„Měli jsem ženský, ale neměli jsme je čím zaplatit, takže to bylo hrozný úplně. Předtím dělali takový věci jako že: vůbec si nepřipravili nic na zimu, takže my jsem měli tady normálně krávy, měli jsme pro ně i na zimu a oni neměli čím je v zimě krmit, tak je přidali k nám do chlíva. Místo tam bylo, tak si dali do chlíva deset krav. A my jsme to neměli čím krmit a pak nás honili, že nemáme nakrmený krávy. U toho je i jejich korespondence. Viděla jste to tam? To bylo hrozný. Přičemž to byli lidi, který neměli ani... To byly ženský bez morálky, mužský bez morálky. Akorát jediný, co uměli... Tam měli jednoho, co uměl číst a psát, a ten dělal kádrováka. Ten psal každej den... Vždycky brácha se někde přihlásil, oni to ohlásili z toho pražského statku a další den měl výpověď. Von neměl žádný prachy, naši neměli žádný prachy. Jediný prachy, devět stovek, jsem měla já, jako lisařka. Nebylo to dobrý. Bylo ošklivý.“
„Jo, a brácha maturoval, kdy? Nejvíc to odnes brácha, protože já jsem se otřepala a šla jsem klidně dělat tu lisařku a ještě jsem jim tam založila to ČSM. Když už, tak už. Brácha ale, ten šel do Prahy, protože po maturitě… takhle: Nechtěli ho nechat odmaturovat tam na zemědělský škole. Jenomže on tam nebyl sám takovej a byli šikovný. Takže, všichni vstoupili do ČSM a oni jim nemohli nic udělat. Nemohli. Prostě, šikovný, šikovný. Jo, a chtěli ho vyhodit. Psali do školy, ať ho vyhoděj, že prostě je syn kulaka a nemůže hospodařit. Ale on se vyznal ve všem, protože my jsme od mládí byli zvyklí na nářadí a na všecko. Prostě, my jsme byli vychovávaný k tomu, že něco budeme dělat a ne že se budeme někde... Brácha když přišel do Prahy, tak rodičům vzali peníze, vzali jim účet, nedali jim přístup na jejich vlastní účet. Dědeček zakládal v Kolíně spořitelnu, což teda nevadilo. Měli jsme tam účet, a pak jsme ho tam neměli, protože – na co potřebujem peníze? Ať si to uděláme sami, že jo?“
„Furt jsme měli nějaký potíže, pochopitelně. Otec měl udělaný na každý pole to, co potřebuje, takže věděl přesně, co má kam dávat. Jenomže, to vždycky někdo přišel, to bylo hnusný. Vždycky z člověka udělali pitomce. A když ho potom odtáhli do toho Kolína, tam byli všicky možný sedláci tady z celého okresu soustředěný na náměstí. Tam lezli po náměstí a nějakej blbec je tam cvičil, že museli třeba po kolenou, nebo že museli já nevím co... To jsem byla v oktávě. Jsme je někdy potkávali, když je honili po Kolíně. Otec se tam zhubnul o dvacet kilo.“ – „Vyprávěl o tom někdy?“ – „Ne. Oni mu potom... já nevím, co jste četla. Oni jim vzali peníze. Oni jim nedali vůbec nic. Otec měl stovku, to mu dali stovku na měsíc, a máti musela na pole. Ale jí to nevadilo, jenomže nebyla na to samozřejmě zvyklá. Potom byla na Ohradě. Tam se starala o bažanty a o takový věci. A hlavně, aby sem někoho strčili a aby ten dotyčný dával pozor na to, co tady říkáme a podobně.“
Libuše Šubrtová se narodila 30. května 1928 v Praze. Její otec Josef Pavel Novotný byl nadšený Sokol a hospodář, matka se jmenovala Jarmila. V Nové Vsi si díky své pracovitosti a talentu postupně vybudovali velkostatek, největší ve vsi. Libuše i její bratr Luděk museli od dětství pomáhat, byli vedeni k práci v zemědělství. Kromě toho Libuše cvičila v Sokole, později byla sama cvičitelkou, hrála dobře na klavír. Vystudovala gymnázium v Kolíně a roku 1947 zde maturovala. Během války byl její otec zvolen ve vsi starostou. Funkci prý neochotně přijal, aby zabránil horší situaci, pokud by se na místo dostal Němec. Po válce otec čelil obvinění lidového soudu z kolaborace. Bránil se marně. Po změně režimu v roce 1948 mu byl veškerý majetek zkonfiskován. Rodina žila v nuzných poměrech, děti nesměly studovat. Libuše stačila složit státnici z angličtiny, ale druhý den už musela nastoupit do továrny ZPA jako lisařka. Pamětnice ani její bratr nemohli pokračovat ve studiu. V pražském podniku Křižík ZPA pracovala Libuše 34 let, později získala místo v zásobování a plánování. V důchodovém věku vykonávala funkci kostelnice a na klavír doprovázela při bohoslužbách evangelické církve ve Velimi. Celý život se snažila očistit jméno svého otce. Libuše Šubrtová zemřela 10. ledna 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
