Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alejandro Tur Valladares (* 1968)

• nació el 1 de diciembre de 1968 en Cienfuegos en una familia pobre

• a los diez años contrajo cáncer y tuvo que someterse al tratamiento en La Habana

• debido a su enfermedad faltó mucho en la escuela y empezó a leer sin cesar

• como adolescente presenció actos de repudio contra los miembros de su familia

• influenciado por su padre, literatura y programas de radio extranjeros se inclinó hacia la oposición al régimen cubano. Participó activamente en el Proyecto Varela

• trabajó como periodista independiente en la agencia de prensa Cubanacán Press de Guillermo Fariñas y fundó la primera agencia de prensa en Cienfuegos

• se centra sobre todo en las violaciones de Derechos Humanos en su provincia

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

“La gente del barrio me conocía y sabía bien quién era yo,” explica Alejandro Tur Valladares, periodista cubano nacido el 1 de diciembre de 1968 en la ciudad de Cienfuegos, capital de la provincia que lleva el mismo nombre y uno de los puertos principales del país en la costa caribeña la simple razón por la cual el aparato represivo nunca puso contra él con ningún tipo de campañas de desprestigio...

No rendirse jamás

Alejandro fue el segundo de los tres hijos del matrimonio de un contador y una costurera. “Mi infancia era similar a la del cubano promedio, siempre codeada de carencia, de vicisitudes,“ dice y resalta que a pesar de la escasez de los recursos económicos, los padres trataban de garantizarles a los hijos todo los necesario y siempre han sido muy cariñosos. “De hecho, vivimos prácticamente a dos cuadras de mi residencia actual, en una casa bien pequeña con techo de zinc. Estábamos todos en una misma habitación, con un baño sin ningún tipo de las más elementales condiciones,” describe el medio en el que creció. Entrando a los once años vino un cambio abrupto que impactó notablemente no solo a su niñez, sino a toda su vida hasta el día de hoy. Concluyendo el quinto grado Alejandro contrajo cáncer. Desde entonces había que viajar a La Habana para consultar a los médicos y quedarse siempre durante un período de tiempo en el hospital especializado. “Para poder hacerlo, mi padre tenía que contar con la solidaridad de sus compañeros del trabajo que hacían recolectas y le daban dinero cada mes.” Estando ya con el tratamiento, en un mal estado de salud y también síquicamente débil, tuvo que presenciar los actos de repudio en contra de los miembros de su familia debido a la intención de salir de Cuba por el puerto de Mariel[1] de una de sus tías paternas. “Vi como apaleaban a mis familiares, como apedreaban la casa. Literalmente la destruyeron. Fue la primera vez que vi llorar a mi padre cuando intentó pasarles comida, porque llevaron tres días sitiados por esta turba. No le permitieron entrar. Se dirigió a la policía para que le ofrecieran algún tipo de protección y aquellos se negaron. Mi padre regresó a casa llorando desconsolado. Fue la primera vez que lo vi en estas condiciones,” cuenta. Como no podía asistir a las clases, tenía que estudiar en la casa, en su cama, a donde los profesores le llevaban las pruebas. El resto del tiempo estaba leyendo. “Desde el punto de vista de valores contribuyó muchísimo. Me interesé por los clásicos de la literatura y posteriormente incluso por temas mucho más serios de corte filosófico que fueron dando molde a mi personalidad,” comenta y resalta también el ejemplo de su padre quien era un autodidacta muy inteligente y capaz de hablar de diversos asuntos de la vida política y social. A causa de sus reiteradas fracturas complejas no podía continuar con los estudios universitarios. “Mis huesos estaban muy dañados y los procesos de sanar demoraban un triple en comparación con cualquier otro,” explica. Sin embargo, siempre buscaba otras maneras de ampliar sus perspectivas y así llegó a ser miembro de varias sociedades filosóficas dentro de las cuales podía escuchar a los profesores universitarios y más tarde dar conferencias con lo que iba perdiendo el miedo de hablar delante de una audiencia. Le interesaba también la historia y psicología. “Por cierto, de alguna manera el periodismo engloba a estas tres materias,” explica cómo llegó al oficio al que se dedica hasta el día de hoy. Dentro de literatura que podía leer destaca por ejemplo la filosofía griega que le impregnó de un sentido pro democrático a pesar de la censura que limitaba el acceso a este tipo de ideas. Según cuenta, el escenario cambió un poco durante los años noventa. Con la caída de la Unión Soviética[2] alteró la línea editorial y la narrativa de algunas entrevistas disponibles y se empezaron a publicar por ejemplo unos pocos artículos sobre los crímenes del régimen estalinista. “Pudimos conocer también algo de los desastres relacionados con el programa cósmico soviético y otros aspectos de lo imperfecto que era este experimento,” cuenta. En sus opiniones sobre el régimen influía también su padre. Durante su infancia escuchaba las conversaciones entre él y su abuelo sobre la política. Menciona por ejemplo las charlas sobre el régimen soviético y el maoismo. Acabadas estas discusiones, muchas veces el padre le decía a Alejandro que hubiera sido mejor no hablar públicamente sobre lo que había escuchado. Con el pasar del tiempo se empezaron a escuchar las emisoras de radio estadounidenses que transmitían programas para los cubanos en la isla[3]. “Había veces que mi papá se pegaba la radio al oído de manera que temía que fuera a introducir la radio al oído de tan apretado que lo tenía. Los programas estaban acompañados de análisis y de noticieros que reflejaban la realidad de forma crítica. Después, cuando yo iba a la calle, compartía estas informaciones con amigos. También se hizo un hábito sentarse en la esquina de nuestra casa a conversar lo último que estaba aconteciendo. Se suscitaban debates apasionados, pero la amistad prevalecía de todo.“ Todas estas discusiones que oía y en las que participaba, toda la información alternativa que recibía a través de las emisoras estadounidenses, la experiencia con los actos de repudio después de Mariel, la literatura que poco a poco fue asumiendo, todo eso le iba convirtiendo naturalmente en un opositor del régimen cubano.

Por cada acción…

Ya a los 16 años intentó acercarse al Comité Cubano Pro Derechos Humanos[4] fundado por el ex preso político Ricardo Bofill[5], en aquel entonces ya en emigración en Estados Unidos. Sin embargo, según sus propias palabras, las maneras mediante las cuales se pretendía a llegar a ciertos objetivos dentro de esta organización no correspondían con su idealismo romántico y al final decidió tomar distancia. “Después me di cuenta de que la vida es mucho más compleja y a veces te lleva a aceptar incluso cosas con las cuales no estás de acuerdo, pero que consideras que es la forma más aceptada de llegar a determinado objetivo. En aquel entonces yo no lo entendía. Sin embargo, no se trataba solo de mi inmadurez. Había cosas que eran fuertes y que rompían con el grupo de valores en los cuales aún hoy creo firmemente,” insinúa y se niega a contar más detalles. Lo que sí se ganó su apoyo absoluto fue el Proyecto Varela[6] de Oswaldo Payá[7]. “Era la primera vez que los líderes ciudadanos decidieron romper con el miedo basándose en las más mínimas posibilidades que en este sentido les daba la constitución cubana,” dice. Tanto como otros simpatizantes del Proyecto Varela, también Alejandro se fue a la calle y tocando puertas recogía firmas. “Para mi sorpresa, la acogida fue extraordinaria. Recogí cientos de firmas y eso me dio una satisfacción tremenda. El Proyecto Varela obligó al poder por primera vez estar a la defensiva, a llevar a los ciudadanos a una votación absurda que la gente no sabía ni por qué estaba votando. Entonces empezó mi activismo político,” sostiene. Motivado por las acciones de algunos de sus amigos y miembros de la oposición al régimen cubano decidió sumergirse en el mundo del naciente periodismo independiente. Conoció a Guillermo Fariñas[8], cuya casa en Santa Clara acogía la agencia Cubanacán Press, la primera agencia de prensa en la parte central de Cuba. “Me hicieron algunas pruebas, cursos de formación y me acogieron. Eso me permitió mandar mis primeros trabajos a Cubanet[9] que ya entonces funcionaba. Fue una etapa mágica. Pasamos muchísimo trabajo, pero lo vivimos con una intensidad increíble,” recuerda. Como todavía no había Internet en Cuba, había que mandar las notas por el fax. “Esto era toda una experiencia mística. Había veces que tenías que estar el día entero frente a aquel aparato porque constantemente se iba cayendo la transmisión y tenías que repetir la operación,” cuenta sonriendo. Otro obstáculo que había que superar era la distancia y la precariedad del transporte público. “Teníamos que levantarnos a las cuatro de la mañana, tomar tren que se demoraba tres horas a pesar de que Santa Clara está apenas a 90 kilómetros.” Sin embargo, todas estas complicaciones fueron compensadas por los momentos cuando vieron que algo que pasó en la provincia y tenía un valor informativo salía en los medios de comunicación.

…hay una reacción

Aparte de la sensación de alegría y orgullo, la actividad en el campo del periodismo independiente trajo también la visibilidad ante el aparato represivo. Los ataques de carácter variado empezaron a aparecer justo después de la publicación de los primeros artículos que informaban sobre temas no convenientes para el régimen. La primera vez que Alejandro tuvo contacto directo con un agente de la Seguridad del Estado fue en una de estas madrugadas cuando salía rumbo a Santa Clara. “Saliendo de la casa a las cuatro de la mañana se aproximan dos agentes y me notifican que no podía viajar, que tenía prohibición de salir de la casa,“ cuenta. Desde entonces tenía que empezar a hacer unas maniobras evasivas, como salir uno o dos días antes, buscar un viaje o medio de transporte alternativo etc. Por estas razones y sobre todo debido a unos cambios en la política de la agencia de Villa Clara, Alejandro fundó su propia agencia Jagua Press en Cienfuegos, en al que trabajaban más o menos diez periodistas que se centraban en las violaciones de los Derechos Humanos en la provincia de Cienfuegos. Mientras tanto, las autoridades seguían en sus intentos de hacer la vida de los periodistas lo más complicada posible. Se ponían a vigilar en las afueras del banco cuando le llegaba el dinero por sus artículos y notas. Otra de las maneras de incomodarle fue lo que Alejandro llama de “asesinato moral”. “Eso consiste en tratar de desprestigiarte en tu comunidad, en tu barrio. Utilizan todo tipo de recursos desde verdades, medias verdades, hasta abiertas mentiras. Tú eres una gente que bebe con frecuencia, entonces dicen que eres un alcohólico y que maltratas a la familia. Si te gusta tener relaciones informales, dicen que eres un tipo que utiliza prácticas sexuales aberrantes…,” explica. En el caso de Alejandro esto no funcionaba muy bien, ya que los agentes no encontraban nada que hubieran podido utilizar contra él. “La gente del barrio me conocía y sabía bien quién era yo.” Por eso los agentes intentaban crear situaciones medio absurdas para poder desprestigiarle en los ojos de sus vecinos. Menciona por ejemplo como le mandaron a la casa a un travesti con las instrucciones de posteriormente testimoniar sobre la relación sexual que supuestamente debería haber mantenido con Alejandro. A pesar de todos los intentos de calumniarle y de las violaciones de sus derechos fundamentales, como las restricciones del movimiento, Alejandro resalta que en su caso, las autoridades nunca recurrieron al uso de violencia directa.  Sufrió varias veces registros domiciliarios. “Generalmente venían buscando las herramientas de trabajo como computadoras, cámaras etc. … Pero no solo eso, de vez en cuando se llevaban cosas que no tenían nada que ver, las pertenencias personales de la familia que nunca más se recuperaban. Esto generalmente era acompañado por actos de repudio. Traían a decenas de personas que no me conocían y venían a gritar enfrente de mi casa.” Para demostrar a estas turbas que no les tenía miedo, dejaba siempre abiertas todas las puertas y ventanas. “Cuando la gente veía que yo salía a la calle en shorts, sin camisa, les quitaba la energía y el odio, hasta que se dieron cuenta de que este tipo de comportamiento no me va a quitar mi actitud.” En su opinión, el régimen cubano se encuentra en un momento crítico, lo que se demuestra por ejemplo en el Decreto Ley 35 que regula lo que se puede decir en las redes sociales. En lo que se refiere a la situación actual del periodismo independiente en Cuba, piensa que es un esfuerzo noble que se va perfeccionando, pero que al mismo tiempo sigue teniendo sus límites y en muchas ocasiones todavía le falta profesionalismo.

 

[1] El éxodo del Mariel fue un movimiento en masa de cubanos, quienes partieron del puerto Mariel, en Cuba, hacia los Estados Unidos entre el 15 de abril de 1980 y el 31 de octubre de 1980. Según datos recopilados salieron más de 125 mil cubanos, incluidos varios delincuentes que fueron mandados a Estados Unidos intencionalmente por el Gobierno cubano.  

[2] La Unión Soviética se derrumbó y fue disuelta formalmente el 26 de diciembre de 1991.

[3] En 1983 empezó a emitir la Radio Martí financiada por el Gobierno estadounidense.

[4] La principal organización cubana de derechos humanos fue fundada en 1976 y se basó en la Declaración Universal de Derechos Humanos para concienciar sobre este tema a la población, recopilar denuncias de violaciones de derechos humanos en Cuba y divulgarlas a medios e instituciones internacionales.

[5] Ricardo Bofill fue encarcelado en varias oportunidades, la primera en 1968, cuando fue condenado a 12 años por el delito de distribuir „propaganda enemiga“.En 1983 fue condenado a 18 años de cárcel, pero fue liberado dos años después por problemas de salud y pidió refugio en la Embajada de Francia en La Habana. En 1988 salió de Cuba hacia la entonces República Federal de Alemania, luego estuvo en España y finalmente se estableció en Estados Unidos. Murió en 2019 en EE.UU.

[6] El Proyecto Varela fue un proyecto de ley ideado y dirigido por el activista político cubano Oswaldo Payá en 1998, que abogaba por reformas políticas en Cuba a favor de mayores libertades individuales. El Proyecto Varela se difunde como basado en el artículo 88 de la constitución cubana de 1992, que permite a los ciudadanos proponer leyes si 10 000 electores registrados presentan sus firmas a favor de la propuesta. El Gobierno dijo que no se cumplió con las exigencias legales y rechazó el proyecto.

[7] Oswaldo Payá Sardiñas (1952 - 2012) fue un activista político cubano, líder de la oposición política al gobierno cubano y candidato oficial al Premio Nobel de la Paz 2011, 2010, 2008, 2003 y 2002. El 22 de julio de 2012 Oswaldo Payá falleció luego de que su automóvil se estrellara mientras viajaba en la provincia cubana de Granma en circunstancias no completamente aclaradas.

[8] Guillermo Fariñas, nacido en 1962, es un dirigente político y periodista cubano.​ Es uno de los disidentes cubanos más conocidos mediáticamente, al haber protagonizado hasta veintitrés huelgas de hambre en protesta contra el gobierno de Fidel Castro primero y posteriormente de Raúl Castro, durante los que ha sido encarcelado tres veces, cumpliendo un total de 14 años y 2 meses en prisión.

[9] Medio digital fundado en 1994.

 

Česká verze:

“Lidé z mé čtvrti mě dobře znali. Věděli, co jsem za člověka,” vysvětluje Alejandro Tur Valladares proč na něj byli kubánští agenti Státní bezpečnosti s všemožnými pokusy očernit ho v očích veřejnosti pokaždé krátcí…

Nikdy to nevzdávej

Alejandro se narodil 1. prosince 1968 ve městě Cienfuegos, správním centru stejnojmenné provincie a jednom z nejdůležitějších přístavů na karibském pobřeží Kuby. Je v pořadí druhým ze tří dětí účetního a švadleny. „Moje dětství se neslo v podobném duchu, jako tomu bylo u většiny průměrných Kubánců narozených v tomto období. Bylo plné nedostatku a všelijakých zvratů,“ říká a ihned dodává, že navzdory obtížné ekonomické situaci rodiny se otec s matkou vždy snažili zajistit dětem všechno, co potřebovali a zahrnovali je láskou. „Vlastně jsme bydleli jen asi dva bloky od místa, kde žiju teď. Měli jsme malinkatý domek se střechou z vlnitého plechu. Všichni jsme byli v jedné místnosti. Kromě ní byl v domě jen záchod s umývárnou, která postrádala i to nejzákladnější vybavení,“ popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal.

Jeho život se obrátil naruby krátce poté, co nastoupil do páté třídy a oslavil jedenácté narozeniny. Alejandro onemocněl rakovinou, což výrazně ovlivnilo nejen další průběh dětství, ale i dospívání a vlastně celý život. Za léčbou musel cestovat do hlavního města Havany, kde pravidelně zůstával po delší časová období na specializované klinice. „Aby to vůbec bylo možné, musel se můj otec spoléhat na finanční pomoc jeho kolegů z práce, kteří na mě každý měsíc udělali sbírku a vybrané peníze mu předali.“ V těžkých momentech, kdy se potýkal se zákeřnou nemocí a trpěl jak po fyzické, tak po psychické stránce, musel navíc sledovat nevraživost sousedů, kteří útočili na členy jeho rodiny kvůli tomu, že jedna z jeho tetiček se rozhodla opustit Kubu během exodu z přístavu Mariel[1]. „Díval jsem se na to, jak mlátili mé příbuzné, jak jim házeli kameny do oken a zničili celý dům. V těch chvílích jsem viděl poprvé v životě plakat svého otce. Jednoho dne se pokusil donést nějaké jídlo příbuzným, jejichž dům byl v obležení těchto hord už několik dní. Nenechali ho projít. Odebral se tedy na policii, aby tam požádal o pomoc, ale odmítli ho. Vrátil se domů a bez ustání plakal. Nikdy předtím jsem ho v takovém stavu neviděl,“ vypráví. Jelikož se nemohl přímo účastnit výuky, musel studovat doma na lůžku, kam mu učitelé nosili písemky. Zbytek času trávil četbou. „Dnes to hodnotím tak, že mi to v mnohém prospělo. Začal jsem se zajímat o světovou literaturu a později jsem sáhl po složitějších knihách o filozofii. Ty jednoznačně formovaly mou osobnost,“ říká a zdůrazňuje také pozitivní vzor, kterým pro něho byl jeho otec. On sám byl totiž samouk, schopný diskutovat o rozličných politických a celospolečenských tématech. Alejandro kvůli své nemoci trpěl častými zlomeninami a nemohl tak nastoupit na univerzitu. „Moje kosti byly velmi slabé. Pokaždé, když se zlomily, jejich srůstání trvalo třikrát déle, než je obvyklé,“ vysvětluje. I přes překážky nikdy nepřestal hledat způsoby, jak si rozšířit obzory. Stal se členem různých filozofických spolků, v rámci kterých se mohl účastnit přednášek univerzitních profesorů. Po nějakém čase začal dokonce sám přednášet. Zajímal se především o dějiny a psychologii. „Literatura, dějiny a psychologie… to všechno jsou věci, které se spojují v novinařině,“ vysvětluje, jak se přirozeně dostal k profesi, které se věnuje dodnes. Z veškeré četby zdůrazňuje například vliv antické řecké filozofie, která ho vedla k demokratickému smýšlení i přesto, že kvůli cenzuře byl na Kubě přístup k takovým myšlenkám značně omezený. To se podle jeho vlastních slov začalo mírně měnit v průběhu 90. let. Zhroucení Sovětského svazu[2] mělo za důsledek změny v obsahu některých časopisů, které byly na Kubě dostupné. Začaly se objevovat například články o zločinech stalinismu. „Kromě toho jsme se dozvídali také o katastrofách, které provázely sovětský vesmírný program a o dalších aspektech režimu, které dokazovaly jeho nedokonalost,“ vypráví. Velký vliv na Alejandrovo smýšlení měl i jeho otec, který se pravidelně setkával s dědečkem, a společně debatovali o politice. Alejandro poslouchal jejich rozhovory, které se točily například kolem povahy sovětského a čínského komunistického režimu. Po skončení debaty se často stávalo, že tatínek mladého Alejandra upozorňoval, aby o obsahu rozhovorů nemluvil nikde na veřejnosti. V polovině 80. let začalo navíc vysílat Radio Martí[3], které se stalo alternativním zdrojem informací pro mnohé Kubánce. „Vzpomínám si, že v některých chvílích si otec natlačil rádio na ucho takovým způsobem, že to skoro vypadalo, že si ho celé nacpe do hlavy. Program byl doprovázen různými analýzami a zprávami, které hodnotily dění na Kubě kritickým okem. Když jsem pak šel ven mezi své vrstevníky, bavili jsme se o tom a sdíleli jsme informace. Také se stalo zvykem sednout si na rohu našeho domu a povídat si o politice. Občas to byly velmi plamenné diskuze.“ Všechny tyto hovory, které vyslechnul nebo se jich sám účastnil, informace, které získával z amerických rádiových stanic, zkušenosti, které měl s útoky na členy své rodiny, a literatura, kterou četl, se podepsaly na tom, že z Alejandra se stal postupem času přirozenou cestou kritik kubánského režimu.     

Akce…

Už ve svých šestnácti letech se pokoušel zapojit do činnosti Kubánského výboru pro ochranu lidských práv (Comité Cubano Pro Derechos Humanos[4]), kterou založil bývalý politický vězeň Ricardo Bofill[5], v té době už v exilu ve Spojených státech amerických. Nicméně, podle svých slov se mu příčily některé postupy, které tato organizace využívala k prosazování svých cílů a způsob jejího fungování v té době narážel na Alejandrův romantický idealismus. Z toho důvodu se nakonec rozhodl výbor opustit. „Po nějakém čase jsem přišel na to, že některé životní situace jsou velmi složité a vyžadují, aby člověk občas postupoval i proti svému přesvědčení, pokud chce dosáhnout nějakého cíle. To jsem si předtím ještě neuvědomoval. Nicméně, nebyla to jediná příčina mého rozčarování. Byly tam i věci, se kterými bych nesouhlasil ani dnes, protože stále naráží na můj hodnotový systém,“ naznačuje, s čím se tehdy potýkal, aniž by ale řekl cokoliv konkrétního. Jeho naprostou podporu měl naopak tzv. Projekt Varela[6] později za nevyjasněných okolností zemřelého disidenta Oswalda Payá[7]. „To bylo poprvé, kdy se občanští lídři rozhodli překonat strach a na základě těch nejpitvornějších možností, které jim dávala ústava, se postavili režimu,“ říká. Stejně jako další podporovatelé tohoto projektu, i Alejandro se vydal do ulic, aby sbíral podpisy. „K mému překvapení se mi dostávalo velmi vřelého přijetí. Sesbíral jsem stovky podpisů, což mi udělalo obrovskou radost. Projektu Varela se podařilo poprvé zahnat představitelé státní moci do defenzívy. Ti potom vyhlásili absurdní referendum, ve kterém lidé volili, aniž by věděli, o co se jedná. V té době jsem se začal naplno věnovat politickému aktivismu,“ popisuje. Motivovaný činností některých svých kolegů, přátel a známých, se rozhodl naplno věnovat nezávislé novinařině, která se na Kubě rodila. Seznámil se s Guillermem Fariñasem[8], v jehož domě ve městě Santa Clara sídlila tisková agentura Cubanacán Press, vůbec první taková v centrální části ostrova. „Vyzkoušeli mě, absolvoval jsem nějaké novinářské kurzy a přijali mě mezi sebe. Díky tomu jsem mohl začít posílat své první články a reportáže na Cubanet[9], který v té době už fungoval. Bylo to pro mě kouzelné období. Museli jsme hodně makat, ale na druhou stranu jsme v tom byli úplně ponoření,“ vzpomíná. Jelikož na Kubě v té době ještě nefungoval internet, bylo nutné všechno řešit přes spojení faxem. „To byly naprosto neuvěřitelné časy. Někdy jsme u těch strojů museli trávit celý den, protože spojení neustále padalo a muselo se to celé dělat od začátku,“ říká pobaveně. Další překážku, kterou bylo třeba překonávat, představovala vzdálenost mezi jednotlivými kubánskými městy a tristní stav veřejné dopravy. „Museli jsme vstávat ve čtyři hodiny ráno a nastoupit na vlak, který jel do Santa Clary tři hodiny. Ze Cienfuegosu je to přitom 90 kilometrů.“ Veškeré komplikace ale nebyly nic proti tomu, jak dobrý pocit se Alejandra zmocňoval, když viděl, že v jeho provincii se pracovalo na tom, aby důležité příběhy s informační hodnotou dostávaly prostor v médiích.

… a reakce

Kromě radosti a pocitu hrdosti se ovšem jako důsledek nezávislé novinářské činnosti zákonitě začala dostavovat také zvýšená pozornost ze strany státních represivních složek. Útoky rozličné povahy se objevovaly nedlouho po zveřejnění prvních článků a reportáží, které obnažovaly povahu kubánského režimu. Poprvé se Alejandro střetl s agenty Státní bezpečnosti během jednoho časného rána, když vyrážel na cestu do Santa Clary. „U mého domu na mě čekali už ve čtyři hodiny ráno dva agenti, kteří mi přišli oznámit, že nikam nepojedu. Dostal jsem zákaz cestovat,“ vypráví. Od té doby se musel uchylovat k všelijakým úhybným manévrům, aby unikl pozornosti policie. Vyrážel o den nebo o dva dny dříve, než měl, a hledal alternativní způsoby přepravy. Kvůli těmto nepříjemnostem a také z důvodu změn v politice tiskové agentury v Santa Claře se nakonec rozhodl založit vlastní tiskovou agenturu Jagua Press ve městě Cienfuegos. V ní zaměstnával přibližně deset novinářů, kteří se zaměřovali zejména na porušování lidských práv v regionu. Státní aparát mezitím pokračoval v pokusech co nejvíce znepříjemnit Alejandrův život. Agenti se ho například pokoušeli odstřihnout od peněz, které získával ze zahraničí na činnost své agentury prostřednictvím bankovních převodů. Když se dozvěděli, že do banky dorazily peníze za jeho články, hlídkovali u dveří. Další ze způsobů nátlaku na novináře bylo jejich očerňování v očích veřejnosti. Alejandro tomu říká „společenská vražda“. „Spočívá to v poštvání komunity proti tobě. Používají při tom celou řadu informací, ať už pravdivých, různě překroucených nebo úplně vymyšlených. Když trávíš hodně času v barech, vykreslí tě jako alkoholika, který mlátí svoji rodinu. Když se rád pouštíš do nezávazných vztahů, udělají z tebe sexuálního devianta…“, vysvětluje. V jeho případě ale agenti těžko nacházeli cokoliv, co by proti němu mohli použít. „Lidé z mé čtvrti mě dobře znali a věděli, co jsem za člověka.“ Museli se tedy uchylovat k umělému vytváření situací, ve kterých by ho mohli z něčeho obvinit. Zmiňuje například příhodu s transvestitou, kterého poslali k němu domů s tím, že měl následně na policii nahlásit, že spolu měli sexuální styk. I přes veškeré tyto pokusy o jeho společenskou degradaci a omezení práva svobodného pohybu Alejandro zdůrazňuje, že proti němu nikdy nebylo použito fyzické násilí. Nicméně, několikrát se musel například podrobit domovní prohlídce. „Obecně u mě hledali nějaké novinářské vybavení, počítače, kamery a podobně. Nešlo ale jen o tyto věci. Někdy si toho odnesli mnohem více, různé osobní věci a majetek mé rodiny. Zabavené předměty jsme už nikdy nezískali zpět. Současně s tím probíhaly veřejné lynče. Shromáždili desítky lidí, které nám potom chodily pokřikovat před dům.“ Aby dokázal, že se nebojí, nechával záměrně otevřené dveře i okna. „Když ti lidé viděli, že jsem vylezl ven polonahý, jen v šortkách, jejich nasazení klesalo. Postupně si uvědomili, že tyhle věci mě nikterak neovlivní.“ Myslí si, že kubánský režim se v tuto chvíli nachází v kritickém stadiu, čemuž nasvědčuje například prosazení zákona č. 35 o tom, co se může a nesmí říkat na sociálních sítích. Pokud jde o současný stav kubánské nezávislé žurnalistiky, považuje její činnost za velmi prospěšnou a neustále se zdokonalující. To přesto, že má podle něj stále své limity a v některých okamžicích jí chybí profesionalita.

 

[1] Mezi 15. dubnem a 31. říjnem 1980 dala vláda Fidela Castra povolení k odplutí do USA všem Kubáncům, kteří by tak chtěli učinit. Během jedné z nejvýznamnějších emigračních vln z ostrova odešlo přibližně 125 tisíc lidí, včetně mnoha zločinců, kterých se kubánský režim tímto způsobem zbavil.

[2] Svaz sovětských socialistických republik zanikl 26. prosince 1991.

[3] Radio Martí začalo vysílat v roce 1985. Je financované z rozpočtu Spojených států amerických a vysílá ve španělštině. 

[4] Jedna z nejvýznamnějších kubánských lidskoprávních organizací byla založená v roce 1976. Zaměřovala se na osvětu mezi Kubánci a na shromažďování a zveřejňování informací o porušování lidských práv na Kubě.

[5] Ricardo Bofill byl několikrát vězněn Castrovým režimem. V roce 1983 byl odsouzen k 18 letům vězení. Po dvou letech byl propuštěn kvůli zdravotním problémům a později emigroval. Zemřel v roce 2019 v USA.

[6] Pokus o prosazení demokratických reforem založený na článku 88 kubánské ústavy, podle kterého je možné při sesbírání 10 tisíc podpisů navrhovat zákony. Iniciativa byla zneuznána a potlačena vládou. 

[7] Oswaldo Payá Sardiñas (1952 - 2021). Kubánský disident a otec novinářky Yoani Sánchez. Byl několikrát navrhován na Nobelovu cenu míru. Zemřel za nevyjasněných okolností při dopravní nehodě.

[8] Guillermo Fariñas (nar. 1962). Významný kubánský novinář a opoziční aktivista. Držitel Sacharovovy ceny za svobodu myšlení z roku 2012.

[9] Digitální médium založené v roce 1994.