Milena Uhlíková

* 1929

  • „Tam byl nějaký Mantz, ředitel, esesák, v těch kalhotech chodil, holínky… No pravý esesák. A jezevčíka měl, krásného jezevčíka. A ten s tím bičíkem na koně chodil po té fabrice a kontroloval. A vím, že jednou jsme kecaly s bývalou spolužačkou na chodbě někde a on ji s tím bičíkem šlehnul. Mě vynechal, jí šlehnul. Co tam děláme?! Raus! Abychom šly dělat. A to bylo jediné a pak jsem se s tím chlápkem setkala právě než jsem se na to vykašlala. Šla jsem tam se žádostí, aby nám povolil pozdější příchod, po tom únoru, že to je brzo, že chodíme pěšky takovou dálku a že je to hrozné. A to se pamatuju, že jsem mu tam dala ten papír v němčině a stála jsem tam v pozoru jak na výslechu u toho jeho stolu a koukala jsem mu tak do očí, tak nebojácně a se žádostí. A on se taky tak na mě díval a pak řekl: Du hast schöne Augen! Buch, dal mi razítko a šla jsem.“

  • „Já měla zrovna narozeniny desáté, když nás Hitler zabíral. Počasí bylo hrozné, to padal sníh, pršelo, no hrozné. Všichni jsme tehdy, my děti, koukaly jak blázni, my tomu nerozuměly, nevěděly jsme, co se děje, ale všichni, celý barák a ulice, všechno to plakalo. Nevěděli, jestli nás budou bombardovat, nebo co bude. Každý z toho byl celý špatný. Pak nás zabrali, říkám, tam byl barák slušnej, bydleli tam samí právníci, soukromníci… Říkám i ti Židé tam bydleli, o tu kamarádku jsem tedy přišla. Ptali se na ně po válce nějací příbuzní z Rumunska. My jsme říkali, bohužel, nevrátili se, nikdo o nich nic neví. Ta byla o rok starší než já, báječně kreslila, Adéla…“

  • „Ráno roku šedesát osm, v noci jsem se vzbudila, protože přes Smíchov to létalo tam, ve tři hodiny v noci. Říkám ježíšmarijá… Tak jsem okamžitě volala Jardu, toho kámoše, co jsou v těch Švýcarech, ti bydleli kousek od nás tam na Nikolajce. Já říkám, Jardo, otevři si okno a poslouchej, jsou tady kurvy Rusáci. Co blbneš, ty jsi ožralá viď? Říkám, nejsem, poslechni si to, jak za Němců jsme okupovaní. Ráno už v šest, v sedm už jsme byli, i když jsme do práce chodili po osmé, tam jsme žádné píchačky neměli, tam to bylo takové benevolentní, protože jsme to museli stejně udělat. Nebo najednou tam někdo přijel, jednotlivec nebo delegace nebo kdokoliv, tak jsme tam musely baby zůstat, aby jsme to hned napsaly, co bylo třeba, a to kafe roznést a tak. Tak už časně ráno jsme tam všichni skoro byli v Lobkovičáku. Ráno, když jsem šla, nic nejelo, když jsem šla z toho Smíchova kolem kasáren Štefánikových, tam dole u Kinského, tak tam už rota ruďáků, všude tanky, všichni tam ty kurvy rusácký byly.“

  • „Ta teta v Americe, tu jsem neznala. Tetku vídeňskou jo, to jsme tam jezdili, dokud byla živa, když otevřeli hranice, tak to jsme tam tak dvakrát třikrát za rok za ní jeli do Vídně, ale tu americkou… Tam jsem tedy mohla jet v tom čtyřicátém osmém po válce, jenomže já jsem se ve čtyřicátém devátém vdávala. Tak před tím, když jsem se seznámila s Uhlíkem, tak jsme tam mohli jet, jenomže on přišel z vojny a vojáky nepouštěli, musel tu být asi tři roky po vojně, než by mohl odcestovat. To mi tetka tehdy poslala nějaké papíry, že všechno jako cestu, všechno bude hradit, že to nikoho nebude nic stát. Jenomže mě nepustili, chtěla jsem se tehdy hned vdávat, no a to řekli, že neexistuje, tak jsme nikam nejeli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.09.2019

    (audio)
    délka: 02:40:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 15.11.2019

    (audio)
    délka: 01:02:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Říkala jsem jim, že v partaji nikdy nebudu, protože něco jiného říkají a něco jiného dělají

Milena Válová jako šestnáctiletá
Milena Válová jako šestnáctiletá
zdroj: archiv pamětnice

Milena Uhlíková, rozená Válová, přišla na svět 15. března 1929 v Praze. Otec Antonín měl malou stavební firmu, maminka Anna dělala domovnici v domě, ve kterém na Smíchově bydleli. Na Smíchově Milena absolvovala základní vzdělání a chodila tam i do rodinné školy. Když slavila desáté narozeniny, obsadili zemi němečtí vojáci. Za války chovala maminka ve sklepě husy a králíky, přilepšovali jim také příbuzní z venkova. V zimě 1945 Milenu totálně nasadili do Rupy Modřany, kde ve skladu vydávala dělníkům materiál. Zažila bombardování Prahy v únoru 1945, pražské povstání i osvobozování Rudou armádou. Po ukončení rodinné školy v roce 1946 nastoupila do Tatry Smíchov, kde pracovala až do roku 1955. V roce 1949 se provdala za Vladimíra Uhlíka, o šestadvacet let později se rozvedla, je bezdětná. Mezi lety 1955 – 1965 byla střídavě doma na nemocenské a v mezidobí pracovala ve smíchovské pobočce Zbrojovky Brno, na Ministerstvu stavebnictví a různých brigádách. Ačkoliv komunisty pohrdala a svůj názor jim dávala najevo, díky známému se jí v roce 1965 podařilo sehnat místo sekretářky na Ministerstvu zahraničí. V srpnu 1968 vycestovala s maminkou a manželem do Rakouska. Dva týdny po jejich návratu přijela do země okupační vojska. Na konci roku 1969 dala výpověď z Ministerstva zahraničí, od roku 1970 pak pracovala v podniku Inženýrské a průmyslové stavby v Praze. V listopadu 1989 se účastnila demonstrací na Letné. Po revoluci se snažila cestovat, dokud jí to zdraví dovolilo. V roce 2019 žila se svým přítelem v Praze na Vinohradech.