Petruška Šustrová

* 1947  

  • „My jsme potom jako to Hnutí revoluční mládeže vydali nějakej leták pod jménem Revoluční socialistická strana. To je takovej levičáckej zvyk, furt se přejmenovávat. Mně to bylo celkem jedno, já prostě bych se spojila třeba s čertem. A nepotkala jsem nikoho, kdo by byl ochoten jako něco… jenom tyhle lidi! I když třeba ten Dejmal, to byl asi takovej marxista… to jsem nakonec já byla větší marxista než on. To byl prostě katolík. Ten se spojil s těma lidma z týchž důvodů. A kromě toho, byli jsme mladí a ty přátelský vazby vznikají poměrně snadno. Takže jsme dělali teda nějaký to provolání tý Revoluční socialistický strany. Já když jsem to po letech četla, tak jsem se musela chechtat, protože to si vůbec neumím představit, koho by to oslovilo. Snad nějaký teoretiky nebo historiky, ale jako lidi? No úplnej nesmysl! To byl prostě takovej jazyk partajní nějakej divnej. A my jsme to s Felipem Serranem a Honzou Frolíkem zkoušeli přeložit do češtiny, přičemž jsme hojně požívali červené víno, a někdy ve dvě ráno jsme usoudili, že to prostě nejde.“

  • „No víte, já mám obavu, že člověk má fakt dost starostí sám se sebou, takže když tam Ivánka přivedli příbuzní, tak já jsem z toho byla strašně rozpačitá. Protože… ptejte se tříletýho kluka, co dělá! S těma dětma se vstupuje do kontaktu jinak a navázat ten kontakt v tom příšerným prostředí a v těch teplákách olezlejch – to bylo blbý, no. Takže to jsem se na něj velmi těšila, ale víc jsem toho moc nezmohla.“

  • „Andrej Babiš nepochybně byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Ale pozor – a to neříkám na jeho obhajobu, to říkám na uvedení věci do kontextu. Andrej Babiš byl členem KSČ, byl příslušníkem nomenklatury. Byl vysokým pracovníkem ministerstva zahraničního obchodu. Všichni vysocí pracovníci ministerstva zahraničního obchodu byli spolupracovníci StB. Na jakousi ne obranu, ale zase uvedení do kontextu – Andrej Babiš vůbec nemusel rozlišovat mezi tím, co říká svému řídícímu orgánu a co říká svému reálnému nadřízenému. Nebo oficiálnímu nadřízenému. Protože on mluvil o své práci. To nebylo tak, že by jako ten nešťastník, o kterém jsem se zmiňovala, dštil síru na některého ze svých přátel, kterého neměl rád, nebo známých, kterého neměl rád. Aby říkal: ‚On říkal támhle... u okna říkal, že komunisti jsou, já nevím jací.‘ To vůbec nebylo tak. Takže on to – kdybychom se na to dívali soucitnýma očima – on to vůbec nemusel vědět. Pro mě ten problém skutečný je v tom, že voliči pokládají toho vysokého příslušníka nomenklatury, komunistického kádra, člověka z minulosti, který v té minulosti získal fantastické kontakty, které nepochybně bohatě zúročil, tak že ho pokládají za toho nejlepšího, kdo je má zastupovat. To je pro mě problém.“

  • „Tak jsme vymejšleli, co by, a moc jsme toho teda nevymysleli. Ještě… oni měli – Pavel Šremer a Radan Baše a Petr, samozřejmě, Uhl – nějaký spojení s odborama, ale bohužel z toho spojení s odborama – vůbec nic proti odborářům – ale z toho se k nám nalepil takovej člověk jménem Čechal, což byl udavač, konfident StB, kterej nás samozřejmě udal. A ještě k tomu zatáhl kluky – já jsem u toho nebyla – do nějaký debaty o tom, že by bylo potřeba něco, co by se dalo označit za teroristickej čin. Ale nemělo to nikomu nic udělat, já už si to nepamatuju. Ukrást náklaďák a něco, nevím, už si to nepamatuju, a hlavně jsem u toho nebyla, naštěstí. A Egon Čierny, ten zase si myslel, že bysme měli vtrhnout do rozhlasu a něco odvysílat. No já jsem teda nehodlala ani vtrhávat do rozhlasu, ani nic odvysílávat, protože mně se fyzický násilí ekluje. Možná jsem na to zbabělá, no, ale mně se to prostě hnusí. A taky jsem si tajně říkala, že když budeme veřejně odvysílávat to naše prohlášení, tak budeme všichni za notorický šílence. No nebyli jsme za notorický šílence, ale všechny nás zavřeli, no – a bylo.“

  • „Ze začátku jsem to brala normálně jako práci, ale potom jsem si začala připadat jak ty prověrkový komise někdy v padesátých letech. Bylo to celý hnusný. Z toho mě tedy vyvedl Václav Benda, kterej říkal: ‚Prosím tě, posíláš snad ty lidi na popravu nebo do kriminálu? Jako… chceš, aby už nedělali práci, která už se dělat nebude, snad, proboha.‘ Protože před tu naši komisi chodili estébáci z pražský správy. To znamená přímo ty lidi, kteří nás pronásledovali – a naše přátele. Tak tam byl prostě nějakej člověk, jehož jméno už si nepamatuju… To bylo tak, že my jsme měli k dispozici ty jejich osobní spisy. No a ten člověk přišel a my jsme s ním hovořili. Členem tý komise byl vždycky nějakej člověk z Občanskýho fóra, jakoby disident, potom tam byl nějakej bejvalej policajt vyhozenej po osmašedesátým a ještě nějak dál to bylo. A tak tenhleten jeden měl na starosti Václava Bendu. Václav Benda měl asi osm domovních prohlídek, což je fakt hodně nepříjemný. On říkal: ‚No ale já jsem si pana Bendy vážil.‘ Já jsem říkala: ‚Jo, jako že jste mu dal krycí jméno Doktor, jo?‘ Prostě mně se to úplně eklovalo. Jsem říkala: ‚Jak jste si ho vážil? Vy jste se mu tam hrabal ve špinavým prádle! V koši na špinavý prádlo.‘ A on říkal: ‚Ne, to byl – teda to je – vzdělanej člověk.‘ No on říkal ‚byl‘, jako kdyby už v tom novým pořádku byl nějaký jiný Benda.“

  • „Václav Havel byl – já to možná trochu nadsadím – ale byl nekorunovanej král Charty. Tedy vlastně korunovanej, protože v roce osmdesát osm byl Silvestr, kterej se jmenoval ‚Monarchie pro všechny‘. Vzniklo to z toho, že na podzim téhož roku vyšlo provolání ‚Demokracie pro všechny‘. A protože někteří lidi mají snahu si ze všeho dělat srandu... takže v bytě, který hodlala Lenka Procházková opustit, se konal mamutí Silvestr pod heslem ‚Monarchie pro všechny‘. Byl tam král Vávra, kterýho hrál Vavřinec Korčiš. A k němu přicházeli žadatelé se suplikami. Nejpůvabnější a nejlíp si pamatuju Ivana Havla, kterej měl tu supliku na pergamenu s takovýma těma pečetěma a opálený to měl. A suplika spočívala v tom, že si přál, aby král rozhodl, aby byli mladší bratři postaveni na roveň starších bratří. Což samozřejmě všem se náramně líbilo. Ale existovala fotka, kterou hradní kancelář kdysi dávno někde ukryla, ale ta fotka musí někde bejt – negativ. A tam je Václav Havel, jak sedí takovej dost zmoženej, má takhle nakřivo korunu a na klíně má svoji ženu Olgu. A ta je z tohohle silvestrovskýho veselení. Já jsem se ptala, jak přišel k tý koruně. A říkal mi i Václav i Olga, ale i jiní lidi… říkali: ‚Vy jste se bavili v kuchyni o nějakejch politickejch blbinách, ale ta koruna, ta tady kolovala z hlavy na hlavu, a nakonec, když tam Vašek seděl s tou Olgou, tak někdo přišel, nasadil mu ji a řekl: ‚Ty jsi jedinej, komu patří.‘“

  • „Jdete po ulici a krok za váma jdou dva chlapi. A ti lidi se koukaj, co to je za blázinec – jako kdyby si člověk vedl dva nějaký estébáky na špagátě. Jednou to bylo opravdu nepříjemný, to jsem se teda naštvala. Jsem šla někam něco koupit a oni mě sebrali na ulici. Protože tady byl nějakej západní potentát a oni si mysleli, zřejmě, že jdu na schůzku s ním. A na ulici prostě: ‚Půjdete s náma.‘ Já jsem říkala: ‚Nepůjdu, já musím domů.‘ – ‚Půjdete.‘ Teď tam stojíme, dohadujeme se a začali se tam scházet lidi. Ten jeden estébák se otočil a říká těm lidem: ‚Ta paní kradla v samoobsluze.‘ Já jsem myslela, že puknu vzteky, ale neměla jsem jaksi tu pohotovost, abych řekla: ‚Hovno, jsem mluvčí Charty 77 a tohle jsou estébáci.‘ Na to jsem se nezmohla a ani mě to nenapadlo, popravdě řečeno. No ale tím skončila jakákoliv moje spolupráce, protože od té doby už jsem nikdy neřekla u výslechu ani slovo. Vždycky jsem řekla: ‚Já bych vám řekla leda tak, jak se jmenuju, ale to máte v občance a můžete si to přečíst.‘ Seděla jsem a mlčela jsem. Musím říct, že je to docela štvalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 30.07.2018

    (audio)
    délka: 01:59:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 20.09.2018

    (audio)
    délka: 02:07:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 17.10.2018

    (audio)
    délka: 01:51:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 12.11.2018

    (audio)
    délka: 01:51:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Historie je složitější než mýtus o hrdinech a vrazích

Se třetím dítětem v roce 1975
Se třetím dítětem v roce 1975
zdroj: archiv pamětnice

Narodila se 18. května 1947 v Praze. Když v srpnu 1968 přijely tanky Varšavské smlouvy, byla studentkou Filozofické fakulty UK. Na fakultě prožila listopadovou okupační stávku a následně s přáteli založila Hnutí revoluční mládeže. Spolek mladých lidí, kteří se nehodlali smířit s nastupující normalizací, vydával protestní prohlášení, cyklostyloval protirežimní letáky a navázal kontakt se zahraničím. Před prvním výročím invaze 21. srpna 1969 vyzval veřejnost k pasivnímu odporu. Na přelomu let 1969/1970 bylo devatenáct členů hnutí zatčeno, Petruška si odseděla celkem dva roky. Po návratu z kriminálu se zapojila do přepisování textů samizdatové Edice Petlice a postupně se sbližovala s undergroundem. O Vánocích 1976 podepsala Chartu 77. Byla u vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Po zatčení předních organizátorů výboru v roce 1979 měla hlavní podíl na tvorbě tzv. sdělení, která dokumentovala případy politického pronásledování. V roce 1985 byla jednou z trojice mluvčích Charty 77. Absolvovala domovní prohlídky, výslechy na StB, po roce 1982 ji vyhodili i z pozice uklízečky. V listopadu 1989 spoluzakládala Informační servis, je autorkou jeho úplně prvního článku. Po sametové revoluci byla vedoucí občanských komisí prověřujících bývalé estébáky, v letech 1990-1992 se jako náměstkyně federálního ministra vnitra podílela na lustračním procesu a reorganizaci policejních složek. Po angažmá na ministerstvu vnitra se vrátila k novinařině. V letech 2008-2013 působila v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů. Dosud působí jako novinářka, publicistka a překladatelka.