelili nějakého pána. Přiběhl, takhle se klepal, tak jsem s ním šla na toaletu a trochu jsem jej očistila. Napil se vody a říkal, že si musí trochu odpočinout. Tak se asi za hodinu sebral a šel na nákup.“

  • „Já jsem šla a kolem mě jezdily německá auta. Nad nimi jsem poprvé viděla helikoptéru. Říkám: ‚Bože, co se děje?‘ A potom mi taťka říkal: ‚No jo, to jel do Velichovek Ferdinand Schörner.‘ A potom, když byl konec války, tak jsem šla zase ze školy a zase kolem mě jezdily auťáky směrem na Velichovky. Jely kolem nás, já jsem se koukala a říkám si: ‚Pro Krista Pána, co je tohle zase za národ?‘ Měli takové hnědé uniformy, jiné čepice, a mávali na mě. Pak přišel taťka a říkal, že to byli Američani, co jeli zatknout generála Schörnera do Lázní Velichovek. Ale on už tam, potvora, nebyl.“

  • „Ke konci války jsem vyšívala kyjovský kroj. Maminka měla knížku, kde byl kyjovský kroj a podle toho jsme měly vzorky. Černě jsem vyšívala rukávy i ten ohromný límec. Na kordylku jsme přišívaly lesklé kamínky. Dříve se prodávaly červené sukně, na kterých byla ta jablíčka už vytištěná, ale já ji neměla, protože ve válce takové věci nebyly. Jenomže můj děda pracoval na radnici a tam mu dali jeden červený německý prapor. Tak maminka vypárala ten hákový kříž, vyprala to a já jsem na ten červený prapor vyšila ta jablíčka, co měla být na kroji.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 21.08.2022

    (audio)
    délka: 01:31:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Schovávali jsme se před okupanty a před námi zastřelili paní Livečkovou

Věra Vítková,  40. léta 20. století
Věra Vítková, 40. léta 20. století
zdroj: Archiv pamětnice

Věra Vítková se narodila 9. srpna 1930 v Jaroměři. V roce 1936 začala školní docházku, ke které jí v souvislosti se vznikem Protektorátu Čechy a Morava přibyla o tři roky později povinná němčina. S rodiči ale tajně poslouchali zahraniční rozhlas a nakupovali na černém trhu, s čímž pomáhala i pamětnice. Hned jak to bylo po válce možné, vstoupila Věra Vítková do Skautu a Sokola. Začala také chodit do tanečních, kde se seznámila se svým budoucím manželem a vedoucím chlapeckého skautského oddílu Karlem Vítkem. V roce 1948 se vzali a na počátku 50. let se odstěhovali do Liberce. Věra Vítková začala pracovat v účtárně na ředitelství Textilu a manželé si šetřili na vlastní bydlení, což jim překazila měnová reforma v roce 1953. Během politického uvolnění v roce 1968 začala pamětnice znovu chodit do Skauta, a dokonce šila skautské teepee. Svobodné období však násilně přerval vpád vojsk Varšavské smlouvy, při kterém Věra Vítková málem přišla o syna. V účtárně Textilu pracovala Věra Vítková až do roku 1987, kdy odešla do důchodu. Později začala pracovat jako účetní v potravinách Junior Kendik. V době natáčení (2022) žila v Liberci.