Marianna Tomašovská

* 1947  

  • "Jsem četla někde, na víc místech, čili to je takový citát ne jenom jednoho člověka, že když budeš hledět být dobrým člověkem, tak si můžeš být jistý, že je o jednoho mizeru na světě méně. Takže to si myslím, že kdybychom si vzali za cíl, všichni, kdyby stovka lidí kolem mě... No nebylo by nám fajn?"

  • "A v září museli do lágru taky, s tím jako, že budou odsunuti. A v lágru se zjistilo, že oba moji rodiče dobře mluví česky, tak nemuseli hned do transportu, nechali si je jako tlumočníky."

  • "Tenkrát jsem tomu zdrhnutí, když se to tak řekne, byla nejblíž, tam jsem se opravdu rozhodovala, jestli pojedu příští týden zpátky, anebo jestli tam zůstanu. Ne, je to jiné prostředí, já jsem doma tady. Já jsem prostě česká Němka a hotovo."

  • „Jako děcko jsem běhala těma ulicema, tou Soukenickou, tam pamatuju domečky, kde bydleli Sagnerovi, kde bydlel ten Fabinger, kde bydleli další Němci. A někteří Němci, co byli odsunuti do lágru, ale nešli do Reichu, z lágru se vrátili, už nešli do svého, ale dostali taky nějaké jiné bydlení po Němcích. Já jako děcko jsem k nim chodívala. Zhusta. Takže si pamatuju ta okna se záclonkama a kytičky a zahrádky, to všechno bylo udržované. V době mého dětství to ještě nebylo zdevastované. A když jsem se vrátila potom za dvacet let, tak kudy jsem chodila, tudy jsem plakala, a hlavně jsem se toulala Černou stezkou tam dole, podle náhona, abych nebudila pohoršení mezi lidmi. Ale to jsem viděla, domy chátraly a těch cikánů tady všude co bylo, a neuklizeno. Ve srovnání s tím, co jsem si pamatovala z dětství, to byl pro mě ohromný šok, ale co se vztahů s lidmi týká, musím říct, že jsem fakt neměla problémy. Někdy jsem narazila na někoho, to se stávalo ještě nedávno, že jsem se například dostala na statek k lidem, o kterých jsem věděla, jak zacházeli s těmi původními majiteli. Jak tu selku zničili ve stáji a tak různě. Ta paní věděla, že to vím, tak na mě něco vykřikovali přes plot. Takže takové jemné nuance, občas jsem se toho dotkla, ale vždycky, když se něco takového semlelo, snažila jsem se z toho vycouvat. Proto jsem tady neměla žádné problémy s lidmi. Spousta lidí mě zná z optiky, kam jsem se později zase vrátila, mnoho rodin jsem tady obrejlila, potkávám je, zdravíme se. Nebylo žádné, jako že bych se tu cítila jako jiný živel, cizí element. Určitě nás Němců tady bylo víc. Řada těch lidí, kteří tady zůstali, co se snažili vyloženě asimilovat, se naklonili k tomu češství. A pak byla třeba doba v tom roce 1960–61, kdy třeba ředitel školy, nebo zástupce ředitele Trenčínský na mě ve škole činil tlak, že to je přece hloupost mít německou národnost, k čemu je mi to prý dobré. Že to je jednoduchá manipulace, když mi do těch papírů napíše, že jsem Češka. Nikdo na mně nepozná, že jsem Němka, ne? Na čele to napsané nemám. Já jsem mu ale řekla, že nemám důvod, proč to udělat. Jednou mám na rodném listě napsáno, že jsem Němka, tak jsem prostě Němka. Když jsem se narodila německým rodičům, jaký můžu mít důvod ze sebe dělat Češku.“

  • A tam ještě pobývalo několik neodsunutých Němců. A byli tam i tři nebo čtyři děti, kde jsme... Se doma mluvilo německy, a mezi sebou se taky mluvilo německy, s dětmi. Takže když jsem šla potom ve třiapadesátém do první třídy v Teplicích nad Metují, tak jsem díky sousedovi uměla česky pozdravit a poděkovat a eventuelně o něco požádat. Takže česky jsem prostě se učila až v průběhu první třídy.

  • „Do roku 1953 jsem proto vyrůstala v Teplicích nad Metují jako takový neoficiální obecní sirotek, protože mi zemřela maminka, když mi byly dva roky, necelé... A můj táta se v téhle situaci dal na pití. Invalida, na pití se dal, a dvě děti, navíc Němec, úplně bezprizorní. A do dětského domova to bylo škoda peněz, za mě, za fašistický dítě. Nikdo neměl zájem živit Němku v dětském domově. Jako dítě, když jsem to prožívala, jsem jenom kulila oči. Protože se třeba stalo, že nějaká kamarádka si mě vzala domů, hrály jsme si a spaly jsme spolu v posteli. A pak přišel její otec, kolik bylo, to už nevím, ale už byla tma. Když zjistil, že já jsem s jeho dcerou v posteli, řval, že to teda nejde a že nějakýho fašistickýho haranta živit nebudou. Tak mě prostě vzal za flígr a musela jsem ven. A tak jsem stála před barákem a nevěděla jsem, která bije. To jsou věci, které asi člověk dneska zná spíš z kina. Ale víte, když to jako dospělý člověk vidíte nebo o tom slyšíte vyprávět, jak se s těmi dětmi zachází, rve vám to srdce. Ale to dítě, kterého se to bezprostředně týká, to prožívá jinak. Já nevím, jestli jsem v takových chvílích byla v šoku, nevím, ale prostě jsem to neprožívala jako krutosti. Když mě třeba honili a hrozili mi, že mě utopěj v Metuji, a já nevím, co udělaj, tak jsem se vždycky někde schovala a čekala jsem, až to přejde. Ale že bych se třásla strachem, to nemůžu říct. Až potom později jsem si poplakala. A ptala jsem se sama sebe, jak může člověk člověku provádět takové krutosti. Jindy, v Teplicích je takový statek na vršíčku, já jsem si tam hrála s dětmi. Ony měly plechovou koloběžku a já jsem se taky chtěla svézt, a tak jsme se nejspíš o tu koloběžku tahaly. A vzpomínám si, že mě pak paní Palancová, maminka jednoho z těch dětí, postavila na tu koloběžku, držela mně ruce na těch řídítkách, srovnala mi nohy na tu kovovou lajsničku a pustila mě z toho kopce dolů. No samozřejmě, že jsem se vybourala, vymlátila jsem se tam o kameny a skály, kterých tam bylo dost. Až mnohem později mi došlo, že to udělala vyloženě s úmyslem, aby se mi něco stalo…“

  • No, co se týká mých vrstevníků, tak tam jako nějaké napjaté vztahy se vyskytly jedině, když se třeba ve škole, pak už v šesté, sedmé, osmé třídě a dál, bral dějepis a přišla řeč na ty zlé Němce, no tak se skoro celá třída na mě úkosem dívala.

  • „Já jsem rozená Rathnerová. Mého otce rodina a ta větev, ta se počítá echt německy. Přes všechny peripetie na papírech mám, že jsem německé národnosti. Kdežto ten můj strýc si vzal paní Kleinerovu, to je taky echt německý jméno, ale oni se počítali za Čechy. A tím pádem můj bratranec je Čech, české národnosti. To je tak namixováno, že když někdo o sobě tvrdí, já jsem Němec, tak neví, co říká, protože i v mém rodě existují tady – já nevím – Prokopovi, to není Němec; Žid, Kvasnička, to jsou už Češi. Čili ta česká a německá krev je tady naprosto namixovaná.“

  • „Babička s dědou, kteří byli po válce odsunuti, nebyli zrovna chudí, byli to kováři. Nechali do Bučnice, do té chaloupky, kde já jsem se narodila, mým rodičům udělat ložnici na míru, s pérovými matracemi. Když se potom, jak se skončil odsun, naši mohli vrátit do té chaloupky, kterou nikdo neosídlil, protože byla zastrčená u lesa, bylo samozřejmě vše cenné pryč. A ta ložnice byla taky pryč. Táta potom jako invalida nemohl dělat svoje řemeslo, a tak v Teplicích vozil pazdeří, jsou to hnědé piliny, zbytky ze lnu, kterými se tehdy topilo. Tak táta rozvážel to pazdeří. Jednou takhle vešel do domu a volal: ‚Jsem tady, vezu vám pazdeří.‘ Nikdo tam nebyl, tak prošel pár místností a najednou přišel do pokoje a vidí svoji ložnici. A v tu chvíli přišla paní, která tam bydlela a která dobře věděla, kdo je. Takže věděla, že on ví. No, tak bylo taky chvíli zle. No samozřejmě, kdyby se otec stavěl na zadní a vystrkoval rohy, tak vzniklo nepřátelství, a to by se táhlo dál, že. Ale asi to nedělal, protože syn těch lidí pro mě pak chodil tancovat. Ještě dneska se se mnou Zdeněk baví, když se sejdeme. Přestože vyrostl v ložnici mých rodičů.“

  • „A paní učitelka Jirásková, nikdo o ní neví, kde je, co se s ní pak stalo. A tady teda vidíte, jak je v životě člověka důležité štěstí. Kdyby ne ona, kdo ví, jak by to všecko bylo. Té paní učitelce se mě nějak zželelo, ona se mě ujala. Vzpomínám si, že když jsem přicházela do školy, tak ona už mě vyhlížela a často mě brávala za ruku. A mluvila se mnou, ona uměla německy, takže já jsem na ní žvatlala německy a ona mi odpovídala pomalu česky. A po škole – tenkrát se nespěchalo domů ani na vlak, chodilo se pěšky – tak po škole jsme sedávaly na mezi za školou a tam ona mě učila česky. Na prvním vysvědčení jsem neměla žádnou známku a na konci první třídy už jsem měla jedničku. Pak jsem ještě v průběhu let měla víc takových dobrých kantorů, kteří se mě ujali.“

  • „Tady zůstali ti, co byli ve většině spíš takoví, kteří měli v úmyslu to tu zvelebit a chtěli se tady usadit. A to si myslím, že ta práce pro ně tady byla dost těžká, že jim to zabralo veškerý jejich čas a do toho zatáhli i svojí rodinu i svoje potomky. Aby zvelebili to, co před nimi třeba ti první zničili. Ti vzdělaní, co přišli za trest, pokud k tomu kraji nepřilnuli, později, když už mohli, zvedli kotvy a zas šli někam jinam. Proto je to tady, myslím, horší se společenským životem. Chybí tu tradice, chybí tady ty kořeny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Broumov, 25.01.2006

    (audio)
    délka: 01:38:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sudetské osudy
  • 2

    Broumovský klášter, 28.08.2017

    (audio)
    délka: 03:03:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Broumovský klášter, 16.07.2018

    (audio)
    délka: 01:06:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 4

    Hradec Králové, 25.04.2019

    (audio)
    délka: 01:05:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 5

    Broumov, 13.07.2020

    (audio)
    délka: 01:50:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poplakala jsem si až později

01a0be0986d7e1fb2b3017cc91f1d9df17c1af90e6.jpg (historic)
Marianna Tomašovská
zdroj: soukromý archiv

Marianna Tomašovská, rozená Rathnerová, se narodila 14. března 1947 v obci Bučnice v severovýchodních Čechách v oblasti Adršpašsko-teplických skal. Oba rodiče byli německé národnosti. V obtížném poválečném období přišel tatínek záhy po narození dcery o ruku a maminka v prosinci roku 1949 zemřela. Kromě otce a jeho bratra Augustina žili všichni příbuzní v Německu. Otec se coby invalida bez československého občanství a tedy bez jakékoliv sociální podpory nebyl schopen o dceru několik let postarat. Malá Marianna proto vyrůstala jako obecní sirotek v Teplicích nad Metují. Roku 1957 se otec znovu oženil a Marianna se tak mohla vrátit do rodiny. Nové bydliště našli v Broumově. Přestože si rychle osvojila češtinu a měla velmi dobré výsledky ve škole, nemohla studovat na gymnáziu. Nakonec se dostala do Brna, kde absolvovala střední zdravotnickou školu se specializací na optiku. Po několika letech působení na Kladně a dalších místech se počátkem osmdesátých let opět vrátila do Broumova, kde žije dodnes. Po přechodném zaměstnání na dráze, kde pracovala jako výhybkářka, získala místo v broumovské optice, v níž ještě zčásti pracuje. Je dvakrát rozvedená a má dvě děti. Marianna Tomašovská se sice narodila až po válce, ale do svých šesti let mluvila jen německy. Její dětství bylo natolik ovlivněno osudy německého obyvatelstva, že ji lze právem považovat za dítě starých Sudet. Jak sama říká, odsun se na jejím dětství a mládí „podepsal množstvím krutých otazníků“. Rozhovor s paní Tomašovskou probíhal nad rozloženým rodokmenem její rodiny, jehož nejstarší záznamy jsou datovány rokem 1750.