Václav Stieber

“Byl jsem ve skladu a najednou přijel zelený sedan, Škodovka. Dlouho jsem pak neměl rád zelené sedany. Vystoupili dva pánové, že mě potřebují, že mám jít s nimi. Já jsem říkal, že tam musím být. Řekli: ,To už je zařízené.’ Ocitl jsem se v té Škodovce a jeli jsme na Kladno, to je 15 kilometrů od Strašecího. Tam poprvé jsem pocítil ten stres, když člověk jde, oni otevřou dveře a za zády ta mříž klapne. Tu první člověk ještě zvládne, ale když klapne už třetí, člověk si řekne, hrome, odsud bych se těžko dovolal. Ocitl jsem se v místnosti, tam byla tma. Tam začal seznamovací večírek. Jeden byl hodnější, jak z detektivek, druhý drsnější. Říkali, že jediné, co ode mě chtějí, že vědí, že mně lidi věří. Abych jim řekl, co si lidi myslí, protože chyby se dělají. Že to chápou, že to chtějí napravovat. Že vždy jen budou chtít, abych jim něco řekl, aby mohli napravovat. To jsem byl už starší, něco jsem o tom slyšel. Přijeli jsme tam tak v 10 hodin a odjížděl jsem v 9 večer. Předtím, než začali, mě tam uvedli, tam bylo rozsvíceno a byly tam narovnané papíry a říkali: ,Podívej se, můžeš si vybrat.' A tam byly přihlášky na všechny možné školy, co byly k dispozici. Na SŠ, nynější gymnázium, ale protože jsem i maloval, tak i na výtvarné směry, snad tam nebylo jedině divadlo. Bohatý výběr. Říkali: ,Jen abys viděl, že to myslíme vážně, vybereš si, co budeš chtít.’ Začali jsme s těmi debatami a nebyli jsme schopní se dohodnout. Jeden z nich, jak mi svítili do očí, vždy vyjela ruka a on mě pořád cvrnkal do nosu. Mně to šlo příšerně na nervy.”

“Pamatuju si na krásný zážitek, kdy [maminka] řekla: ,Pojedeme za tatínkem.' Sebrala nás a jeli jsme vlakem do Prahy, na Pankrác, že jdeme na návštěvu. Samozřejmě že nás jako děti tam nepustili. Maminka říkala, že by chtěla mluvit s někým, jak dlouho tam [otec] bude, že je sama s dětmi, aby se podle toho zařídila. Baba, co tam seděla, říkala: ,To vám nikdo tady… jedině… Támhle jde soudruh prokurátor, tak se ho zeptejte.’ Matku to zřejmě podvědomě napadlo - my udělali takový sousoší, jak je v Babiččině údolí v Ratibořicích. Nás nastrčila dopředu, ona stála vzadu, říká: ,Pane prokurátore, jestli bych se mohla zeptat.' On se zastavil proti oknu, v protisvětle, a mám jediný vjem, že měl takovou trojúhelníkovou hlavičku, dva takové zoubky načínáčky vpředu a jak mu odstávaly uši, v protisvětle byly vidět žilky. Můj vjem byl: je to netopejr. Neřekl jsem to. Ale ta debata stejně dlouho netrvala, to sousoší nám rozpustil, ani jsme se nestačili zeptat. Nevím, co řekl mamince, to si nepamatuju, ale vyšli jsme ven, byli jsme ve Stromovce, tak jak byl náš rituál, rodinný rituál, když jsme jeli do Prahy. Dostali jsme housku se salámem. No a byli jsme bez tatínka dál.”