Ludmila Uhlířová

* 1922  

  • „Jednou k nám přišlo sedmnáct banderovců a brácha potom dostal padoucnici. Bylo to v březnu a zrovna napadlo tak tři čtvrtě metru sněhu. Přišli a řekli bráchovi, ať se obleče a ukáže jim cestu. Maminka věděla, že když někoho vezmou, tak se většinou nevrátí, a řekla jim, že půjde ona. Vzali ho a vedli za náš les. Na naší louce se musel vysvléct do naha, lehnout si do sněhu a tři hodiny ho tam pak mordovali. Stříleli mu kolem hlavy a byl mezi nimi i Hejduk. Hejduci byli hrozná rodina, vyřazená z české společnosti. Když pak přišel domů, tak říkal, že je mu hrozná zima. Maminka mu uvařila lipový čaj. Do rána měl poprvé záchvat padoucnice. Tak se tím trápil, až nakonec 21. srpna 1976 šel a skočil pod vlak.“

  • „Kubíčkovi měli sál a v něm se udělala schůze, že zakládají kolchoz. Čechy brali jen kvůli strojům. Koubkovi měli mlátičku na benzinový motor. Až se kolchoz založil, tak přijeli, že jsme kulaci a chceme se schovat pod kolchoz a že půjdeme pást bílé medvědy. To bylo furt a furt jsme žili ve strachu. Jednou říkal kmotr Vodrážka, že se nemáme lekat, ale u školy stojí pár formanek a my jsme zapsaní na Sibiř. My jako katolíci nejdřív.“

  • „Byl listopad a pršelo. Nějaký Žid z města, Srul, měl u nás ve vesnici milenku Ukrajinku. Vždycky byla taková namydlená, nakrémovaná a na hlavě načesanou zahrádku. On si vykopal v takové roklině na popovských polích zemljanku a tam si dal kamínka a komínek a topil tam nějakou trávou. U nás totiž nebyly žádný lesy ani křoví. Jednou v listopadu, když hrozně pršelo, se najednou za našima skleněnýma kuchyňskýma dveřma ukázal takový zarostlý člověk. Maminka měla vždycky největší odvahu, a tak vyšla ven a zeptala se, kdo tam je. On říkal, že je Srul a chtěl by kousek chleba. Tak maminka mu dala dva bochníky chleba a nějaký vajíčka a zeptala se ho, jestli si může uvařit brambory. Řekl, že ne, že nemá hrnec, nemá nic. Tak co měla, tak maminka dala, kousek másla, kousek tvarohu. Sádlo jsme neměli, protože prase nám vzali Němci a březí jalovici banderovci.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Bílá Voda, 16.02.2017

    (audio)
    délka: 03:06:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Půjdete pást bílé medvědy

Ludmila Uhlířová (Stárková)
Ludmila Uhlířová (Stárková)
zdroj: archiv pamětnice

Ludmila Uhlířová, za svobodna Stárková, se narodila 1. dubna 1922 na Volyni v obci Bludov, kterou založili její praprarodiče. Ačkoli se nehnula z místa, zažila polskou republiku, německou okupaci i Sovětský svaz. Za Sovětů rodinu jako kulaky určili k deportaci na Sibiř, kterou paradoxně zastavila německá okupace. Během ní se zase stala svědkem nemilosrdného vyvražďování židovských sousedů. Ke všemu v kraji řádily tlupy banderovců, kteří měli na svědomí nespočet lidských životů a málem ubili i jejího bratra. V roce 1947 celá rodina emigrovala do Československa a usadila se ve Vidnavě na Jesenicku. O dva roky později se pamětnice provdala za Josefa Uhlíře a přestěhovala se na jeho hospodářství v blízké Staré Červené Vodě. Manžel za války bojoval v 1. čs. armádním sboru a stejně jako pamětnice pocházel z Volyně, konkrétně z obce Hlinsko. Během kolektivizace Josef Uhlíř pod nátlakem vstoupil do místního jednotného družstva. Odmítl ale podepsat nespravedlivě nastavené stanovy, a tak ho z něj vzápětí vyloučili. Manželé Uhlířovi několik let soukromě hospodařili, což v té době nebylo jednoduché. Nejprve jim sebrali některé zemědělské stroje a pak vyměnili polnosti za ty nejhorší a nejvzdálenější. V roce 1958 manžel nešťastnou náhodou zemřel a Ludmila Uhlířová se se třemi dětmi přestěhovala k rodičům do Žulové, kde bydlela až do roku 2016. V roce 2017 žila v péči sester v domově pro seniory v Bílé Vodě.