Jaroslav Grünberg

* 1930  †︎ 2013

  • „Na ten Zámrsk nás převezli, když ještě nebyl vybudovanej. My jsme ho tam začli budovat. My jsme tam začali dávat mříže, elektriku, všechno. Jsme si to vybudovali sami pro sebe. Žili jsme tam takovým klidnějším životem. Tam byli bachaři, to ani nebyli bachaři, to byli dobrý lidi. Je pravda, že režim tam musel bejt, ale hodně nám pomohli. Můžu jmenovat: strážmistr Tošovský, Kubiska, Richtr, to byli opravdu chlapi k nezaplacení. Ty se opravdu snažili, aby jsme měli co nejmenší následky. To byli opravdu takový rodinný bachaři. Tam už jsme měli povolený návštěvy a všechno. Tam jezdila i matka za mnou.“

  • „S manželkou jsem se seznámil v Zámrsku, kde mě hlídala. Ona byla krátkou dobu u vězeňské stráže a zásluhou primáře-vězně ze Zámrsku jsme se u něho mohli s manželkou scházet v ordinaci. My jsme si nějak padli s manželkou do oka. Děvčata nás hlídala, protože byla na zácviku, ale byli tam i bachaři, dobrý, Moraváci. Pak manželka a další byli převeleni do Lnářů. V Zámrsku jsme byli takový vzorový kriminál pro mladistvé a oni se na nás zacvičovali. To byl osud, že jsme se do sebe zakoukali. Oni něco dělali ve skleníku a já tam šel něco opravit a tak jsem to tak opravoval, až jsme se tam sčuchli trošičku. A právě Tošovský a Kubiska říkali, že jestli se to dozví někdo v Praze, tak nás všechny zavřou.“

  • „Jsme žádali, to už jsem byl jako PTP, že se chceme brát. Manželka měla kvůli tomu trable. Pak ji pustili od vězeňský stráže a nakonec jsme se vzali. Svatbu jsme měli v kostele v Praze na Žižkově - Prokopovo náměstí. A to tam tenkrát byli i bachaři, bachaři z Moravy. Ten náčelník brněnskej říkal: ‚Tobě jdu, Růženko, na svatbu, i kdyby mě to mělo stát vyhazov.‘ Taky tam byla komunistka Sirůčková, náčelnice těhletěch bachařek.“

  • „No, zatkli nás všechny doma a byli jsme na čtyřce v Bartolomějský. Tam jsme byli vyslýchaný, hrozný, hrozný! To nemá cenu ani o tom povídat, to každý už ví, jaký to tam byly výslechy. A to jsme byli mladiství, to mně bylo šestnáct nebo sedmnáct let a nebrali ohled, rána, rána, rána! Tvrdé je pro výslechy jemný slovo. Můj táta říkal, že ty výslechy byly horší jak za Němců.“

  • „Po únoru 1948 už jsme v mládeži národně socialistické začali něco tušit a začali jsme pracovat. Začali jsme roznášet letáky a všechno. Kde se letáky tiskly, nevím, většinou to ještě tenkrát vozili z Německa. Šádek, Choc, ty byli přece popravený, Jílek... V naší skupině nás bylo sedm, byli jsme takový ocásek toho Chocova případu, ale soudili nás už zvlášť.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Koupě u Bělčic, 20.09.2008

    (audio)
    délka: 01:30:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S manželkou jsem se seznámil v Zámrsku, kde mě hlídala

grunberg orez.jpg (historic)
Jaroslav Grünberg

Jaroslav Grünberg se narodil 24. prosince 1930 v Praze. Otec Miloš Grünberg pracoval jako dělník ve vojenských telegrafních dílnách na letišti ve Kbelích u Prahy. Matka Bedřiška Grünbergová, roz. Katzová, pracovala v tiskárně Melantrich. Kromě syna Jaroslava vychovali ještě dceru Miroslavu a syna Arnošta. Jaroslav Grünberg vychodil v Praze obecnou a měšťanskou školu. Do života i studií mu však v devíti letech vstoupila válka. Otcova rodiny pocházela z německého šlechtického rodu. Proto když začala válka, byl na otce vyvíjen tlak, aby se přihlásil k německé národnosti. Když to opakovaně odmítl, byl spolu se synem Arnoštem uvězněn v koncentračním táboře. Rovněž matka Bedřiška pocházející ze židovské rodiny, byla transportována do Terezína, kde byla vězněna celou válku. Syn Jaroslav zůstal bez rodiny. Na chmelové brigádě nedaleko Žatce se seznámil a spřátelil s Němcem, který ho na nějaký čas ukryl v Krupé, než si pro něho přijeli teta a strýc Katzovi a vzali jej k sobě do Prahy. U Katzových tak mladý Jaroslav přečkal až do konce války. Otec s bratrem na sklonku války uprchli z tábora a vrátili se do Prahy, kde se bratr Arnošt ještě stačil zapojit do bojů na barikádách, za což byl později vyznamenán od samotného Ludvíka Svobody. Rovněž matka přežila Terezín i tyfovou epidemii na konci války a vrátila se domů. Léta 1945-1948 prožívali Grünbergovi poměrně klidně. Rodiče se vrátili do zaměstnání, sestra Miroslava se vyučila švadlenou a bratr Arnošt, který byl vyučený kuchař, se stal národním správcem hotelu Praha ve Volarech. Jaroslav se začal u ČSD-nádraží Bubny učit elektrotechnikem a jako skautský vedoucí žižkovského oddílu Lípa vedl každoročně i dívčí tábory. Všichni členové rodiny byli členy Církve československé (husitské) a především díky matce se mladý Jaroslav nepravidelně účastnil i života v této církvi na Žižkově. Přestože, jak sám říká, šel častokrát s bratrem raději hrát fotbal nežli na bohoslužby nebo do církevní mládeže, víra, kterou mu především matka vštěpovala, v něm zanechala svoje kořeny. Mnohem aktivněji se pan Jaroslav po osvobození zapojil do činnosti 16. jednoty národně socialistické mládeže v Praze na Žižkově, kde pracoval jako propagační referent. V únoru 1948 se Grünbergovi ocitli v prvních problémech. Syn Arnošt bezprostředně po únoru 1948 ilegálně opustil republiku, čímž se rodina poprvé dostala do hledáčku StB. Jaroslav Grünberg se svými přáteli z 16. jednoty národně socialistické mládeže rovněž nezahálel a začali tisknout a vydávat letáky a ilegální časopis. Hlavní bod obžaloby ovšem spočíval v tom, že v bytě rodičů přespával Jiří Červenka, který se vrátil do Československa po ilegálním odchodu do Německa a vyvíjel zde protistátní činnost, o které byl částečně informován i pan Jaroslav a další členové rodiny. V odpoledních hodinách dne 28. května si pro pana Jaroslava přijela StB a byl převezen do vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici. Přestože byl mladistvý, prošel drastickými výslechy. Hlavní líčení se skupinou Karel Kukal a spol. u Státního soudu v Praze probíhalo 6. a 7. prosince 1948. Tehdy stále ještě mladistvý Jaroslav Grünberg během něj prohlásil, že se cítí nevinen a popřel některé pasáže ze svých předešlých výpovědí. Přesto byl uznán vinným z úkladů o republiky a odsouzen ke třem rokům odnětí svobody. Dne 8. července 1949 byl pan Jaroslav převezen do Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku. V té době bylo toto vězeňské zařízení teprve ve fázi budování. Režim zde byl volnější, bachaři vesměs mírnější. V ústavu fungovala dokonce vězeňská kapela, ve které pan Jaroslav zpíval, a hrál se například i fotbal. V Zámrsku potkal pan Jaroslav i svoji osudovou lásku. Zamiloval se totiž do jedné z příslušnic vězeňské stráže. Vztah vydržel a po propuštění se pan Jaroslav s paní Růženkou oženil a žijí spolu dodnes. Dne 22. února 1951 byl z rozhodnutí komise při Krajském soudu v Pardubicích pan Jaroslav ze Zámrsku podmínečně propuštěn. Propuštění však předcházel závazek, že zůstane pracovat v hornictví. Odešel proto do hornické výuky ve výchovném ústavu v Žacléři. Z výchovného ústavu byl po propuštění okamžitě povolán k PTP do Mimoně, odkud jej po asi dvou měsících převeleli do dolů na Ostravsko, kde strávil téměř tři roky života. Během působení u PTP se konala již zmiňovaná svatba s paní Růženkou. Přestože svatba probíhala v katolickém kostele v Praze na Žižkově, účastnilo se jí i mnoho bachařů a bachařek. Po definitivním propuštění a odpykání si vojenské služby u PTP, začal pan Jaroslav pracovat jako elektrikář v Neratovicích; později si udělal řidičský průkaz a jezdil až do důchodu jako řidič ČSAD. S manželkou vychovali dvě dcery: Jaroslavu a Marii. Rok 1968 se nijak významněji nezapsal do života pana Grünberga a jeho rodiny. Prožíval toto období jako vlastenec, ale již tehdy pociťoval jisté upozaďování politických vězňů z padesátých let. Stejný pocit pak sdílel i po roce 1989. V listopadu 1990 byl pan Jaroslav Grünberg společně s dalšími šesti členy skupiny Karel Kukal a spol. Městským soudem v Praze plně rehabilitován. Pan Jaroslav Grünberg zemřel 10. ledna roku 2013.