„Ježiš, tam byli takový to... to byla dobrá společnost. Pamatuji si Zdenka Dyka, ten tam byl asi šest let, ten byl trošku mimo, protože byl notorický alkoholik. To byl první filozof z té první... co šli protestovat na Hrad. Ten byl první, co šel protestovat na Hrad. Tak ty hned zavřeli, někteří šli k těm pétépákům, kteří to měli až do odvolání, takže on tam byl asi pátý nebo šestý rok. Druhým rokem skončil Čepička a nastoupil Lomský, tak ty všecky staré pétépáky propustili do civilu a z nás udělali technické prapory. To je, co jsou ‚černí baroni‘, to už nebyli klasičtí pétépáci, ale byly to technické prapory, ale bylo to totéž. Jak říkal ten generál, že pétépáci jsou k tomu, aby když je třeba přejít potok, tak sejmou helmy, stoupnou si do potoka a po jejich hlavách přejdou bojové jednotky.“
„V srpnu 1968 jsme malovali plakáty proti Rusákům s Vaškem Kusem, výtvarníkem. Jsme malovali různý, jako ‚Zachvátili tě, zahyneš...‘, ‚Běž domů, Ivane‘... a takové. A studenti z pajďáku nám to brali pod rukama a roznášeli a lepili to v Ústí. Byl jsem, když jsme zapálili auto, ruský. To jsme vyhráli v hokeji, nevím, jestli první, nebo ten druhý zápas. A všichni se soustředili na Špitálským (náměstí), tam v tom někde bydlel, byla nějaká ruská posádka nebo velení. A ten velitel ruskej nám přišel gratulovat k vítězství, tak jsme ho vypískali. Pak se tam nahrnul nějaký tank, tak ho někdo zapálil, takže jsme zapálili ruský auto.“
„Prostě najednou to tady bylo zase, ta deka. Najednou se vědělo, že se nesmí nic říkat, různý věci zmizely. Nejhorší na tom bylo, že jsme si všichni mysleli, že je to navždycky. Nikdo nevěřil tomu, že se s tímhle může něco stát, už bylo jasné, prostě už bylo jasné, už se to stalo vlastně podruhé. Tohle bylo zastuzený, takovým tím krutým způsobem... vždyť jako... dočasnost Sovětské armády bylo jasné, že je navěky. Vždyť se taky říkalo: Co je to navěky? To jsou tři dočasna... a tak... byla to taková trošku beznaděj, ale nepřestane se kvůli tomu žít, že jo... nikdo nepáchá sebevraždy, možná že nějaké byly, ale to nevím, o tom už se nesmělo mluvit. Najednou jste četla stejné noviny, stejné blbosti jako před tím lednem toho šedesátého osmého roku, i když říkám, za toho Novotného to vypadalo, že se to postupně zlepší. Už nastal Svaz spisovatelů, kde se najednou všichni vyjádřili a tak... a tohle bylo pryč. Takový ten vývoj k té volnosti byl najednou zase pryč. A nejhorší na tom bylo, že to bylo takové bezčasí, takové bez perspektivy, no deka.“
„Bylo to hezký... tam byl nějaký předseda partaje, nějaký Novák. Inženýr nebo doktor... protože měl to RSDr... rodné strany doktor... vokovickou Sorbonnu... a ten tam hlídal u toho a dával pozor, kdo se bude zpronevěřovat, protože si mysleli (komunisti), že to ještě zvrátěj, a přišli tam kluci z pajďáku agitovat... a on jim něco říkal... ten Novák tam stál a něco jim říkal... a ten jeden kluk, ten se mi líbil... říkal: ‚Vy jste kdo?‘ A ten Novák mu říkal: ‚Já jsem tady předseda partaje.‘ A on říkal: ‚Tak podívejte se, já sem za týden přijdu a budu tady, ale vy už tady nebudete!‘ Tak to se mi tenkrát hodně líbilo.“
Zdeněk Urban se narodil do smíšené rodiny Aloise a Kateřiny Heleny 18. února 1935 v Litoměřicích. Když mu byly dva roky, otce převeleli jako důstojníka armády do Jičína, a tak ho s matkou následovali. Hned jak začala druhá světová válka, byl otec označen za nepřítele Říše a odsouzen na deset let do vězení. V roce 1945 se otec vrátil z lágru se západními vojsky a nastoupil jako velitel posádky v Trutnově. Po komunistickém převratu v únoru 1948 otce z armády vyhodili a znovu zavřeli. Po propuštění z vězení v roce 1952 mu hodnost vrátili a byl poslán do zálohy. Živil se třeba jako krmič vepřů nebo dělník v papírnách. Zdeněk Urban mezitím vystudoval vyšší uměleckoprůmyslovou školu v Turnově a začal se studiem na vysoké škole v Praze. Kvůli nálepce syna třídního nepřítele ho ale z UMPRUM vyhodili a musel na vojnu. Převeleli ho k pomocným technickým praporům, takzvaným pétépákům, kde si odsloužil šestnáct měsíců. Pak nastoupil v Ústí nad Labem do Setuzy jako návrhář v propagačním oddělení. Tam pracoval až do sametové revoluce v roce 1989. Poté se živil jako výtvarník na volné noze. V době natáčení rozhovoru v roce 2022 žil pamětník v Ústí nad Labem. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Ústí nad Labem. Zdeněk Urban zemřel v roce 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
