Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Šubrtová (* 1928  †︎ 2022)

Pánbůh to vidí a něco s tím udělá. Kéž by

  • narozena 30. května 1928 v Praze, dívčím jménem Novotná

  • v letech 1939–1947 studovala na gymnáziu v Kolíně

  • od roku 1940 cvičila v Sokole Nová Ves a na sokolských sletech

  • v letech 1942 až 1945 byl otec Josef Pavel Novotný zvolen starostou Nové Vsi

  • v roce 1945 otec čelil obvinění z kolaborace

  • otec odsouzen k měsíčnímu vězení a finanční pokutě

  • v letech 1947 až 1949 Libuše studovala angličtinu na Jazykové škole v Praze

  • po roce 1948 skončil zkonfiskován veškerý otcův majetek

  • rodina byla perzekvována, děti nesměly studovat

  • od roku 1949 pracovala pamětnice jako dělnice v lisovně v továrně Křižík Michle (ZPA)

  • později pracovala v zásobování a plánování

  • v letech 1992–1997 působyla jako kostelnice v evangelickém sboru ve Velimi

  • zemřela 10. ledna 2022

Nová Ves I

Nová Ves u Kolína byla poprvé písemně zmíněna v roce 1290, kdy ji český šlechtic Hynek z Dubé prodal Sedleckému klášteru. V době, které se dotýká vyprávění Libuše Šubrtové, to byla obec bohatá s úrodnou půdou, na které se s úspěchem pěstovala řepa cukrovka, obilí, cibule, brambory a řepka. V dnešním okrese Kolín bychom našli ještě dvě Nové Vsi, proto to označení římskou číslovkou.

Jako v mnoha československých obcích první republiky i zde se stala centrem aktivit místních občanů sokolovna. Byla postavena svépomocí. Nářadí v ní mnoho nebylo, chyběly peníze, přesto si děti zvykly hned po škole do ní chodit. Samozřejmě se nacvičovalo i na všesokolský slet. „Dostali jsme od někoho piano bez nohou na nácviky na slet. Tak jsem hrála na piano vleže. Sportovali jsme o sto šest,“ vypráví Libuše Šubrtová. Přihlásilo se pět děvčat, mezi nimi Libuše, že budou skládat tzv. pomahatelské zkoušky, které je budou kvalifikovat na cvičitelky. Dva roky před posledním sletem, v roce 1948, odjela tato děvčata spolu s 123 dětmi nacvičovat k Rumburku. Byla jim přidělena hospoda, sestry sokolky dětem vařily. Platila zásada, že v Sokole si všechno musely koupit a zaplatit samy, ale: „Rády jsme si šetřily, byly jsme hrdé na Sokol. Byli jsme sokolský okres. Později v zaměstnání jsem taky cvičila, ale to bylo jiné,“ říká, když mluví o spartakiádě. Pozemek, na kterém byla na konci 30. let sokolovna postavena, věnoval obci Josef Pavel Novotný, otec pamětnice.

Muzikální předci

Matka Jarmila se vdala do Nové Vsi z Prahy Strašnic. Přišla už jako zasloužilá sokolka, po letech cvičení v Sokole v Praze. „Z matčiny strany, to byli samí katolíci,“ vypráví Libuše Šubrtová a pokračuje, „všichni byli hudebně nadaní. Její děda, Slaňák ze statku, si koupil piano, naučil se hrát, složil zkoušky a byl kapelníkem. Tenkrát se všude pískal, zpíval, v Praze Mozart. Děda hrál fantasticky na piáno a babička byla virtuoskou. My s bráchou jsme nechtěli hrát, když někdo přišel a měli jsme se předvádět. I máti měla školený hlas. Tady bylo piano, když přijely ženský z Prahy, pořád se tu zpívalo a hrálo.“ Bratr Luděk hrál později na saxofon v kapele a Libuše na klavír a harmonium doprovázela při bohoslužbách v evangelickém sboru ve Velimi.

Rodina otce pocházela z obce Přítoky u Kutné Hory. Tam měli rodinný statek. Prababička ještě psala švabachem. Jako sedmnáctiletá si vzala vdovce se třemi dětmi a v manželství se jim narodilo dalších deset. Je zajímavé, že šest členů rodiny se narodilo ve stejný den – 25. března, to datum se v rodině magicky opakovalo. Děda se po svatbě přestěhoval do Nové Vsi a tam se narodil otec Libuše. Její maminka Jarmila po svatbě přestoupila k evangelíkům. Libuše dnes nevidí budoucnost evangelíků dobře: „Zde byl kdekdo evangelík, byla to silná pozice a Velim byla celá evangelická. Dnes Velim i Kolín jsou neobsazené. Uvidíme, jestli nová synodní rada s tím něco udělá. Starokatolická církev, to bych brala. Mají děti, i ženy jsou v sutaně.“

Dopis zastupitelstvu obce

V roce 2015 napsala Libuše Šubrtová obsáhlý dopis místnímu zastupitelstvu. Vysvětluje v něm okolnosti, za jakých se její otec stal v roce 1942 starostou Nové Vsi, co se v obci dělo během protektorátu a v době jeho starostování a jak byl po válce obviněn z kolaborace a souzen. Současně popisuje otcovy osobní vlastnosti, názory a hodnoty, které ctil. V dopise se snaží očistit pověst svého otce a o totéž jí jde i dnes.

Statek rodiny Novotných byl před válkou největší ve vsi, měl nejvyšší výnosy, což samo o sobě vyvolávalo u ostatních novoveských sedláků závist. Otec pamětnice byl pravý sedlák. Cele se věnoval hospodářství: byl šlechtitelem, novátorem, myslivcem, ale také ctil své povinnosti k obci a národu. Byl praktikujícím evangelíkem a pro Libuši nepochybně životním vzorem.

Starostou Nové Vsi byl až do roku 1942 Jaroslav Nykodém, otcův kamarád. Netušíme z jakého důvodu ho místní obyvatelé chtěli sesadit, ale víme, že ze tří navržených kandidátů nakonec vybrali Libušina otce. Neuměl německy, funkci převzít nechtěl, ale aby zamezil většímu zlu, ji nakonec 28. listopadu 1942 přijal. Pan Nykodém v podstatě úřadoval dál a s panem Novotným neoficiálně spolupracoval. Starosta, jako vlastník nejlepšího hospodářství v obci, měl Němcům odevzdávat nejvyšší dodávky. Neustále musel balancovat a vyvažovat situaci, setrvával jakoby mezi dvěma ohni: „Všichni považovali nedodržování předepsaných dodávek za vlasteneckou povinnost,“ říká Libuše Šubrtová. Pravidelně, na udání místní občanky, přicházela k Novotným kontrola z gestapa.

Averze vůči otci v obci stoupala. Libuše si vzpomíná: „Za války byl odboj přes jídlo. Sem jezdili pošťáci, co jezdili do Terezína. Každý pátek se tu stavovali, jakože na oběd. Vždycky něco odvezli těm chudákům.“ Otci bylo vytýkáno, že se stýkal s Němci: „Co mu taky zbývalo?“ podotýká Libuše. K Novotným chodili na návštěvy manželé Korffovi: pán byl policista a díky němu se v Nové Vsi dozvídali, kdy přijde hospodářská kontrola. Byl to německý evangelík, ne uvědomělý nacista, a členem NSDAP se stal proto, že byla přihlášena celá organizace, hromadně. Přesto, když byl poválečným lidovým soudem vzat do vazby, jedním z bodů obžaloby Josefa Pavla Novotného byl společenský styk s Němci. Dalšími dvěma pak podpora fašistického režimu a urážení Edvarda Beneše. 

Už v červnu 1945 byl bývalý starosta povolán do tzv. kolínského „koncentráku“. Čtyři měsíce snášelponižování a fyzické tresty a v otřesných podmínkách tzv. zajišťovací vazby lidového soudu zhubl 20 kilo. Libuše studovala na kolínském gymnáziu. Říká, že když šla po náměstí, někdy ho potkávala. Viděla, jak otce ponižují, jak ho nutí lézt po kolenou. Nikdy potom o tom, co zažil nebo jak ten propad prožíval, doma nemluvil. Komisí byl uznán vinným, že se provinil proti republice a rozsudek lidového soudu v Kutné Hoře v roce 1947 zněl – měsíc vězení, finanční pokuta a veřejné pokárání. Do jaké míry svoji roli hrála závist novoveských a začínající třídní boj, toť otázka.

Hezké dětství

Libuše i její mladší bratr Luděk byli od malička vychovávaní k práci. Jak vypráví pamětnice: „Když je člověk na venkově a na statku, tak je ustavičně něco nového, mladého, co se vylíhne, co se narodí, co potřebuju vidět, co vidím jak to roste, jak to přibývá.  To je úplně fantastické. De facto mě tak zasvěcují do toho, jak se k tomu chovat. Měla jsem od deseti let na starosti kuřata, krůťata a kachňata, chodit jim na [krmení]. Měla jsem k tomu velice blízko. S přírodou jsme byli pořád spjatí.“

Přes všechnu nepravost, zaujatost a neochotu soudů poznat pravdu v procesu s otcem, směla Libuše v inkriminovanou dobu studovat a odmaturovat na kolínském gymnáziu. Po maturitě se rozhodla, že se přestěhuje k příbuzným do Prahy a začne chodit na hodiny angličtiny do Jazykové školy na Národní třídě. Byla to jediná státní jazykovka v Praze a její proslulost trvala dlouho, i po listopadu 1989. Libuše se učila od základů a na vyučující a specifickou atmosféru let 1947 až 1949 vzpomíná: „Měli jsme dvě hodiny denně. Jednu s českou profesorkou a jednu s Angličanem, pokaždé s jiným. Jeden Američan, co nás učil základy abecedy, řekl, že nás naučí písničku. Nerozuměli jsme mu, byla to písnička vojenská, rozhodně nebyla pro děti. Roll me over in the Clover, každá sloka končila takhle. A my jsme zpívali jak kanáři. Narvaná chodba, padesát studentů. Paní profesorka omdlívala, byly to samý sprosťárny.“

V poválečných letech se nedostávalo vystudovaných anglistů a samozřejmě učil kde kdo, i vojáci a ti, co se vrátili domů z ciziny.

Po dvou letech složila Libuše státnice, podala si přihlášku na vysokou školu (aby měla legitimaci na tramvaj, jak říká) ale hned další den, podle státního plánu, musela nastoupit do zaměstnání do Závodů průmyslové automatizace (ZPA), ke Křižíkům v Michli. Stala se z ní lisařka. Dva roky ohýbala plechy u lisu. „Bylo tam dvacet mladých lidí a tak jsem jim tam založila ČSM. Šla jsem [kvůli tomu] na sekretariát. Závod to potřeboval, musel to mít. Když už, tak už,“ dodává. Vzpomíná si i na hezké chvíle: „Vedle byl velký pivovar, ještě z doby Karla IV. Byl v něm sklad a prázdný bazén, nikdo tam nebyl. Tam jsme chodily s kamarádkou zpívat.“

Ačkoli byla Libuše „kulakovo dítě“ a studovat nesměla, všimli si nadřízení, že je šikovná a přeřadili ji na Smíchov do hlavního závodu, kde povýšila. Stala se pracovnicí v zásobování a plánování. U toho zůstala celých 34 let.

Červený kříž

„Vždycky jsem měla k němu blízko,“ říká Libuše Šubrtová. V době, kdy pracovala na Smíchově, vedla ženy, dobrovolné členky Červeného kříže, a sama neustálenavštěvovala školení. Každý čtvrtek cvičila na Petříně všech 200 žen. Byly oblečené do stejnokroje a kromě zdravotnických dovedností se učily i pochodovat. Na praxi docházely do motolské nemocnice. Tam je neměli příliš rádi, protože se jim musely zadávat úkoly, třebaže triviální, ale lékaře tím zdržovaly. „Tyhle ženy si uměly pomoct, [znaly] vše, co bylo potřeba. Když se zranily, uměly si poradit,“ dodává.

Jsem novoveská skrz naskrz

Volby v roce 1946 vyhráli komunisti. I Josef Pavel Novotný byl vyzván, aby se přihlásil do strany. Odmítl. Heslem dne v Nové Vsi totiž bylo: „Dejte se k nám, bude se parcelovat Novotný.“ V červnu 1948 dostala rodina Novotných rozhodnutí o konfiskaci majetku. Budovy a pozemky byly rozděleny žadatelům. Původní statek byl zabrán, rodině zůstal dům se šesti místnostmi. Kvalitní pole u Labe byli donuceni vyměnit za neúrodná, plná jílu. V JZD neuměli hospodařit. Nepřipravili si krmivo pro krávy na zimu, neměli je čím krmit a jednoduše přivedli deset krav k Novotným do chlíva, ať se postarají. „Denně jsme měli mrtvý tele, protože jsme na to nebyli připravení. A na dvoře, který zabrali, denně řvaly motory traktorů,“ vzpomíná.

Perzekuce selského stavu postihla tisíce rodin, příběhy o vyvlastňování a kolektivizaci jsou si všechny podobné. Zákon o jednotném zemědělském družstvu (JZD), jehož norma byla přijata 23. února 1949 říká, že družstva budou zakládána na podkladě dobrovolnosti. Ovšem násilí a represe byly pravdou. Nepřítel státu, termín, kterým byl označen J. P. Novotný, brzy nahradil termín kulak, převzatý z ruštiny. Novotným zastavili účty v bance, otec dostával 100 Kč měsíčně, matka dřela jako zemědělská dělnice na polích a u zvířat. Samozřejmě, nebyla na takovou práci zvyklá. Jediná Libuše dostávala stálou výplatu v továrně, 900 Kč měsíčně. Z toho musela celá rodina vyžít. Největším zklamáním pamětnice byla deziluze ze selského stavu. Závist a snaha získat pro sebe co nejvíc i na úkor druhých se zdála být hlavní motivací pro vyostřené vztahy v obci. Komunistům se podařilo za krátkou dobu zničit a vymazat selský stav a vztah k půdě. Příběh Libušina otce je ukázkou destrukce českých sedláků.

Tlak vedení obce se stupňoval. V 50. letech pod záminkou, že Nová Ves nemá dost volných bytů, využili těžkého postavení Novotných a nařídili jim, že musí vyklidit jídelnu a pak i další místnosti ve svém domě, protože se do nich nastěhují nájemníci. Měli postupně méně a méně prostoru pro sebe, v rozděleném bytě museli uvolňovat stále více místností. Přibyl tak další způsob jak špiclovat a kontrolovat, co se u Novotných děje a povídá. „ Bylo to tak pořád,“ říká pamětnice. Otec Libuše Šubrtové, noční hlídač, byl v roce 1958 obžalován. Tehdy už byl nemocný a za deset let zemřel. Maminka Jarmila se dožila velkých společenských změn v listopadu 1989 a zemřela dva roky na to. Přes všechna příkoří a zmar se pamětnice cítí v Nove Vsi doma, nikdy příliš nestála o to cestovat. Cítí, že tam patří.

Brácha Luděk to odnes nejvíc

„Nechtěli ho nechat odmaturovat na zemědělské škole. Jenomže on tam takový nebyl sám a byli šikovní. Takže, všichni vstoupili do ČSM a oni jim tak nemohli nic udělat. A bratra chtěli vyhodit. Psali do školy, ať ho vyhodí, že je syn kulaka a nemůže hospodařit. Ale on se vyznal ve všem, protože my jsme od mládí byli zvyklí na práci v zemědělství,“ říká Libuše Šubrtová. Ti, co psali do školy a chtěli Luďkovi znemožnit studium, byli funkcionáři z Nové Vsi. Zloba a třídní nenávist překračovala generace. Kádrovák, to „byl jeden z nich, co uměl číst a psát,“ jak říká Libuše, „psal každý den tam, kde se Luděk přihlásil na práci. A druhý den dostal výpověď. Uchytil se pak v JZD jako řemeslník – vyznal se ve všem. Uživil se, ale budoucnost žádná,“ dodává.

Po listopadu 1989 převzala paní Šubrtová neudržované budovy, ze zahrady se stala skládka. Získala i finanční kompenzaci, nějaký majetek úřady ocenily. Vyvstala otázka: Jak vrátit zdevastované budovy do původního stavu?

„Budovy předěláváme: z maštale je garáž, vedle chlíva jsou ovce, vzadu se budou pěstovat houby. Děláme, co můžeme. Položili jsme na domě novou střechu. Na statku na chlívě jsou velké plochy. 150 m jsou jen střechy, bývala tu břidlice,“ vysvětluje současný stav pamětnice a dodává, „bratrovy děti jsou městský, ne zemědělský. Dědičkou je moje dcera.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Míša Čaňková)