„Začala se válka, byla jsem na dovolené doma, jinak jsem žila v Moskvě, a nabírali dobrovolníky. A tak jsem se přihlásila dobrovolně do armády na vojenském velitelství.“
„Součástí výcviku bylo zacházení se zbraní, seskok z letadla, rozvinutí a zavinutí padáku, plavání, běh, plížení, lyžování, ale vedle toho jsem musela umět dojit krávu, žnout trávu, kosit obilí. Musela jsem být schopna přežít ve volné přírodě a zároveň vystupovat jako venkovská holka, abych na nepřátelském území nepůsobila jako cizinka.“
„V Roslavli jsme se dostali ke skupině asi čtyřiceti pěti zabraných Židů, které Němci chtěli pozabíjet. Čekali jsme na noc, spojili jsme se se Židy a řekli jim, že je další noc převedeme přes hranice dovnitř země. Před tím jsme s nimi část území prošli, došli jsme až na konec lesa a ukazovali jim: ,Tady s námi v noci půjdete...‘ Ale byla to těžká práce. Židé jsou strašně neukáznění. Nás bylo pět, jich čtyřicet; z každé strany dva, jeden musel jít vpředu. Když jsme došli ke kolejím, nemohli jsme jít, museli jsme se plazit. Zkusili jsme jak psi s nimi. Oni nic nedělali, jenom ,jav, jav, jav, jav‘, slyším to jako dneska. Asi po čtyřiceti metrech se mohli opět postavit na nohy, to už jsme byli u našeho vojska, které se jich ujalo. Nikdy nezapomenu na ten risk, který to byl pro ně, a tuplovaný risk pro nás.“
1941: Neměli jsme žádné vojenské školy, a tak nás nabírali jako dobrovolníky do zdravotnictví. Prošla jsem krátkým kurzem vojenské zdravotnice, abych věděla, co dělat v nejnutnějších případech. Pak probíhal nábor do desantních vojsk. Tři jsme se přihlásily k desantu a já byla přijata jako parašutistka.“
„Když o tom přemýšlívám teď, už bych to znovu nedělala. Ani s padákem bych neskákala. Jenže mladý člověk, ten neumí mít strach. Některé dny mi to, co jsem zažila, nevadí. Ale někdy mi vzpomínky nedají ani spát a říkám si: ,Proč, proč musel člověk takovým věcem obětovat svůj život?!‘ “
„Nikdo, včetně mě, nevěděl, že mám zlomenou nohu. Vyhledávat lékařskou pomoc nás ani nenapadlo. Nohu mi obmotali fáčem a obložili kůrou. Měsíc jsem se na ni nemohla postavit, jenom jsem poskakovala po jedné. Až po půl roce, když jsme se vrátili, museli jsme všichni podstoupit zdravotnickou prohlídku a mně na rentgenu řekli: ,Káťo, představ si, vždyť tys měla zlomenou nohu.‘ Kluci, co se mnou byli, na to povídali, že to nemůže být pravda. Ale rentgen ukazoval, že byla. A já o tom ani nevěděla.“
„Mezi Němci jsme měli svoje lidi. Buď Němec sám přišel k partyzánskému oddílu, nebo promluvil ten, kdo byl zajat. Součástí naší práce bylo vytipovat lidi, kteří by se k nám připojili, a získat je na svoji stranu. Museli jsme umět odhadnout, zda se dá tomu kterému člověku věřit. Je to taková zbraň o dvou koncích – nesmíte se nechat získat Němci, ale sám je získávat musíte.“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
zdroj: 1. Kateřina (vpravo dole) s kamarádkami, se kterými prošla společným cvičením v roce 1941,2. Kateřina s tetou asi v roce 1943 (tedy v době, kdy se jako členka výzvědných služeb vůbec nesměla nechat fotografovat), 3.Kateřina Polášková dnes, „po čtyřiceti
zdroj: 1. Kateřina (vpravo dole) s kamarádkami, se kterými prošla společným cvičením v roce 1941,2. Kateřina s tetou asi v roce 1943 (tedy v době, kdy se jako členka výzvědných služeb vůbec nesměla nechat fotografovat), 3.Kateřina Polášková dnes, „po čtyřiceti
Stáhnout obrázek
Kateřina Polášková se narodila 22. října 1922 v Těremně v Sovětském svazu. Nejprve chodila do školy tam, pak v Moskvě, kde také žila. Původně se měla stát chemikem. Bratr dělal tankistickou školu, za války byl velitelem tankové brigády. Do armády se přihlásila jako dobrovolnice po návratu z dovolené v roce 1941. Neměli žádné vojenské školy, a tak je nabírali jako dobrovolníky do zdravotnictví. Prošla krátkým kurzem vojenské zdravotnice, aby věděla, co dělat v nejnutnějších případech. Pak probíhal nábor do desantních vojsk. Tři se přihlásily a ji přijali jako parašutistku. Ze zdravotních důvodů se však posléze nemohla výsadků účastnit, a tak byla Kateřina přemístěna do skladu munice. Posléze se stala vedoucí klubu pro vojáky v ,Serebrenom‘ baru v Moskvě. Tam poznala svého manžela. Byl také v rozvědce, ale byl cizinec (Čech - pozn. aut.). Narodil se jim syn, pak dcera. Po válce jim muž vymohl na ambasádě povolení k přestěhování celé rodiny do Československa. Zde strávila čtyřicet let za pultem jako prodavačka.
zdroj: 1. Kateřina (vpravo dole) s kamarádkami, se kterými prošla společným cvičením v roce 1941,2. Kateřina s tetou asi v roce 1943 (tedy v době, kdy se jako členka výzvědných služeb vůbec nesměla nechat fotografovat), 3.Kateřina Polášková dnes, „po čtyřiceti
Stáhnout obrázek
Polášková Kateřina
Polášková Kateřina
zdroj: 1. Kateřina (vpravo dole) s kamarádkami, se kterými prošla společným cvičením v roce 1941,2. Kateřina s tetou asi v roce 1943 (tedy v době, kdy se jako členka výzvědných služeb vůbec nesměla nechat fotografovat), 3.Kateřina Polášková dnes, „po čtyřiceti
Stáhnout obrázek
Odkazy (0)
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
