„Válka pro nás skončila na Moravě v obci Stříbrnice u města Kojetín. Oslavy byly celou noc a celej den. Jak německé, tak i naše. Němci pouštěli rakety. My jsme bohužel žádné neměli. Němci od nás byli asi kilometr až dva, ale do kontaktu jsme nepřišli. A i jsme je na tu dálku viděli, ale netroufli jsme si tam jít a oni si taky netroufli. Důstojníci by to ani nedovolili.“
„Přes Volyň se neustále převalovala fronta a stále se zde měnily režimy. Jak jste to vy vnímal?“
„Hrozně opatrně. Každý nás varoval, abychom se do ničeho nezapletli, protože jedni odcházeli a druzí přicházeli. Byli jsme loajální ke každému, kdo přišel. Nic jsme proti nikomu nedělali.“
„Měli jste nějaké problémy s Němci nebo s Rusy?“
„Ne, neměli. Protože jsme se do ničeho nezapletli.“
„Jak jste vnímal fašistickou hrozbu?“
„Jako velkou. To se hnalo takovým rychlým tempem. Během jediného roku už byli skoro pod Moskvou. To bylo ohromný nebezpečí.“
„Odsouzen jsem byl. Okresní soud v Přešticích mě osvobodil, ale prokurátor se odvolal. U krajského soudu jsem dostal sedm měsíců. Tak jsem je odseděl, a jak jsem vyšel tady v Plzni z kriminálu, tak přišli dva esenbáci a řekli: ,Pojďte s náma!‘ Povídám: ,Proč? Konec. Já už jsem volnej!‘ Ale ne. Přišel jsem do kanceláře esenbé a tam mi četli dlouhý obžalování, že jsem chtěl jít pryč, tak komunistická strana vidí, že patřím mezi nepřátelské živly a každej z nich dostane tábor nucených prací. Tak jsem dostal rok v táboře nucených prací. A za ten rok jsem nedostal zaplaceno. Teď říkají, že tábor nucených prací nebylo vězení. A já byl v uranových dolech v Příbrami! Jaká to byla těžká práce! A nedostal jsem za ten rok nic. Teď jsem to poslal na ministerstvo vnitra. Tak nevím, zda něco dostanu, nebo ne.“
„Potom jsem kul pikle a chtěl jsem jít na Západ, ale nepodařilo se to. Dali jsme se dohromady s jedním kamarádem. Na hranicích mě nechytli, to vůbec ne. Ale ten můj společník měl kolo, a to kolo chtěla jeho milenka. On chtěl i s tou milenkou na Západ. Ale potom si to rozmyslel, že tu nemůže nechat svoji nemocnou maminku samotnou. ,Tak mi dej aspoň to kolo.‘ – ,Já ho chci prodat, abych měl peníze.‘ Matka to řekla sousedce a ta zase další sousedce a policie se to dozvěděla. On byl zajat v Bělé nad Radbuzou. Mlátili ho.
Mě taky zavolali na milici. Já jsem tam přišel a koukám na toho zmlácenýho člověka, všude samá podlitina. Já jsem ho nejdřív vůbec nepoznal, až potom. Tak jsem si říkal: ,To bude zlé!‘ On mi říkal: ,Vidíš, co mně udělali.‘ Tak jsem se musel rychle rozhodnout. Zapírat to, nebo ne? On zapíral a mlátili ho hrozně dlouho, až řek’, že jo, a řek’ to ještě na mě. Tak já jsem prostě řek’, že jsme tam chtěli jít. Přece mi nemůžou za to nic udělat! Přece to není žádnej zločin! Ale jim stačilo, že jsem tam chtěl jít. Sepsali protokol.“
„Hodně lidí tam padlo. Hlavní příčinou byly miny. Každý metr až dva padl pěšák. Proto nás potom vybrali asi padesát lidí a museli jsme si udělat protiminový kurz. Dali nám takové železné tyče, hledali jsme miny a pak je opatrně rozebírali. Hrozně jsem se bál, aby to nebouchlo. Do kurzu jsem byl vybrán, dobrovolně tam šel opravdu málokdo. Hodně lidí z oddílu přišlo o nohy a o ruce. U Dukly to bylo celé zaminované.“
„Teď říkají, že tábor nucených prací nebylo vězení. A já byl v uranových dolech v Příbrami! Jaká to byla těžká práce! A nedostal jsem za ten rok nic...“
Eduard Svobodinský se narodil 10. 2. 1921 na Volyni. Oba rodiče pracovali jako zemědělci ve vesnici Volkov. Základní vzdělání získal na českých a ukrajinských školách, před válkou dokončil hospodářskou školu zemědělskou. Chtěl zůstat na rodinném hospodářství, měli 30 hektarů půdy, jejichž údržba vyžadovala odborné znalosti.
V roce 1944 dobrovolně narukoval do právě vznikající Svobodovy československé zahraniční armády. Výcvik absolvoval pan Svobodinský na Bukovině. Měl se stát telefonistou, proto byl cvičen nejprve ve spojařské technice. Později byl na doporučení velitele spojovacího pluku vybrán do poddůstojnické školy, kterou dokončil jako svobodník. Úkolem Eduarda Svobodinského bylo udržovat spojení mezi štábem a pozorovatelnou. Také sloužil jako kurýr mezi českým, ruským a rumunským štábem. Pan Svobodinský se účastnil i bojů u Dukly. Nejvíce úmrtí zde bylo způsobeno nášlapnými minami. Byl proto vytvořen speciální minohledačský oddíl.
Po válce se pan Svobodinský již nevrátil na Volyň, zůstal v Československu. V armádě až do roku 1948 sloužil u hradní stráže. Po únorovém puči však odmítl přísahu věrnosti Gottwaldovi a odešel do civilu. V padesátých letech se neúspěšně pokoušel utéct přes hranice. Byl odsouzen na sedm měsíců vězení. Po propuštění byl znovu zatčen a poslán na rok na nucené práce do uranových dolů v Příbrami. Po deseti letech měl dostat při výročí Dukelské operace vyznamenání. Pracoval nejprve v JZD na Lochotíně, poté v plzeňské Škodovce, kde zůstal až do penze. V Plzni Eduard Svobodinský žije do současnosti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
