Václav Stieber

* 1936

  • “Pozvali si maminku na národní výbor, že se to musí řešit, že tenkrát, a to vím od dotyčného z té komise, aby se rozvedla. Že by jí rádi pomohli, ale že nemůžou pomáhat manželce nebezpečného emigranta. Že nemůžou přece být nápomocní. A že nás tím ničí, protože jsme tři děti a slušně se učíme. Tak ji povolali, aby se rozvedla. Vešla k té komisi do kanceláře, zeptala se, co je. A ona tomu dotyčnému, od kterého to vím, říká: ,Bílku, ty už i ve škole jsi zlobil a nestál jsi za nic. Koukám, že v tom pokračuješ.’ Tím trošku narušila ten scénář. Oni vyložili, co je nutno pro naše blaho udělat. Ona se na ně koukla a pravila, údajně: ,Podívejte se pánové. Já jsem si manžela brala s tím, že spolu budeme snášet dobré i zlé. Jak pozoruju, tak to dobré už pominulo. Teď už jen to zlé, ale protože ten závazek trvá, rozvádět se nebudu.’ Oni jí taky vyhrožovali, že nás odeberou, že naše poměry jsou neudržitelné a že nás dají do dětského domova. To jsem vynechal. Že prostě se nerozvede, že jednou dala slib a ten trvá. Aby se jí do toho nepletli, že si to zařídí. Odešla a práskla dveřmi a oni prý se radili, co s tím. To dostali befelem z okresu, to si nevymysleli místní. Dostali z okresu příkaz, že musí vyřešit Stiebrovu kauzu. Říkali, co nahlásí, co s tím. Najednou se otevřely dveře a tam stála matka, jak Libuše, když věštila slávu Prahy se vztyčeným prstem, a pravila: ,Ve Svatováclavské kapli jsme se brali!’ Práskla dveřmi podruhé a byla pryč.”

  • “Byl jsem ve skladu a najednou přijel zelený sedan, Škodovka. Dlouho jsem pak neměl rád zelené sedany. Vystoupili dva pánové, že mě potřebují, že mám jít s nimi. Já jsem říkal, že tam musím být. Řekli: ,To už je zařízené.’ Ocitl jsem se v té Škodovce a jeli jsme na Kladno, to je 15 kilometrů od Strašecího. Tam poprvé jsem pocítil ten stres, když člověk jde, oni otevřou dveře a za zády ta mříž klapne. Tu první člověk ještě zvládne, ale když klapne už třetí, člověk si řekne, hrome, odsud bych se těžko dovolal. Ocitl jsem se v místnosti, tam byla tma. Tam začal seznamovací večírek. Jeden byl hodnější, jak z detektivek, druhý drsnější. Říkali, že jediné, co ode mě chtějí, že vědí, že mně lidi věří. Abych jim řekl, co si lidi myslí, protože chyby se dělají. Že to chápou, že to chtějí napravovat. Že vždy jen budou chtít, abych jim něco řekl, aby mohli napravovat. To jsem byl už starší, něco jsem o tom slyšel. Přijeli jsme tam tak v 10 hodin a odjížděl jsem v 9 večer. Předtím, než začali, mě tam uvedli, tam bylo rozsvíceno a byly tam narovnané papíry a říkali: ,Podívej se, můžeš si vybrat.' A tam byly přihlášky na všechny možné školy, co byly k dispozici. Na SŠ, nynější gymnázium, ale protože jsem i maloval, tak i na výtvarné směry, snad tam nebylo jedině divadlo. Bohatý výběr. Říkali: ,Jen abys viděl, že to myslíme vážně, vybereš si, co budeš chtít.’ Začali jsme s těmi debatami a nebyli jsme schopní se dohodnout. Jeden z nich, jak mi svítili do očí, vždy vyjela ruka a on mě pořád cvrnkal do nosu. Mně to šlo příšerně na nervy.”

  • “Pamatuju si na krásný zážitek, kdy [maminka] řekla: ,Pojedeme za tatínkem.' Sebrala nás a jeli jsme vlakem do Prahy, na Pankrác, že jdeme na návštěvu. Samozřejmě že nás jako děti tam nepustili. Maminka říkala, že by chtěla mluvit s někým, jak dlouho tam [otec] bude, že je sama s dětmi, aby se podle toho zařídila. Baba, co tam seděla, říkala: ,To vám nikdo tady… jedině… Támhle jde soudruh prokurátor, tak se ho zeptejte.’ Matku to zřejmě podvědomě napadlo - my udělali takový sousoší, jak je v Babiččině údolí v Ratibořicích. Nás nastrčila dopředu, ona stála vzadu, říká: ,Pane prokurátore, jestli bych se mohla zeptat.' On se zastavil proti oknu, v protisvětle, a mám jediný vjem, že měl takovou trojúhelníkovou hlavičku, dva takové zoubky načínáčky vpředu a jak mu odstávaly uši, v protisvětle byly vidět žilky. Můj vjem byl: je to netopejr. Neřekl jsem to. Ale ta debata stejně dlouho netrvala, to sousoší nám rozpustil, ani jsme se nestačili zeptat. Nevím, co řekl mamince, to si nepamatuju, ale vyšli jsme ven, byli jsme ve Stromovce, tak jak byl náš rituál, rodinný rituál, když jsme jeli do Prahy. Dostali jsme housku se salámem. No a byli jsme bez tatínka dál.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 27.01.2020

    (audio)
    délka: 01:52:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha , 02.03.2020

    (audio)
    délka: 01:17:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přijedu zpátky na prvním tanku, slíbil nám otec

Václav Stieber se narodil 1. září 1936 v rodině Václava Stiebera a Amálie, rozené Stadlerové, v Novém Strašecí. Jeho otec působil jako trestní soudce, byl věřící katolík a člen Československé strany lidové. Po roce 1945 se stal soudcem zvláštního retribučního soudu, který se zabýval případy kolaborace v období protektorátu. V období narůstajícího vlivu KSČ ovšem odmítal rozhodovat pod taktovkou komunistů a závodních rad, a proto byl nakonec z této funkce odvolán. Den po únorovém převratu, 26. února 1948, byl zatčen a uvězněn na Pankráci. Díky benevolenci vězeňského lékaře se mu po půl roce podařilo uprchnout a přejít hranice, emigroval do Spojených států. Rodina - tedy manželka a tři děti - zůstala bez prostředků. Pamětník se záhy stal jediným živitelem rodiny. Po ukončení měšťanky roku 1951 nastoupil ve stavebním podniku. Podařilo se mu získat modrou knížku - průkaz o trvalém zproštění vojenské služby ze zdravotních důvodů, takže nemusel narukovat k Pomocným technickým praporům. Od roku 1960 působil v podniku Středočeský obchod textilem, nejprve v propagačním oddělení. Při zaměstnání absolvoval gymnázium a právnickou fakultu a v podniku zůstal na pozici právníka. Od roku 1966 otec přijížděl do Československa na návštěvy, zbytek rodiny však o emigraci neuvažoval. V sedmdesátých letech se Václav Stieber stýkal s katolicky orientovanými disidenty, například Václavem Malým. Koncem 80. let se účastnil demonstrací na Václavském náměstí. V listopadu 1989 se angažoval v centrále Občanského fóra a po prvních polistopadových volbách se stal na dva roky poslancem České národní rady. Celý život bydlí v Novém Strašecí.