„Pak mně přišlo na ten Donbas, že musím jít kopat uhlí, ale v kterým měsíci to bylo, to si nepamatuju. A abych nemusela do toho Ruska, tak jsme se sebrali a šli do Rovna a tam jsem se přihlásila do té armády, abych do Ruska nemusela. Oni mi dali takovej lístek a už pak na mě neměli. Lístek, že jsem v armádě.“
„Tatínek, ten tam zůstal, když byla první světová válka, tak tam zůstal jako zajatec. Prostě se tam seznámil s maminkou a vzali se. Maminka pocházela z Kvasilova. Myslím, že asi rok nebo dva bydlela v tom Kvasilově. A když se jim narodil syn, tak jeli v dvacátém druhém roce zpátky do Čech. Tatínek se jakoby vrátil do Čech, jenomže mamince se tam nelíbilo, nebylo tam zaměstnání a nic. Tak se vrátili zpátky na Volyň.“
„No tak tam jsme po nemocnicích měli ty kurzy. Když pitvali člověka, na oddělení, kde operovali hlavy… No prostě jsem byla při operacích. Já jsem byla jako instrumentářka při operacích, my jsme asistovali při operacích.“
„Z naší dědiny Emil Zahrádka, to byl nějakej raněnej z Hlinska. Tak jsem s ním mluvila, než byl operovanej, to jsem byla při operaci. Ta rána se ani nezdála nějak velká, no tak sestra tomu nerozumí. Tady asi v těhle místech měl tu ránu a říkal: ,Co myslíš? Přijdu o nohu, nebo nepřijdu?‘ Já říkám: ,Ale vždyť ta rána nevypadá nějak hrozně.‘ Ale přišel úplně o nohu, a když ho odváželi z nemocnice, tak si mě nechal zavolat. No když byl schopen evakuace, tak mě prosil, ať to nepíšu – on byl ženatej – ať to nepíšu domů, že je bez nohy.“
„A tak odtamtud jsme pak jeli jakoby ku Praze. Bylo vidět, ještě leželi, lidé teda ne, ale ty koně a to mrtvý, ty zbraně složený. A to jsme jeli až do Škvorce u Prahy. Tam jsme byli asi měsíc.“
Marie Tasová, rozená Šimková, se narodila 18. listopadu 1922 v Kvasilově na Volyni. Její otec Václav se na Volyň dostal s rakousko-uherskou armádou, byl zajat a už zde zůstal. Roku 1944 byla Marie určena na práci v uhelných dolech na východní Ukrajině (Donbas). Této práci se vyhnula vstupem do 1. československého samostatného sboru. Absolvovala ošetřovatelský kurz. Po ukončení kurzu byla přidělena ke zdravotnické jednotce 3. československé samostatné brigády a 7. ledna 1945 poslána na frontu v blízkosti Liptovského Mikuláše. Jejím úkolem bylo asistovat při operacích. Konec války zažila na Prostějovsku. V únoru 1946 byla demobilizována v hodnosti četaře. V Německé Libině (dnes Libina) jí byl přidělen statek se čtrnácti hektary. Od roku 1957 do roku 1977 pracovala v JZD Libina. Až do své smrti v srpnu 2011 žila v Libině.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
