Alejandro Tur Valladares

* 1968  

  • „Byli to kouzelné časy, během kterých jsme se sice málem upracovali, ale na druhou stranu jsme každý okamžik prožívali s obrovskou intenzitou. (…) Tehdy jsme ještě nepoužívali internet, takže jsme museli posílat články faxem. Používali jsme přístroj v domě Guillerma Fariñase a musím říct, že to byl naprosto výjimečný zážitek. Poslat jeden článek totiž často znamenalo sedět u toho stroje celý den. Spojení se neustále přerušovalo a bylo tak nutné znovu a znovu opakovat celou operaci – operaci, která vyžadovala velkou přesnost a soustředění. Když to nakonec vyšlo a článek byl digitalizovaný, poslal se telefonní linkou. Dalším problémem bylo cestování. Museli jsme vstávat ve čtyři hodiny ráno a sednout na vlak, kterému trvalo tři hodiny, než dojel do Santa Clary. Ta byla přitom vzdálená pouhých 90 kilometrů. Navíc en vlak jen stěží držel pohromadě. Pro nás to byla ale nejvýhodnější možnost, protože lístek stál asi jedno a půl pesa. S tím, kolika penězi jsme disponovali, to byla naše nejlepší varianta dopravy. Bylo to extrémně únavné. Zároveň nás to ale i nabíjelo. Viděli jsme, že když se v provincii stalo něco, o čem jsme si mysleli, že by se o tom mělo vědět, tak se to díky nám k lidem opravdu doneslo. Kdybychom to nedělali, nikdo by nic nevěděl. Vědomí, že jsme se podíleli na něčem takovém, pro nás bylo obrovským zadostiučiněním.“

  • „Celý život bydlím ve stejné čtvrti. Lidé mě znají od narození. Proto ať už by kdokoliv řekl cokoliv, čím byl chtěl nějak překroutit pravdu o mé osobě, lidé by tomu nevěřili. Všichni dobře vědí, co jsem zač, jak se chovám, a z jaké pocházím rodiny. Takže tyhle hry na mě neplatí. I přesto se ale agenti Státní bezpečnosti pokoušeli dostat mě rozličnými způsoby do situací, ve kterých bych nevypadal dobře. A byli u toho opravdu velmi nápadití. Jednoho dne mi poslali domů transvestitu. Přišel ke mně… a já jsem zvyklý, že za mnou chodí všelijací lidé. Přicházejí mi vyprávět různé své příběhy, a co se stalo lidem z jejich okolí. Mluví o tom, co se kde stalo a podobně. Naslouchám všem, kteří mají co říct. Občas se někdo přišel i poradit, co má dělat, když měl pocit, že jsou mu upírána práva. Tenhle chlapec přišel celý nervózní a zpocený. Pomyslel jsem si: ‚Přijde mi podat nějaké takové svědectví.‘ Seděli jsme naproti sobě několik minut. Potom jsem mu nabídnul sklenici vody a zeptal jsem se ho, proč přišel. Vykoktal ze sebe: ‚Víš, ty jsi mi nic neudělal, takže já ti to nemůžu udělat.‘ Tak mu říkám: ‚Ale o čem to mluvíš, chlapče?‘ A on na to: ‚Přišel jsem z policejní stanice. Jeden strážník mi řekl, že když půjdu k tobě domů a potom udělám skandál z toho, že jsme spolu něco měli, tak mě zprostí všech obvinění.‘ Naštěstí tam byla moje manželka a slyšela to taky jedna sousedka, co u nás zrovna byla na návštěvě. Řekl jsem tomu chlapci: ‚Podívej, můžeš být v klidu. Tohle je taktika, kterou používají běžně. Poplácal jsem ho po zádech, abych ho povzbudil a on vyděšeně odešel. Později jsem se dozvěděl, že ho zavřeli, protože nesplnil zadání úkolu.“

  • „Můj tatínek měl v naší čtvrti spoustu přátel a stalo se zvykem, že se všichni scházeli na rohu našeho domu a probírali tam to, co se nám doneslo z aktuálního dění ve východní Evropě. Pamatuju si, že jsme tomu pobaveně říkali ‚Třaskavé nároží‘, protože se tam vedly opravdu velmi vyhrocené debaty. Chodil tak jeden takový Ricardo, říkali jsme mu Tlouštík. Byl to bojovník z pohoří Escambray, blázen do komunismu, ale zároveň moc dobrý člověk. Jinak řečeno, když jste si odmysleli jeho názory, které obhajoval s horlivostí hraničící s idiotstvím, zůstal vám velmi šlechetný člověk. Když potom tyhle hádky a debaty dospěly ke konci, zakopala se válečná sekyra a nad vším zavládlo bratrství. Přátelství stálo nad veškerými rozepřemi. (…) Všechny ty debaty a diskuze, kterých jsem se účastnil, všechna rádiová vysílání, která jsem vyslechnul, moje zkušenost z 80. let a exodus z přístavu Mariel, literatura, kterou jsem studoval… to všechno dohromady ve mně vzbudilo můj aktivismus. Zrodil se Alejandro jakožto odpůrce vlády a člověk, který se na okolní dění díval se značnou nespokojeností.“

  • „V roce 1980 odešlo 125 tisíc Kubánců přes přístav Mariel. Tehdy se stalo něco, co mě velmi zasáhlo a do velké míry zapříčinilo, že se ze mě stal politický aktivista. Moje teta z otcovy strany se rozhodla utéct z Kuby společně se zbytkem své rodiny, což mělo za následek veřejné lynče, které jsou jedním ze symbolů castrismu. Prožíval jsem to v době, kdy jsem se léčil s rakovinou. Byl jsem nejen fyzicky, ale i emočně velice oslabený a tyto okolnosti to všechno ještě více prohlubovaly a zhoršovaly můj stav. Byl jsem svědkem toho, jak mlátili členy mé rodiny. Na dům mé tety se chodilo hromadně házet kamení, dokud nebyl úplně zničený. Tehdy jsem viděl poprvé v životě plakat svého otce. Snažil se jim přinést nějaké jídlo. Už tři dny byli totiž v obležení těmi hordami, které sváželi před dům, aby provolávali, že rodina mé tety jsou kontrarevolucionáři, a aby je napadali. Když se tam otec vydal s košíkem jídla, nenechali ho projít. Vydal se proto na policejní stanici, aby mu nějakým způsobem pomohli. Jenže oni ho také odmítli. Vzpomínám si, že otec tehdy s pláčem přišel domů a zahodil ten košík s jídlem. Viděl jsem, že byl úplně zdrcený. Nikdy předtím jsem ho v takovém stavu nezažil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cuba, 23.10.2021

    (audio)
    délka: 01:09:01
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když si uvědomili, že mě nezastraší, jejich nasazení začalo opadat…

Tur Valladares Alejandro, 2021
Tur Valladares Alejandro, 2021
zdroj: Post Bellum

Alejandro Tur Valladares se narodil 1. prosince 1968 ve městě Cienfuegos jako druhé dítě do rodiny účetního a švadleny. Stejně jako většina Kubánců, i jeho rodiče sváděli neustálý boj s nedostatkem peněz. Přestože všichni dohromady obývali jedinou místnost domku se střechou vyrobenou z vlnitého plechu, otec i matka se za každých okolností snažili vytvořit láskyplné prostředí, ve kterém děti vyrůstaly relativně spokojeně. To se ale změnilo, když Alejandro onemocněl rakovinou. Bylo mu sotva jedenáct let a už musel začít dojíždět na léčení do specializované kliniky v Havaně. Jeho otec tehdy platil cesty do hlavního města prostřednictvím sbírky, kterou každý měsíc pořádali jeho kolegové z práce. Kvůli závažnosti celé situace musel Alejandro strávit několik let doma, kde především na lůžku trávil dlouhé chvíle četbou nejprve klasických autorů, a později studoval dějiny, psychologii a filozofická díla. Tímto způsobem se u něj rozvinul smysl pro svobodu a demokracii, který v něm živil také jeho otec, a který nadále umocňovaly debaty příbuzných a vysílání zahraničních rádiových stanic, které doma poslouchal. Kromě toho, jedna z jeho tetiček chtěla v roce 1980 emigrovat přes přístav Mariel, což mělo za následek veřejné lynče této části rodiny, jichž si byl mladý Alejandro dobře vědomý. Veškeré tyto zkušenosti a okolnosti vyústily v jeho první kontakty s kubánskou opozicí. Stýkal se například se členy Kubánského výboru pro lidská práva a později aktivně pracoval v rámci Projektu Varela vedeném Oswaldem Payá. Poznal také Guillerma Fariñase a začal pracovat jako nezávislý novinář v jeho tiskové agentuře Cubanacán Press. Publikované články o porušování lidských práv v regionu nemohly ujít pozornosti agentů Státní bezpečnosti, kteří mu zakazovali opouštět bydliště a cestovat po okolí nebo se mu pokoušeli zabránit v inkasování peněz za jeho články. Poté, co získal zkušenosti s tím, jak funguje tisková agentura, založil ve městě Cienfuegos svou vlastní. Pojmenoval ji Jagua Press a řídil asi deset novinářů. Kvůli své novinářské činnosti je často obětí policejní šikany a zabavování nejen novinářského vybavení, ale i svého osobního majetku.