Rostislav Valušek

* 1946  

  • „Ta bohoslovecká fakulta, vůbec ta církev, to mělo být pro moji roztřesenou a rozechvělou duši, toužící žít pořád v nějaké pohádce, dobru a lásce, tak to bylo místo, do kterého jsem hodně vkládal. To má někde Deml: ,Mít kde spočinout a spočinout.' To jsem si přál. Tak tam jsem začal spočíval. Ale jak šel čas, tak se ukázalo, že církev není svatá tím, že by byla ze svatých lidí. Církev je svatá tím, že byla k životu vyvolána svatým Bohem. Takže církev je pro hříšníky i pro světce. Tak jsem začal poznávat, že ne všichni jsou dobří.“

  • „Cesty Boží jsou nevyzpytatelné a já jsem se rozhodl, že z fakulty odejdu. Tak jsem tak zoufale bloudil Prahou. Na Strossmayerově náměstí u katolického kostela byla vývěska, u které jsem se zastavil, a čtu asi toto: ‚Je-li něco v církvi, co způsobí, že bys chtěl z církve odejít, tak viz, že jenom Bůh má v ruce bič a soud, a ty se snaž být nádobou zlatou nebo stříbrnou, a ne hliněnou, která bude rozbita.‘ To je někde ze Starého zákona. V té situaci to byla odpověď na moje tázání a zoufání. Rozsvítilo se mi, opravdu rozsvítilo, a řekl jsem si, no co by bylo, kdyby všichni odešli, tak co by bylo. Tak ty se snaž být tou nádobou stříbrnou a ten soud je v rukou Božích. Ty máš jediný úkol, aby jsi se snažil obstát při tom soudu. Tak jsem se začal usmívat a pokračoval jsem dál.“

  • „Co bylo to nejvýraznější?“ – „Emocionálně? Samozřejmě to bylo to vzepětí národa. Nemyslím to v uvozovkách, myslím to opravdu vážně. Silně mi to připomnělo to vzepětí, které tady bylo po roce 1968. Po dobu týdne tady byla taková úžasná sousedská sounáležitost proti žháři – Rusovi. Bylo to něco podobného. Jenže samozřejmě to také netrvalo věčně.“

  • „Podle předběžného seznamu bibliografie Textů přátel, jak se celá hromada věcí vycházejících v Olomouci souhrnně nazývá, začala prvním textem: Demlovým slovem k Otčenáši Františka Bílka. To udělal Jaroslav Frič už v sedmdesátém roce, tím začaly Texty přátel. Já jsem u toho tenkrát ještě nebyl. My jsme ještě byli membrami, disjectami, roztroušení, a nevěděli jsme o sobě. Jarda začal dělat a měl podobnou potřebu. Triangulační rýhy časopisů byly škrceny a cítili jsme, že si musíme pomoci sami. To byl rok 1970. My jsem údajně podle Libri prohibiti, podle knihovny, co vede Gruntorád v Praze, jsme prý nejstarší samizdatové uskupení v době normalizace. Expedice, Petlice, co dělal Vaculík a Havel, začaly prý ještě později než my. To prý je nějaká taková zvláštnost. Já jsem se k té skupince Frič, Zacha, Mikeš dostal až později. Já už jsem dělal nějaké samizdaty a věděl jsem, že jsou tady někde nějací kluci, kteří také něco dělají. Já jsem byl zatím sám. My jsme se potkali tak mysticky. Já jsem věděl, že ten člověk se jmenuje Petr Mikeš, a já jsem ho nikdy předtím neviděl. Já jsem potkal chlápka na náměstí v předvánočním shonu u morového sloupu a díváme se na sebe, dva pohledy se setkaly a já jsem šel k němu a on ke mně a já říkám: ,Ty, nejseš Mikeš?' A on říká: ,Ty, nejseš Valušek?' To je svatá pravda. Sestoupili jsme do vinárny U trojice. Tam jsem prošel zkouškou. Znáš Barbey d’Aurevilly, Deml, Zahradníček atd. To jsem obstál a už to bylo. Takže jsem do toho samizdatového počínání přinesl, alespoň se to tak tvrdí, tu svoji výtvarnou zručnost. Ty naše samizdaty mají i výtvarný charakter, protože byly doprovázeny grafikami.“

  • „Lidí, co dělali nápisy, bylo tolik, tak do toho jsme už nemuseli jít. Byli jsme tři kamarádi: já, Jenek Kavků, kolega cyklista, který tu situaci prožíval podobně, a potom jeho švagr doktor Mašata, bohemista. Měli jsme kamaráda, starého pána, který měl natěračskou dílnu a měl motorovou trojkolku. Ten řekl: ‚Hoši, já su starej, ale vám dám tu motorku, tady vám namíchám barvy a jezděte a zamazávejte, co se dá.‘ A my jsme projezdili napříč Olomoucí celé noci na té motorce, některé ty cedule jsme vylomili a některý jsme zastříkali tou barvou. To byla taková sounáležitost mezi těma lidma. Jezdily hlídky. Bylo stanné právo. Vím, že zaburácel tank, my jsme spadli do křoví a on projel deset metrů za námi. Jenže to mládí se dokáže otřepat. Když si to představím, tak trpím teprve dnes, tehdy ne. Hned se nastartovala motorka a jelo se dál. Nás hlídali ti lidi. Říkali: ‚Dobrý, kluci, můžete jet.‘ Taková sounáležitost panovala, to bylo krásný, jenže ono to skončilo. Já jako čtenář jsem si objevil pro sebe Hostovského, což byla hluboká psychologická próza. A tehdy vyšla kniha Žhář. Ve stručnosti šlo o člověka, který zakládal požáry a ohrožoval tak celou vesnici, která se na základě toho semkla, přestože tam panovala předtím závist a tak podobně. Ty lidi se měli najednou rádi. Když ale skončilo nebezpečí, tak se ti lidi vrátili zpět do nevraživosti a podobně. To byl jakýsi archetyp té doby. Pak přijel z Moskvy Dubček s tou svou šílenou plačtivou dojmologií a já jsem jako kluk věděl, že to je konec. A to ještě dobíhala doba: fungovala divadla, filmové kluby, dalo se jezdit na Západ. Ale v tom roce 1969 to skončilo.“

  • „Je pravda, že jsem měl nabídky od KDS, tam jsem měl být na nějakém předním volitelném místě. Když jsem se ptal proč, tak říkali, že potřebují charaktery. Jsem říkal, že charaktery dobře, ale že v politice fakt nemám co dělat. To jsem byl hned v obraze, že to není pro mě. Tak jsem nastoupil. Pamatuji si datum, všechno. Ještě jsem se vrátil do maringotky a tam jsem si vzal všechny věci a učil jsem se liturgii. Měl jsem kalich s vodou a všechno jsem zkoušel, protože jsem to nikdy předtím nedělal. Pamatuji si na první mši. Biskup Zítek chtěl, abych pracoval tady v Olomouci, to byly takové velké oči, že budu tady v katedrálním chrámu a budu mít na starosti mládež. Za mnou jdou studenti, já jsem ten farář s kytarou. A já jsem říkal, že musím začít někde, kde to můžu pokazit a nebude to tolik bolet. Tak mně říká, že mají jedno místo v Horce nad Moravou, kde vystřídám biskupa Marcelucha, který je několikanásobný agent a který tu v důchodu pracoval. Takže já jsem nastoupil po agentovi do vísky tady nedaleko. On mě tam ještě škaredě vykreslil těm babičkám, že přijde nějakej škaredej opilec, bohém, který nosí šestkrát omotanou šálu kolem krku atd. Tak tam su doteď. Žádná kariéra v církvi ani nikde jinde. Všechno je u Boha.“

  • „Nevěřil jsem, že tady bude nějaká změna. Když v té době v Evropě, v tom východním světě, se to různě lámalo, ale tady jsem myslel, že je to zabetonované na věky věků a já tu budu zabetonovaný taky. Proto tedy mé aktivity, které jsem vyvíjel, jsem měl za to, že tak to bude do nejdelší smrti. No a hle, přišla tato podivuhodná záležitost, ve kterou jsem nedoufal, nevěřil. Byl jsem tak emocionálně rozechvělý, že jsem nebyl schopen vůbec fungovat. Byl jsem u zakládání Občanského fóra v Olomouci, ale to byli blázni jurodiví, v té první fázi… Ale já jsem nebyl schopen. Věděl jsem, že přijdou – a taky že to nastalo – do Občanského fóra praktici. A tito citoví, vypjatí, ti nedokázali ve své emoci ani pořádně promluvit. A to byl můj případ.“

  • „Myslím, že bez víry by to šlo tíž. Ovšem víra není jednou provždy daný tvar, o ni se usiluje a bojuje denně. Jsou propadání, jsou i pochybnosti, jak říká Augustin, jsou pochybnosti stavem zapochybování, jsou úzkosti. Bible není jenom radostná, jako je evangelium, ale také jsou to žalmy, například žalm 42. Čili víra není vtisknutelná, denně se o ni bojuje a usiluje. Vím ale, že bez toho propadání, znovu otázek, znovu vystoupání z propastí bych to nebyl já. Já bych si ten život už nedal vzít. Takový byl. Jak to má ve slavné básni Otokar Březina. Řekl bych, je to někdy těžký a bývá to možná těžší teď, když člověk stárne a má nějaké nemoci a stojí kolikrát před branama, přesto bych ale řekl jako Březina: ‚Pane, za všechno díky.‘“

  • „Tehdy jsem měl ještě to neštěstí nebo štěstí, že jsem podepsal různé dodatky k Chartě. Já jsem Chartu jako takovou nepodepsal, to má svoji historii. Byl jsem u Dany Němcové a chtěl jsem to podepsat na místě, hned. Tam ty kulomety samizdatu ťukaly Chartu a já chtěl hned podepsat. Oni ať se rozmyslím a rozdám to doma v Olomouci. To taky věděli, že jsem to vezl, protože tam byly odposlechy, jak se později ukázalo. Dokonce byly i fotografie, když jsem později zatloukal. Zatloukej, Zatloukej. Na fotografii bylo, jak vycházím. Oni: ,Co nám tady kecáte! Tady vidíte Ječná a vycházíte.' A já říkal no a co. Vy se divíte, že budu mluvit vám pravdu, vám duchu lži. Já jsem podepsal dodatek Charty, že jsou tady autoři, co nemůžou publikovat. Jiří Němec mi řekl: ,Ty seš taky autor, ne, a nemůžeš publikovat.' Jo, ale já jsem se ani nějak nesnažil publikovat v tisku, to je blbost. On říká: ,Ale jsou tady lidi, kteří chtějí.' Tak jsem to podepsal. To potom patrně posloužilo, ta některá jména autorů, Biľakovi k promluvě na sjezdu spisovatelů. Bral to, jak říkal potom pan Šafařík, když jsem tam přišel na návštěvu: ,Rosťo, on to bral od Šumavy k Tatrám.' Biľak jmenoval Egona Bondyho. No to je autor. Potom František Daniel Merth. To je opravdu autor. Do té doby mu vyšla jenom jedna knížka v roce 1947, četl jsem to v samizdatu, mám jich tu několik podepsaných, to byli autoři. Potom tam byl Tomáš Pěkný, Plaček. To byli taky autoři. Potom tam byl nějakej Valušek, který jako nebyl nějak známý autor. Patrně ten, kdo dával Biľakovi ty podklady, tak to chtěl postavit na těchto neznámých autorech. Zná je tady tento národ? Oni se považují za mluvčí tohoto národa! Takový autory samozřejmě národ neznal. Kdyby tam vybrali Seiferta, tak by to samozřejmě nešlo.“

  • „Řeknu to takto: když Havel razil to mně blízké a milé, romantické heslo, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, tak jsem říkal: ‚ano!‘ a věřil jsem, že se to pohádkově stane skutkem. Samozřejmě, jak šel čas, tak jsem pochopil, že to nebude taková pohádka. Člověk se musel smířit s tou složitostí světa, ve kterém se může svobodně pohybovat, vyjadřovat. Prostě přiznat se k složitosti světa. To jsem se musel učit, protože předtím jsem byl naučený jednoduchosti: tady jsem já nebo my a mně podobní a tady jsou oni. Ta demarkační čára byla úplně jasná.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 05.12.2008

    (audio)
    délka: 02:15:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 01.01.2009

    (audio)
    délka: 10:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pane, za všechno díky

Valušek-svěcení na kněze v roce 1975 (2).jpg (historic)
Rostislav Valušek

Mgr. Rostislav Valušek se narodil 18. června 1946 v Olomouci. Otec Augustin Valušek byl živnostník, matka Emílie Valušková, roz. Konečná, byla v domácnosti. V dětství ho kromě rodičů zásadně ovlivnila i babička, skrze kterou objevoval nejenom víru, od založení byla praktikující členkou Církve československé (husitské)-CČS(H), ale i umění a život vůbec. Základní devítiletou školu navštěvoval v letech 1952-1961. V té době byl jeho život paralelně ovlivňován i výchovou v Nedělní škole CČS(H), kam pravidelně docházel. Po absolvování základní devítileté školy se u strýce vyučil zámečníkem. Po neúspěšných pokusech o přijetí na uměleckou školu byl v roce 1964 povolán na základní vojenskou službu. Po srpnu 1968 emigroval do NSR. Přestože tam byl přijat na grafickou školu, rozhodl se po vnitřním boji k návratu do vlasti a ke studiu bohosloví. Za pomoci několika osob z CČS(H) byl v roce 1969 přijat na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Studia bohosloví a církev se mu měly stát jakýmsi místem spočinutí. Asi po roce úspěšného studia se však dostavilo rozčarování z poměrů na fakultě i v církvi a jeho touha stát se knězem byla značně otřesena. I díky vnitřnímu duchovnímu zážitku, který mohl prožít, nakonec studia v roce 1974 dokončil. V té době se jeho životní cesta však ubírala již více směry. V Olomouci se již během studia bohosloví začal věnovat vydávání samizdatu a vlastní umělecké tvorbě. V roce 1972 dochází k osudovému setkání s Petrem Mikešem a vzniká tak mnohaletá spolupráce na vydávání olomouckého samizdatu souhrnně nazývaného Texty přátel. Bibliografická řada Textů přátel čítá za léta své existence bezmála 300 titulů. Tato edice je dle zakladatele knihovny Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda vůbec první samizdatovou řadou, která začala vycházet po okupaci Československa v roce 1968. Kromě olomouckého triumvirátu: Petr Mikeš, Eduard Zacha a Rostislav Valušek spolupracuje na vydávání samizdatové edice i brněnský „okruh“: Jiří Kuběna, Jaroslav Frič, Josef Šafařík, Pavel Švanda a další. Z popudu Jiřího Kuběny se od roku 1974 podílí na pořádání literárních večerů Šlépěje v okně. Přínos Rostislava Valuška pro činnost moravského samizdatu spočíval zejména v opisovačské, editorské, výtvarné a knihvazačské práci. Jeho nejvýznamnějším samostatným počinem bylo vydávání literárního a výtvarného sborníku Enato. Od roku 1984 vyšlo postupně devět svazků tohoto sborníku, který tvůrce doprovázel vlastními grafickými listy. Kromě těchto činností fungoval i jako jakási spojka mezi Moravou a Prahou, kde navázal blízké kontakty například s literárním kritikem Bedřichem Fučíkem, s manželi Němcovými nebo Věrou Jirousovou. Skrze jeho samizdatové a umělecké aktivity se Rostislavu Valuškovi dostalo v roce 1977 té „cti“, že byl na Sjezdu československých spisovatelů spolu s dalšími autory zmíněn samotným Vasilem Biľakem. I díky této skutečnosti se o něho začala intenzivněji zajímat StB. Po dobu téměř jednoho roku byl opakovaně vyslýchán, vydírán a přemlouván ke spolupráci. Po neúspěšných „námluvách“ vyvrcholily snahy StB vykonstruovaným procesem, ve kterém byl Rostislav Valušek spolu s dalšími asi šesti osobami obviněn z hanobení republiky. Soud jej nakonec odsoudil k devíti měsícům podmíněně s odkladem na dva roky. Farářská služba byla Rostislavu Valuškovi zapovězena až do roku 1989. Již po skončení studia téměř rok neobdržel diplom o jeho dokončení a vysvěcen na kněze CČSH byl až po ročních peripetiích v září 1975. Potřebný státní souhlas pro výkon duchovenské služby se pokoušel postupně získat ve všech diecézích CČSH. Krátce uspěl až v pražské diecézi, kde byl však „uklizen“ na vesnickou faru do Lužné, a po několika dnech mu byl státní souhlas opět odebrán. Nový pokus Rostislav Valušek učinil v roce 1977, ale byl opět neúspěšný a navíc byl po jednáních ještě zatčen a odvezen k výslechu. Přesto jako vysvěcený kněz příležitostně působil. Farářskou službu mohl nastoupit až v roce 1989 a do dnešních dnů slouží jako farář Církve československé husitské v Horce nad Moravou. Během svého života vystřídal několik dělnických povolání: topič, zaměstnanec vlakové pošty, skladník, kulisák a v letech 1979-1989 měřič u hydrologického průzkumu. V roce 1983 se oženil a s manželkou Marcelou vychovali dvě děti: Honzu a Annu. Svůj život hodnotí spolu s Otokarem Březinou lakonicky: „Pane, za všechno díky.“