Miroslav Ticháček

„Já jsem dělal ve fabrice do bombardování... celá baťovka se zlikvidovala... dali mi na starosti a mému o osm let mladšímu bratranci osm chlapů v malém bunkru. To byl Nikolaj Grivačevskij, on byl původně u Remenného, u prvního oddílu partyzánské brigády. My jsme ho celý leden živili a i těch osm chlapů. Veškeré potraviny jsme nosili. Jak tu přišel Zimin s ostatními, s olomouckou skupinou studentů, tak měli šlus, pak je měli jiní lidi na starosti. My jsme přešli k Ziminovi, ten si prohlédl naše kenkarty, to bylo v pořádku vystaveno, tak řekl: ‚Vy to tady znáte, máte karty, vy budete mít zvláštní úkoly...‘ No, byly to úkoly na popravu... však jsem se tam pak i dostal. Já jsem nosil munici v noci, jen jedenkrát jsem ji nesl ve dne, a to se mi málem nevyplatilo...“

„Pošťáci ve Zlíně a mezi nimi nějaký Alois Šmíd, který si v roce 1932 vzal moji matku, po válce dostal válečný kříž. On zadržoval veškeré dopisy, které šly na gestapo. Nosil toho domů velké stohy a předával to ve Zlíně na odboj. Někdo z těch pošťáků ho udal poštmistrovi. Poštmistr se po... strachy, zavolal ho, vynadal mu a zeptal se ho, jestli si uvědomuje, že celá pošta mohla být vystřílená. Ohlásil ho a hned ho poslal na práci do Německa. Ovšem matka mu řekla, aby nikam nechodil, že ona ho nějak uživí, aby se schoval. Tak on se schovával po skrýších a po lidech. Toto se stalo v únoru v roce 1942 před heydrichiádou. Od té doby se schovával.“