Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mons. Josef Suchár (* 1958)

• narozen 15. října 1958 v Brně do hluboce věřící katolické rodiny Evy a Josefa Suchárových

• v letech 1976–1989 opakovaně nedostal doporučení ke studiu na SPŠ, vyučil se elektrikářem a pracoval v několika brněnských továrnách

• v roce 1982 jako provozní elektromontér složil maturitu

• 28. září 1986 po sedmi letech tajného teologického studia byl vysvěcen na kněze

• v roce 1990 byl ustanoven do duchovní správy v Kunvaldu a 10 dalších farností v Orlických horách

• v roce 1992 bylo založeno Sdružení Neratov

• 25. září 2015 mu byla udělena stříbrná pamětní medaile Senátu ČR

Sudety

Po druhé světové válce, po tom, co došlo k odsunu původního německého obyvatelstva z příhraničních oblastí Sudet, bylo napočítáno asi 150 vesnic a osad, které zůstaly opuštěné a neobydlené. Některé z nich zarostly trávou a dnes ani netušíme, že tu po generace žili lidé. V jiných si v poválečných letech někteří Češi zabrali nebo za nepříliš velký peníz koupili prázdné domy po Němcích. Nikdy se sem natrvalo nenastěhovali, ale používali je coby chalupy anebo chaty. Svůj aktivní život žili jinde. Z měst do pohraničí přijížděli na víkendy, za tichem a klidem.

Neratov

Mons. Josef Suchár se dnes stal, určitě proti své vůli, něčím jako celebritou. Jeho jméno je synonymem pro místo, kde  už více než 30 let působí jako farář. Neratov, původně Bärnwald v Orlických horách, leží těsně na hranicích s Polskem (do roku 1945 s Německem), stačí přejít říčku Divokou Orlici. P. Suchárovi se v této zaniklé obci spolu s katolickou komunitou podobně smýšlejících lidí podařilo vytvořit dílo, kterému můžeme říkat „zázrak“ anebo „vzkříšení“, každopádně je to něco, co není v našich krajích úplně běžné. Cesta k tomu, že dnes Neratov znovu žije, a že jeho současná podoba se posunula od toho, co si představujeme pod pojmem „normální“ vesnice k něčemu výjimečnému, byla dlouhá. Na začátku přeměny místa samotného byla silná osobnost P. Suchára a euforie polistopadových let 1990.

Kořeny

Když se podíváme na počátek životní cesty a kořeny, ze kterých čerpá P. Suchár inspiraci, je patrný výrazný vliv jeho životních vzorů – rodiny a osobností spojených s podzemní církví, které jeho život utvářely.

Narodil se 15. října 1958 v Brně, ale tatínek pocházel ze Slovenska, z malé vesnice u Povážské Bystrice a maminka ze Zderaze na Vysočině. Prázdniny jako dítě trávil u slovenské babičky tam, kde začínají Bílé Karpaty. „Až teď si uvědomuji, jak nádherné místo to je, poznamenalo to moje vnímání.“ Dědečka z tatínkovy strany nepoznal, ale ve vyprávění otce vyrostl v jeho očích do heroických rozměrů. Byl silný, šlachovitý, ve vesnici měl velké slovo. Nesouhlasil se zestátňováním majetku a proto ho komunisti zabili. Oficiálně tvrdili, že to byla sebevražda, ale babička věděla, kdo to udělal. Rodina se pokoušela událost vyšetřit, ale sovětská okupace v srpnu 1968 jim znemožnila pokračovat. „V mých očích byl velký hrdina,“ říká P. Suchár. Tatínek Josef měl v sobě hlubokou „zaťatou“ víru, však chtěl původně být knězem, ale měl touhu po rodině: „Strašně miloval malé děti.“ Vystudoval chemii, pracoval v oboru na různých místech – při jednom pracovním pohovoru zjistil, že má v kádrových materiálech psáno, že jeho bratr byl u banderovců (přitom měl tři sestry). Někdo ho evidentně chtěl poškodit. „Jako  každý správný Slovák pálil vynikající slivovici, ale nikomu neprodal. Říkal: ‚No přece musím mít něco, čím bych mohl hosta uctít.‘ Ta věta mi utkvěla,“ dodává P. Suchár.

Maminka Eva pochází z velké katolické rodiny s devíti dětmi. Její otec byl venkovský kovář: „Velká osobnost, ke kterému se chodilo na radu.“ Maminka vystudovala Obchodní akademii v Havlíčkově Brodě. Také si přála velkou rodinu a kromě Jožana se Suchárovým narodily tři dcery – Marie, Eva a Helena – a po dlouhé pauze syn Petr. Rodiče byli členy Československé strany lidové, takže se předpokládalo, že jsou věřící katolíci, ostatně nijak se s vírou neskrývali ani v dobách normalizace. Maminka dokonce pracovala na biskupství v administrativě a účtárně.

Společenství v Brně

Od tří let s tatínkem ministroval v kostele u sv. Josefa. Učil se od něj latinské modlitbičky, postup při ministrování. Později přešel do kostela u sv. Tomáše, kde poznal vynikající kněze P. Razíka a P. Nedomu, vysokoškolského profesora. Při jeho promluvách musel být klid jako v posluchárně. „To byly velké osobnosti.“ V 60. letech se začaly v kostelích pořádat beatové mše pro mladé, u sv. Tomáše je s nimi spojen páter Korbela. P. Suchár vzpomíná: „To bylo novum. Vzpruha, tu liturgii to pozvedlo. Uvědomil jsem si, že to není relikt minulosti, že to patří do dnešních dnů, že to je revolta proto establishmentu.“ I rodiče Suchárovi žili ve společenství s dalšími katolickými rodinami. Společně chodili na nedělní výlety, slavili Mikulášské, P. Stanislav Krátký, spiritus agens, učil děti náboženství. Jak P. Suchár dorůstal, začal mít zájem o Bibli, o liturgii a současně se stal skautem v Brně-Židenicích. V roce 1970 byl skaut oficiálně zrušen.   

Tábor Radost

Geneze vzniku Tábora Radost sahá do doby zrušení skautského hnutí, do období normalizace. Představitelé vedení, P. František Fráňa zvaný Tišek přemýšleli o možnostech, jak v práci s dětmi a mládeží pokračovat. Tišek patří k tajně svěceným kněžím, „k Davídkově větvi, je to odchovanec P. Krátkého,“ upřesňuje P. Suchár. Ve společenství byl velký zájem, aby práce pokračovala, a proto pod hlavičkou družstva „Tatranský nový domov“ byl zakoupen objekt v Klášterci nad Orlicí. Tábor Radost (anebo Tábor Amerika, podle místa, odkud odjížděli emigranti do Ameriky) existuje dodnes, P. Suchár funguje jako jeho duchovní správce –jako rektor kaple v budově a ve venkovním prostotu určeném k bohoslužbám. Tábor se na internetu představuje jako „Křesťanské společenství lidí věnujících se výchově dětí a mládeže a podpoře rodin“. Tenkrát v době tuhé normalizace nebylo možné otevřeně přiznat, jaké má tábor zaměření. Třebaže vedoucí věděli, z jakých rodin jsou účastníci, a které rodiny jsou disidentské a které „kostelní“, museli dávat veliký pozor i na nejmenší detaily. Kontroly chodily často a nečekaně. Tábor byl oficiálně veden jako pionýrský tábor, vedoucí museli projít řadou školení, sesbírat všechna nutná povolení a razítka, dokonce počet členů strany ve vedení tábora byl daný: „Když nám umřel jeden z těch komunistů, bylo potřeba to nějak doplnit, tak jeden z těch kluků dokonce vstoupil do strany kvůli tomu, abysme měli ten počet členů. Aby to mohlo legálně fungovat a mohli jsme dělat ty pionýrský tábory,“ vysvětluje P. Suchár, tenkrát proškolený pionýrský vedoucí. „Byl to dobrodružný, nádherný život.“ Hrály se hry jako ve skautu, žilo se v přírodě, Tišek měl vizi, jak pracovat s mládeží a přitom ji učit nazpaměť pasáže z Bible, konspirovat a být vždy připraven na návštěvy z oficiálních míst. Vybudoval celý systém jak při těchto kontrolách postupovat, jak  prezentovat táborový program, jak kamuflovat křesťanskou podstatu tábora. „Byl v tom geniální.“

Anabáze za vzděláním

P. Suchár se dobře učil, logicky chtěl po základní škole pokračovat na střední. Hlásil se na průmyslovou školu, ale nebyl přijat ani po odvolání. Byl už tenkrát manuálně šikovný a technické práce ho těšily, vyučil se elektromontérem. Opět se pokoušel na střední školu hlásit, opět nebyl přijat, ani když chtěl po 1. ročníku učení přestoupit na průmyslovku. Po vyučení ho znovu na střední školu nevzali, nakonec se mu podařilo dostat se na večerní studium, ale po čtvrt roce byl odvelen na dvouletou vojenskou službu a ze školy byl vyškrtnut. Ani po skončení vojny neuspěl. Teprve když se otevřela večerní nástavba pro pracující, byl přijat a po dvouletém doplňkovém studiu si směl konečně udělat maturitu. Teoreticky byla cesta do kněžského semináře v Litoměřicích otevřená.

Tajné studium teologie v 80. letech

„Jsem velmi vděčný, poznal jsem úžasné lidi, jen neznám jejich jména,“ vzpomíná P. Suchár na sedm let podzemního studia teologie. Přednášky se odehrávaly na neznámém místě, večer, pro malý počet studentů, po skončení vycházeli na ulici po dvou v desetiminutových intervalech, aby nebudili pozornost. Nikdo nesměl vědět, že se studenti tajně připravují na kněžskou službu. Ani rodiče P. Suchára. „Tišek nás vedl, abychom dokázali mlčet – ‚Nikdy žádný jména!‘ Měli jsme zakázáno propojování, tenkrát ten stupeň utajení mi připadal normální. Mě nikdy nesebrali, ani neskřípli, na rozdíl od jiných,“ dodává a pokračuje: „My jsme počítali s tím, že se nedožiju nikdy toho, že budu moct oficiálně sloužit. Tomu byla věnovaná i ta příprava, průprava toho, co jsme dělali. Samozřejmě i s různým utajováním, což se ukázalo potom velkým problémem po revoluci, protože dokumenty, které byly o mém svěcení nebo i o mém studiu, také index, který jsme měli, který jsme vytvořili na základě věcí, který jsem prožil, mnohé nebylo možné ověřit, protože někteří [přednášející] už zemřeli.“

Tajné kněžské studium bylo v 80. letech orientované na udržení a posílení víry v těžkých dobách ideologické indoktrinace: praktická práce s mládeží byla prioritou, výuka latiny, řečtiny nebo hebrejštiny se v té chvíli tak potřebná pro práci s mládeží nezdála.

Poutní místo

Od 17. století býval Bärnwald známé poutní místo spojené se zázračným pramenem Panny Marie. Když v roce 1985 Josef Suchár náhodně poprvé Neratov navštívil, uviděl na místě kostela zdevastovanou ruinu, ve které si děti místních chalupářů pálily ohníčky. Střecha se už dávno propadla, u oltáře rostly břízky, dovnitř pršelo. Po listopadu na počátku euforických 90. let se rozhodl, že poutní místo a kostel Nanebevzetí Panny Marie obnoví. „Byl jsem mladý, zahleděný do své vize,“ říká. S prvními nadšenci vyklidili kostel – bylo k tomu třeba 120 plně naložených nákladních aut. Co dál? První poutní slavnost, ještě na louce před kostelem, se konala v létě 1991. P. Suchár si přál pokračovat a kostel opravit („Je třeba opravovat, co se rozbilo“), ale královéhradecký biskup Otčenášek moudře usoudil, že investovat do kostela v místě, kde nikdo nebydlí, nemá smysl. Lidi byli ten základ. Tehdy velice pomohl tajně svěcený biskup Frída Zahradník z Rychnova. Společenství Emauzských domů, ve kterém se angažoval, se staralo o bezdomovce a lidi na okraji společnosti. I ti v Neratově na počátku našli pomoc. P. Zahradník s P. Suchárem organizovali humanitární pomoc, P. František Lízna posílal do Neratova další ztracené existence.

„Bylo to strašně moc práce, nádherný práce. Oživování kapliček, obnovování společenství lidí, hledaly se nové možnosti,“ vypráví o prvotním porevolučním nadšení P. Suchár. Postupně si lidé, přijíždějící s mnoha vlastními dětmi, přibírali další do pěstounské péče, kupovali si v Neratově domy, opravovali je. Komunita nadšenců se rozrůstala. Matky zakladatelky, paní Němcová a Malíková, v Neratově i po 30 letech stále bydlí a zúčastňují se práce ve sdružení, neziskové organizaci založené už na počátku, v roce 1992. Dnes Sdružení Neratov sídlí v bývalé škole, řídí veškerou činnost a P. Suchár se stará o kostel a duchovní povzbuzení vesnice.

Neratov dnes

Od počátku obnovy Neratova se pomýšlelo na pomoc postiženým s lehčí nebo střední formou hendikepu. Dnes má Neratov asi 300 obyvatel, z toho zhruba 280 jsou lidé s postižením. Mají tu trvalý domov a práci v chráněných dílnách. Aby Neratov mohl žít, bylo nutné vybudovat sociální zázemí pro ty, co zde bydlí trvale, ale i pro poutníky.

Chalupáři soustředění na druhém, odlehlém konci vesnice, z nově postavené infrastruktury samozřejmě také profitují, bohužel vztahy mezi sdružením a majiteli chalup jsou napjaté. Otázka – Kdo komu ukradl Neratov? – není pouze otázkou řečnickou.

Nicméně, staví se a buduje dál. Před osmi lety došlo k velkým změnám, Sdružení expandovalo. Postavilo obchod, opravilo hospodu, má i pivovar, jak se na poutní místo sluší, dostavělo se informační centrum a právě se dokončuje společenská budova. Chráněné dílny se rozšířily i do okolí, dnes je najdeme třeba v Bartošovicích, Vamberku a Králíkách. Lidé s postižením tu pracují v řemeslných nebo montážních dílnách, v zahradnictví, v občerstvení, ve službách pro 30 tisíc návštěvníků, kteří do Neratova ročně přijedou.

Smíření

Na malém, pěkně upraveném hřbitově pod kostelem si všimnete dvou desek se jmény místních Němců, kteří padli za druhé světové války. Naproti na stráni jsou nově vysázené stromky. Je to Sad smíření. Odsun německého obyvatelstva je stále, i po letech, v pohraničí citlivé téma. „Vyřizování účtů není ta cesta, musí být odpuštění. A to tady nenastalo,“ říká P. Suchár.

Krásný barokní kostel na kopečku je zvenku typicky žlutý, báně na věžích už jsou osazené. Teprve vevnitř nastává údiv: žádní buclatí andělíčci, žádné zlato, žádná přebujelá zdobnost. Naopak. Prostý, moderní prostor s několika křesťanskými symboly působí ohromujícím, silným dojmem. Kostel je otevřený ve dne i v noci. „Osobně si myslím, že to je jedna z těch cest, jak lidem vrátit i tu možnost cesty k té víře. Ona bude jinačí, než jsme byli zvyklí. Ale bude živá. A je důležitý, abychom jim v tom mohli pomáhat. To, že se při tom udělá spousta chyb, no dobře, tak se udělá. Ale ty chyby se můžou napravovat,“ uzavírá P. Josef Suchár svoje vyprávění.