Emil Stebel

„Jeden kolega, Strzolka se jmenoval, ukradl tomu nejvyššímu v Jablunkově hodinky. A přišel hned za mnou a ukazoval mi je, ať se podívám. A byly to krásné hodinky. Ještě teď je vidím. To nezapomenu. A ptá se mě, jestli je koupím. Říkám: ‚Vždyť to bude drahé. Nemám tolik marek.‘ Ptal se, kolik tedy mám marek, řekl jsem mu, že sto devadesát. On na to: ‚Dej peníze a tady máš hodinky.‘ Tak jsem mu dal těch sto devadesát marek, vzal si hodinky a schoval je, aby mi je někdo nevzal a aby byly dobře schované. Jemu neudělali nic, protože měli podepsanou volkslistu, tak šel na vojnu. A mě poslali do koncentráku.“

„Když přišli Němci, chtěli nás taky vzít na práci do Německa. Ráno ve čtyři hodiny pro nás mělo přijet nákladní auto. Tři rodiny chtěli vyvézt do Německa. Kaletu, to byl kazatel, Czudkovy a Steblovy. Byli jsme už všichni připraveni. Mohli jsme si vzít balíky do deseti kilogramů, proviant a podobně. Kravám jsme dali potravu na delší dobu, protože jsme nevěděli, co bude dál. A čekali jsme celou noc. Auta přijela do Hrádku, ale tehdejší starosta řekl, že nenechá nikoho z těch lidí vyvézt, že zůstanou tady, že on je má na starost. Tak ta auta odjela zase prázdná a my jsme zůstali.“