František Teplý

„Tak nás zavezli do Příbrami na nádraží – to už měli rozpis, kdo se kam vrací, podle toho nás vozili na nádraží, během deseti minut přijel vlak, my jsme nasedli a jeli jsme. Já jsem nasedal asi ve dvě hodiny v noci, směrem na Prahu. Jenže, tomu já jsem nevěřil. Já jsem si myslel… jako to dělali Němci, vozili do koncentráků… nás mohli také zavést na Sibiř. Tak jsem nastoupil a naproti jsem hned vystoupil, utíkal a schoval jsem se do křoví. A tam jsem byl do rána. Vlaky přijížděly, odjížděly, auta přivážela vězně, žádní psi… nic takového. Takže když se začalo rozednívat, přeběhnul jsem koleje do města a ztratil se tam v uličkách. Šel jsem na Svatou horu poděkovat Panně Marii za přežití. Tam jsem se potom zúčastnil první mše svaté a vrátil se zpátky do města. A to šly zrovna děti do školy. A já jsem byl jako u vyjevení: takoví malí lidi. Já jsem skoro šest roků takové malé lidi neviděl.“

„Jednou jsme si takhle s takovou docela prima kantorkou řekli, že se vezmeme. A za dvě hodiny nato mě sebrala Státní bezpečnost a od té doby jsem tu holku neviděl a nikdy jsem o ní neslyšel.“

„Potom v osmdesátých letech jsem byl nějak vzatý na milost, mohl jsem se vzdělávat, složil jsem patřičné zkoušky a získal jsem titul PuDr. A od té doby jsem pracoval na úrovni titulů. Jestli si zrovna nevzpomínáte, co to znamená PuDr., tak to je Posunovač U DRáhy. A že jsem byl zaměstnán na úrovni titulu, znamená, že jsem toho posunovače taky dělal, až do důchodu.“

„V té době, v těch velkých mrazech, někoho od těžby napadlo hodit dolů, kam se vynášel odpad, takovou stojku – to byly nařezané 2,5 m vysoké kmeny stromů. Jenže ta smůla – ono to padlo asi deset kroků od té cestičky, kam se chodil vysypávat popel. Jenže vybočit z cestičky – tam už se střílelo bez výstrahy. No a teď se furt o tom mluvilo – říkali jsme tomu ,klacek‘. A tak asi po týdnu přišla řada s tím popelem na mě. A já jsem to chtěl vidět. Tak jsem se zařadil jako poslední, vysypu… a jak jsem se točil zpátky, tak jsem tam uviděl ten trám. A v tu chvíli jsem si uvědomil tu absurdnost mého postavení – mrznout a přitom mít topení pár kroků a nemoci si ho vzít. To bylo nelidské, podle mě. Tak jsem postavil kýbl a šel jsem pro ten klacek. Krok, dva, tři… srdce se mě rozběhlo na plné koule… úplně jako když se mi tlačí ústy ven… tak jsem zatnul zuby a šel dál. Čtvrtý krok, pátý, šestý… v tu chvíli prý bylo naprosté ticho, chlapi na mě nevěřícně koukali. Ale já v tu chvíli vnímal už jenom ten klacek před sebou a to zběsilé mlácení srdce. Sedmý krok, osmý, devátý… když jsem se zastavil u toho dřeva, už se se mnou všechno točilo. A já pomaloučku, abych nepřepadnul, jsem zvednul tu kládu, sklopil ji na ramena a otočil se zpátky. A v tu chvíli už strážný nemohl střílet – mohl střílet do zad, jako útěkáře. Ale střílet proti obličeji, to by těžko uhádal… no, vsadil jsem prostě, že střílet nebude. Ale já v tu chvíli už věděl, že moje duše zůstala svobodná, že moji vnitřní svobodu už mi nemůže nikdo vzít, ani smrt ne.“

„Dostal jsem dost těžkou morální ránu v roce 1957, když vyhlásili, že v tolik a v tolik hodin bude přelétán druhý stupeň sovětské rakety, která vynesla nějakou družici. Já jsem tomu do té doby nevěřil, měl jsem to jenom za bolševickou propagandu. Ta část té rakety, jak kotrmelcovala, ono to blikalo – tak nás na to upozornili, že to bude blikat, asi v sedmnáct hodin. Tak na to koukáme, celé nádvoří – a ona blikala. To bylo pro mě velké zklamání, že jsou Rusáci už tak daleko.“