Magdalena Toufarová

* 1924  

  • „Babička jim dala ten největší pokoj a bydlel tam pan Neumann, jeho manželka a jejich tři dcery. Helena, asi tak čtrnáctiletá, Lilly, desetiletá, a Alenka, té bylo pět roků. Bydleli u babičky až do odjezdu do Terezína. Alenka byla taková roztomilá, můj tatínek ji škádlil, když si hráli na zahradě. Kreslil jí na záda ‚X‘ a ona mu říkávala: ‚Pane Lánský, jestli mi uděláte na zádech kříž, tak já vás nevezmu do Terezína.‘ A pak se v Terezíně sešli… protože můj tatínek byl dost dlouho v Terezíně vězněný a Neumannovi tam ještě v té době byli. Kříž jí udělal, ale do Terezína se stejně dostal…A oni pak šli do transportu do Osvětimi, celá rodina Neumannova, včetně Alenky…“

  • „Denně stáli na appelplatzu… denně je tam nechali stát kolik hodin. Byla to hrůza… jednou v noci nás probudily rány, tak jsme se šli podívat. Oni házeli na nákladní auto vězně. Jako… že to tak řeknu… jako polena, byli zmrzlí. Tedy ztuhlí mrtvolně a ještě zmrzlí. Hrůza to tam byla… opravdu. A to jsme viděli denně, denně… oni žili mezi námi. A potom, když byl ten nálet, tak ti vězni utekli taky. Utíkali současně s námi do polí. A viděla jsem, jak vedli dva vězni jednoho SS strážce. Měl celý obličej zalitý krví a táhli ho mezi sebou… a já jsem si říkala, proč jste se ho ujali? Měli jste ho tam nechat.“

  • „Pak bylo pátýho května a to vyhnali Němce, co byli ubytovaní na šachtě Marie. Vlítli tam na ně březohorský chlapi. Jednoho německýho vojáka jsem viděla, že má rozbitou hlavu, a druhý ho podpíral a utíkali do lesů. Pak sbírali německý vojáky, ty, co se rozprchli… bylo to dost krutý… a sváželi je do příbramských kasáren. Asi se tam děly hrozný věci… Ale zajímavý bylo, že se nešli mstít ti, co trpěli, ale šli se mstít ti, co od nich za války nic nepocítili… účty si šli vyřizovat ti, kteří žádné neměli…“

  • „Pak přišel Karel Horák, to byl její mládenec, a říkal nám: ‚Dáša leží na revíru, je těžce raněná.‘ Tak jsme se šli na ni podívat. Ležela tam na zemi… nebyla raněná… měla roztržený plíce. U úst měla zaschlou krev, u uší, u nosních dírek. A tak jako pofňukávala… jako ptáček… tak slabounce jenom… a vtom zahoukali znovu… a nový nálet a znovu bomby…“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Příbram, 08.10.2018

    (audio)
    délka: 02:25:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Utíkala jsem, padla k zemi a zase utíkala. A modlila se

AMGP8187.JPG (historic)
Magdalena Toufarová
zdroj: archiv pamětnice a natáčení PN

Magdalena Toufarová, za svobodna Lánská, se narodila 16. července 1924 na Březových Horách (dnes součást Příbrami) v rodině živnostníků. Rodina Lánských vlastnila na Březových Horách tiskárnu. Její otec Josef Lánský spolu s bratrem a švagrem v ní během druhé světové války vyráběli protinacistické letáky. Za svou odbojovou činnost byli všichni tři zatčeni gestapem a vězněni. Josef Lánský na následky věznění v březnu 1945 v Lipsku zemřel. Po jeho zatčení se rodina setkala s projevy solidarity ze strany obyvatel Příbrami. Ale i oni sami se zachovali soucitně a odvážně, když v době nacistické perzekuce Židů ubytovali židovskou rodinu. Magdalena Toufarová odjela počátkem roku 1944 jako totálně nasazená do Německa. Pracovala v těsné blízkosti koncentračního tábora Dora a byla svědkyní nelidského chování nacistů vůči vězňům. Zažila masivní bombardování Německa na konci války a také nálet na Nordhausen, kde pracovala a během něhož zemřelo mnoho lidí z jejího okolí. Rozhodla se pak pro útěk a absolvovala strastiplnou cestu domů. Osvobozování Československa již prožila na Březových Horách, byla svědkyní příjezdu americké a Rudé armády, ale také vlasovců, kteří z Příbrami odjížděli na pomoc Praze. Současně ale zažila i kruté zacházení s německými vojáky na konci války. Byla dvakrát vdaná, má jednu nevlastní dceru. Žije v Příbrami.