Stanislava Vaníčková

* 1927  

  • „Bylo hezky, byl květen, a jestli by panu doktoru nevadilo – my jsme mu říkali pane doktore, ne soudruhu, nikdy jsem nikomu soudruhu neříkala. Tak jsme s ním jeli na Malacké louky. To je pomezí mezi Moravou a Slovenskem. No to víte, takového zlomeného člověka když vidíte, tak nevíte, co říct. Já jsem se na nic nezmohla. Čestmír s ním nedebatoval. To byly útržky.“ – „To bylo krátce po tom jeho návratu z vězení?“ – „Ano. Byla to neděle, myslím Prvního máje.“ – „Jak na vás působil?“ – „Byl to noblesní člověk. Zhroucený. Fyzicky zhroucený. Víte, asi když se někdo vrátí po deseti letech, je to děsně komplikované. Ten jeho život se diametrálně rozdělí. Já si to ani neumím představit. Já jsem to pak četla, co s nimi dělali. Středověk byl proti tomu hadr, co s nimi byli schopní dělat. Třeba aby je donutili k přiznání toho, co chtěli slyšet, tak je namočili do studené vody, na dvanáct hodin, na dvacet čtyři hodin...“

  • „To divadlo, to vás pohltí. Energií a vším. Sloužíte a sloužíte až do úpadu, až do té premiéry. Ať je to cokoli. Když už si vás jednou režisér vybere na ten kostým, tak tomu musíte všemu vyhovět, aby to bylo v souladu s celou koncepcí, aby z toho něco bylo. To je dost fyzicky náročné. Nedá se to brát jako zábava a že je to jen na koukání. Tak se vůbec neuvažuje. Uvažuje se tak, aby to přesvědčilo, aby to vypovědělo o něčem. Každý ten hadr, který má herečka na sobě, má výpovědní hodnotu. Nejde o to, aby byla krásná. To musí mít hodnotu k té postavě, kterou hraje, k té souvislosti. Jako režisér musí být všestranně vzdělaný člověk, a také ti, kteří nemají fundament, nemůžou nic pořádného udělat. To je vždycky jenom povrchní plácání a nic to není. Je to mentalita a ne každý to dokáže. Je to taky dost namáhavé.“ – „A stálo to za to?“ – „Ale ano. Já si nedovedu představit, že bych byla bez divadla.“

  • „Bratr byl starší o čtyři roky než já. Narodil se v roce 1923. Byl to krásný chlapec. Maminka to těžce přežívala. Taky myslím, že jí to zkrátilo život. Maminka zemřela velice brzy po bratrovi. Byl to krásný kluk. Ymcař, sportovec, absolvoval reálku. Byl totálně nasazený v Letňanech. Myslím, že tam byla nějaká odbojářská skupina a on v ní zřejmě byl. Toho 5. května ho nikdo neudržel. Vzal si šátek, nepromokavý kabát, protože pršelo. Otec ho nechtěl pustit. Ale on řekl: ‚Já musím jít, já musím jít.‘ Otec ho držel a ještě mu dal facku, což ho pak hrozně dlouho mrzelo. Pak ho otec hledal po kostelech. Dovedete si představit, co to pro toho tátu bylo, když ho našel...“

  • „Vím, že děti, které neměly vlastní matku, která by je vychovala, byly vždycky deformované. Myslím, že on byl ublížené dítě a nastala u něj určitá deformace. Proč ta Magda nebyla ublížená socialistka... Ta byla komunistka jenom proto, že Gustík byl komunista. Ale ona vyrůstala v normální rodině, její tatínek byl češtinář, báječný pán z první republiky. Byla to žena světového formátu, uměla řeči, měla chování. Jednou jsem se jí zeptala, proč si ho vzala. Říkala, že proto, že byl nejchytřejší. On nebyl nějaký vadný komunista jako ta generace těch Gottwaldů a Zápotockých – ani je neumím vyjmenovat. Můj otec, jak o nich byla řeč v rádiu, se začal zlobit: ‚Co ten mi bude vykládat, stál u hospody a čekal, až mu někdo zaplatí pivo.‘ To říkal můj táta o Zápotockém. Kdyby nebyl chytrý, tak by ho asi nezavřeli. Oni zavírali hlavně ty chytré lidi. Inteligentní člověk nemůže být oddaný něčemu, to nejde. Má vždycky svůj mozek. Proto chytří lidi vadí. Protože se s nimi nedá manipulovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.05.2018

    (audio)
    délka: 03:10:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Existenčně likvidovat schopné lidi byl český zvyk

Stanislava Vaníčková 2018
Stanislava Vaníčková 2018
zdroj: Petra Verzichová

Stanislava Vaníčková se narodila 13. listopadu 1927 v Praze do rodiny strojvůdce Josefa Vaníčka a jeho ženy Marie. Za války prožila totální nasazení - pracovala v Dopravních podnicích jako průvodčí tramvaje. Její o čtyři roky starší bratr Josef Vaníček zahynul 5. května 1945, v den vypuknutí Pražského povstání, v odbojové akci. Matka zemřela rok po něm. Pamětnice v letech 1948-1953 vystudovala UMPRUM, obor oděvnictví v ateliéru Hedy Vlkové. Poté od roku 1955 až do důchodu působila jako kostýmní výtvarnice a návrhářka v bratislavské Nové scéně. Zde se pracovně i osobně spřátelila s režisérkou Magdou Husákovou, rozenou Lokvencovou, tehdejší manželkou Gustáva Husáka, odsouzeného na doživotí za údajnou velezradu. Vzpomíná na osobní setkání s ním po propuštění z vězení v roce 1960. Stanislava Vaníčková se politicky neangažovala, své protikomunistické názory si, zejména v době studií, nechávala pro sebe. Svůj život zasvětila práci pro divadlo. Od poloviny 50. let žila na Slovensku se svým životním druhem, českým grafikem Čestmírem Pechrem, s nímž se natrvalo přestěhovala zpět do Prahy v 90. letech.