„Připravoval jsem se, rozcvičoval jsem se, v malém krytém bazénu. Přes okna jsem se díval, jak už tam moji přátelé, a koho znám, to zajímalo, jak se schází na startovní plošině. Zachumlaní v bundách, kabátech, čepicích, šály. Jak to tam jde v dešti. Já to musím přeběhnout až na ten start. Tak na mě hodili koupací plášť, přeběhl jsem bosky, sundal jsem plášť, stoupl jsem si na blok v dešti. No hrozné počasí. Říkal jsem si: Musím to udělat, musím to udělat! Nejen pro sebe, ale i pro moje známé, navzdory těm, co mně nepřáli. Ale hlavně, hlavně kvůli tatínkovi. Tatínek v tu dobu už víc jak šest roků kutal uran v jáchymovských dolech. Psal mně dopis, aby se mi to podařilo jako sokolovi. Říkal jsem: Musím! Musím! Start. Skočil jsem do vody, teplá voda. Výborně se mně plavalo prvních padesát metrů, výborně. A najednou taková zima, už to na mě trochu přišlo. Bylo to takové tvrdší. Otočím a na plné pecky, musím, musím, musím! Dohmátnu. Světový rekord!“
„Takže plavu každý den, dneska jsem nebyl kvůli vám. Ale zítra už se těším. Máme perfektní veteránský klub. Jezdíme na závody po Česku i za hranice. Je to nejstarší veteránský klub. Máme tam jednoho, ten má letos devadesát šest roků. Pak je tam jedna plavkyně devadesát tři roků. Ta když přijde ze šatny a jde k nám, tak si myslíme, že nedojde. A ona si stoupne na blok, skočí a plave kraula, devadesát tři roků! Pak jsou tam devadesátníci, máme tam potom taky mladé, čtyřicátníky. Nás starých je tam osm nebo deset.“
„Už sedím, vlastně už ležím, bylo po desáté hodině večer. Klepe někdo, tak otevřeme. Byl tam velký funkcionář z Bratislavy, velký fanda plavání, výborný člověk. ‚Slávku, pojď, potřebujeme s tebou mluvit tam dole v baru.‘ Šel jsem, dosedli jsme a tam byl velký funkcionář vodního póla z Nitry, byla to velká šarže prokurátorská. Tak jsme došli až k tomu, že můj tatínek sedí v Leopoldově. Leopoldov patřil pod Nitru a on říkal: ‚Tatínek už by mohl domů, půlka trestu je za ním. Víte, že to neradi pouštíme v tuto dobu, v půlce trestu.‘ Ale řekl: ‚Čekejte, do roka je doma.‘ A byl doma ještě dřív.“
Vítězslav Svozil se narodil 9. dubna 1933 v Olomouci. Dalších dvacet let prožil v Náměšti na Hané. Pocházel ze čtyř sourozenců, rodina prožila druhou světovou válku bez větších problémů. Po ní chodil Vítězslav do Sokola, stejně jako jeho otec. Věnoval se mnoha sportům, ale nakonec si vybral plavání. Po základní škole začal studovat gymnázium. V roce 1950 zatkla jeho otce Františka Svozila komunistická Státní bezpečnost a zhruba za rok ho soudce potrestal ve vykonstruovaném procesu za velezradu 16 lety vězení. Vítězslav dosahoval v plavání vynikajících výsledků. V roce 1953 ho na gymnáziu nepřipustili bez vysvětlení k maturitě a on nastoupil na vojnu. Zpočátku sloužil u běžného útvaru, teprve později plaval za armádní klub ÚDA. Na prsařských tratích získal řadu titulů mistra Československa a v roce 1957 zaplaval v Piešťanech světový rekord na 100 metrů prsa časem 1:12,7. Díky plavání se seznámil s prokurátorem z Nitry, který zařídil na konci 50. let otcovo propuštění z věznice v Leopoldově. V roce 1960 reprezentoval Vítězslav Československo na letní olympiádě v Římě, kde skončil sedmnáctý. Na večerní škole si již předtím dodělal maturitu a v roce 1964 složil státnice na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Bratislavě v oborech tělocvik a biologie. Dalších pětatřicet let učil na nynější Mendelově univerzitě v Brně (dříve VŠ zemědělská). Oženil se a z jeho manželství vzešli dva synové. Před rokem 1989 odstartovala Vítězslavova druhá plavecká kariéra. Na veteránských závodech v Evropě i ve světě vybojoval mnoho vítězství. Díky sportu překonal mozkovou mrtvici, rakovinu i zlomeniny dvou obratlů. V roce 2020 žil v Brně a stále plaval v místním veteránském klubu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
