Mons. Josef Suchár

„Začla má příprava toho studia, tajně, a jsem za to velice vděčnej, protože jsem poznal úžasný lidi. Akorát nevím jejich jména, nevím [MČ: přísně utajené, to byla taková konspirace]. Vím akorát, že jsme jeli někde večer, potom, když měla být nějaká přednáška, tam jsem mohl být a něco jsme probírali. Některé věci jsme dělali z normálních dokumentů, navíc maminka mě pomáhala z biskupství, že mi sháněla všechny materiály, který byly potřeba na to nebo ono, takže můžu říct, že všechny ty materiály, který byly k dispozici dejme tomu v semináři, tak jsem je v zásadě měl taky. Akorát naše specializace byla spíš pro práci s mládeží s tím, že některé věci jsme brali dost okrajově, jako třeba právě jazyky, latina a hebrejština, akorát abych se v tom orientoval s tím, že se počítalo, že na věky věků tady stejně budou komunisti, takže bude dost času na to to nějakým způsobem doplnit a pro kněžství to není až to úplně nejdůležitější, pro tu práci s mládeží, na kterou jsem byl připravovanej. – „To se počítalo s tím, že tajná církev bude existovat pořád tajně?“– „No, my jsme počítali s tím, že se nedožiju nikdy toho, že budu moct oficiálně sloužit. Tomu byla věnovaná i ta příprava, průprava toho, co jsme dělali. Samozřejmě i s různým utajováním, což se ukázalo potom velkým problémem po Revoluci, protože dokumenty, které byly o mém svěcení nebo i o mém studiu, tak index, který jsme měli, který jsme vytvořili na základě věcí, který jsem prožil, mnohé nebylo možné ověřit, protože někteří už zemřeli, někteří už... Trvalo to mý studium sedm let, vlastně ta příprava. Za tu dobu se událo ledacos, takže když se ty věci změnily a potom, když jsem nastoupil, se mělo prokazovat… My jsme prostě do Vatikánu žádný dokumenty neposlali. Už jenom proto, že když je tam poslal pan biskup Otčenášek, tak si pro něj přišli. Věděli jsme, že i ve Vatikánu jsou konfidenti, který to posílají sem zpátky, takže se tyhlety věci neděly. Záznam z mýho svěcení je podpis těch, kteří se toho zúčastnili, na korespondenčním lístku.“

„Já osobně si myslím, že to je daný taky tím, že od začátku jsme chtěli, aby kostel zůstal otevřený lidem. Je otevřený ve dne v noci. A že jsme tady proto, aby, když se něco pokazí, to opravíme. Za celou tu dobu se nám stalo jenom jednou, že tam někde někdo napsal křídou nebo cihlou na zem 666, nějakej ten satanistickej znak. No, tak se to smazalo a bylo to. Všichni se ptaj: ‚A nebojíte se, že vám někdo něco..?‘ A já říkám: ‚No, tak co? Když to udělá, tak jsme tady od toho, abychom to opravili. Dobře. Ale kvůli jednomu blbci to přece tisícům lidí nezavřu.‘ A takhle je to jejich kostel. Aby oni tam mohli přijít když oni potřebujou. Proto je to ten Dům Boží, aby tam mohl přijít každej když potřebuje on, ne když pan farář odemkne a pustí s dovolením. A to si myslím, že je bolest našich kostelů, protože my z nich máme úžasný historický památky, úžasný monumentální díla, ale minulosti. Díky tomu, že je tam tohleto a díky tomu, že se krade, tak je musíme zamykat a dělat všechny tyhlety věci. Svým způsobem je to i veliká milost. Když přijde to odpuštění, tak pak se dějí právě ty zázraky. Na co bych já tam měl mít tu barokní výzdobu? Ten kostel je krásnej takhle a mě to umožňuje udělat to, že může zůstat otevřenej. V tomhle to jde jedno s druhým. A osobně si myslím, že to je jedna z těch cest, jak lidem vrátit i tu možnost cesty k té víře. Ona bude jinačí, než jsme byli zvyklí. Ale bude živá. A je důležitý, abychom jim v tom mohli pomáhat. To, že se při tom udělá spousta chyb, no dobře, tak se udělá. Ale ty chyby se můžou napravovat.“